Jaké to asi je, zazpívat si se smrtí svoje Hallelujah?
Tomáš Weiss
Ve věku 82 let zemřel Leonard Cohen. Jak už to bývá poslední dobou zvykem - dokončil desku, řekl, že očekává smrt a zemřel. Žádné uchlastání se a drogy, žádné silné ženy a ještě silnější motorky. Smrt se slušně ohlásí , dostane termín a se slovy "I am your women" se najednou objeví ve dveřích. Jsme přece oba dospělí lidí, nebudeme se nijak překvapovat.
V češtině máme několik Cohenových knih. Tak třeba Knihu toužení - básně vznikající v zenbuddhistickém klášteře. Nebo Nádherní poražen, román z roku 1966, částečně autobiografický, částečně o iindiánech. A taky několik knih o Cohenovi. O jedné z nich napsal nedávno Zdenko Pavelka ve svém Knižním pólu toto:
Leibovitz sepsal nejen životopis, ale pokusil se – a myslím si, že velmi úspěšně – o výklad a zařazení Cohenovy tvorby do kontextu kanadské kultury, o zachycení různých okolností a vlivů. Leonard Cohen je po právu představen jako přelomová osobnost, díky níž získala kanadská kultura a hlavně literatura velkou část svého sebevědomí. Jak známo, Cohen začínal jako básník, pak se pustil do románů a ke zpěvu svých textů se rozhodl poměrně pozdě, ve svých dvaatřiceti. Bylo to v roce 1966 po nepříznivém přijetí románu Nádherní poražení, o němž vlivný kritik Robert Fulford v Toronto Star napsal, že je „nejhnusnější knihou, která kdy byla v Kanadě napsána“. Podobně o něm psali i jiné noviny, ale v deníku The Boston Globe ho přirovnali k Jamesi Joycovi. V českém překladu vyšli Nádherní poražení až v roce 1997 v nakladatelství Argo ve výtečném překladu Tomáše Hrácha.
Leibovitz sleduje Cohenovo zrání velmi podrobně. Připomíná zásadní vliv předků – děd z matčiny strany a pradědeček z otcovy byli rabíni, uznávaní znalci Talmudu, a oba přišli do Kanady přes Anglii z Litvy. Významnou roli sehrálo asi také outsiderství v širší rodině. Cohenové se vypracovali na úspěšné podnikatele v oděvnictví, ale Leonardův otec se na veřejnosti na rozdíl od svých bratrů moc neukazoval, zodpovídal za chod fabriky. Leonardovi nebylo ještě deset, když otec zemřel. Chlapec tak vyrůstal vlastně pod patronátem příbuzných, zároveň však mnohem volněji, měl nad sebou menší dohled než vrstevníci. Tyhle vlivy zřejmě byly určující, a pak studia, která ho přivedla ke dvěma velkým jménům a zároveň principům – k Sokratovi a k Lorkovi. V základu Cohenova básnictví pak je podle Leibovitze otázka – a teď cituji – která udávala směr judaismu na jeho cestě 20. stoletím: Jak nalézt smysl života, když původní náboženské vazby byly oslabené a dávná obecní pospolitost zničena?
Leibovitz se nevyhne ani poslednímu velkému paradoxu Cohenova života, tedy tomu, jak ho o celoživotní úspory okradla bývalá spolupracovnice a přítelkyně. A nezakrývá, že tenhle finanční kolaps byl hlavním popudem ke Cohenovu poslednímu velkému vstupu na scénu, který se nakonec stal Cohenovým celosvětovým triumfem.
11.11.2016
