Staří psi a jejich kousky

Tomáš Weiss

Vizuální umělci, narození před rokem 1945, zaujali fotografa Hynka Glose a kulturního redaktora České televize Petra Vizinu. Stanislav Kolíbal, Theodor Pištěk, Adéla Matasová, Jan Švankmajer, Adolf Born, Jan Saudek…

Tato kniha je výsledkem naší fascinace lidmi celoživotně oddanými vizuálnímu umění. Vyrostli jsme s nimi. Naše dětství formovaly jejich ilustrace, knižní úpravy, filmové scény nebo kostýmy. Imponovali nám houževnatostí a neústupností, často přes ústrky a zákazy. Stará gardaje název portrétní knihy, zachycující tuzemské grafiky, sochaře, fotografy a typografy narozené před koncem druhé světové války. Třicítka portrétů tuzemských umělců z generací narozených před rokem 1945 není kunsthistorickým průvodcem poválečným a novějším uměním, byť je umění hlavní téma našich rozhovorů. Třicítka černobílých portrétů, zachycujících tvůrce v jejich ateliérech, pro nás, autory knihy, znamená teprve první krok. Někteří z tvůrců, které jsme oslovili, svůj portrét v knize odmítli, těch bylo velmi málo. Bohužel bylo více těch, s nimiž jsme začali, ale práci jsme nestihli dokončit. Naši práci, portrétovat ty, jejichž život nás zajímá a fascinuje oddaností umění, jsme začali v určitém čase a chceme pokračovat. Čas se však nedá zastavit ani vrátit. Tentýž čas, který nás vyzkouší z našich životních záměrů a rozhodnutí, stejně jako vyzkoušel portrétované v této knize. Věříme, že to, co v životě milujeme, se člověku nakonec vepíše do tváře. Věříme, že do tváří těch, kteří s uměním neflirtovali, ale přijali je se všemi důsledky a vážností, budete fascinovaně hledět spolu s námi.

Hynek Glos a Petr Vizina, autoři

Ukázky:

Záleží vám na tom, jak vaši práci vidí jiní?

Nezáleží. Podle mě na to musí člověk hodně zestárnout. Začínáme s uměním - a teď to slovo používám, jelikož nemáme přesnější - protože chceme komunikovat výtvarným jazykem. A pak se stane, že už komunikovat nechceme, ale nedá se z toho vystoupit. V tu chvíli vám dojde, že jste patrně umělec, když už tedy nemáme žádný přesnější termín. Umění je způsob komunikace a fotografie je jazyk. Najednou se stane, a u mě to přišlo, když jsem mohl přestat se zakázkami, že už nechci výstavu, že je mi absolutně jedno, co na moje fotky kdo řekne. Že prostě jen už tu svou hubu nemůžu zavřít, obrazově musím stále žvanit. Jsem to ještě já, nebo už to mluví skrze mě něco? To je fantastickej, úžasnej pocit osvobození, když se rozhodnete, že skrz vás něco mluví. A vy za to už nenesete vůbec žádnou zodpovědnost! Já už jsem vlastně jen obrazové médium.

(z rozhovoru s fotografem Janem Ságlem)

Oč vám ve fotografii jde?

S odpovědí mě předbíhají ti, které fotím. Čekáte, že se budou vzpěčovat a oni říkají: Aha, vy fotíte život! Fotit život je troufalost, snaha zachytit cosi abstraktního, ale v současnosti zároveň to, co lidé skrývají. Všichni se oblékají tak, aby vypadali v pořádku. A vy chcete prozradit jejich životní substanci – nerozvinutou, možná až bezradnou. To je ta otázka: Jestli je život k tomu, aby se člověk k něčemu vyvíjel, porozuměl lidskému údělu a břemenu, aby neodešel ze světa jako stařec, který má demenci, jehož udržují při životě sestry ve starobinci, protože už svou existenci není způsobilý domyslet. Vedle toho jsou osobnosti s čistou myslí v devadesáti. Často si kvůli tomu vzpomenu na Eliase Canettiho. Už jen pochopit, k čemu je na světě bolest! Jaký má hluboký smysl, jak je to formotvorný prvek, čemu člověka naučí a do jaké podoby ho přivede, když se naučí chápat svoji bolest vedle bolesti druhých, když se naučí bolesti rozumět.

(z rozhovoru s fotografem Viktorem Kolářem)

9.11.2016