Celý den jsme se tomu usilovně bránili, ale teď, cestou na hřbitov, nás to dostihlo. Proud emocí a vzpomínek způsobila hračka, malá odrážecí plastová motorka, kterou jsem koupila chlapečkovi našich kamarádů a už i sousedů, a před chvílí jsme ji k nim odnesli.

Odrážecí motorka. Stejná, jako měli kdysi naši kluci, když byli malí. Chvíli jsme šli jakoby nic a nahlas přemýšleli, jestli se nám v tomhle počasí podaří zapálit svíčky, ale pak už se s tím nedalo nic dělat a my začali mluvit o časech, kdy jsme touhle cestou chodívali na Štědrý den na hřbitov všichni, my dva a naši tři kluci, vzpomínali jsme na dobu, kdy nás bylo doma pět, kdy jsme věřili, kdy jsme byli přesvědčení, že nás nemůže potkat nic zlého, když se máme rádi. Měli jsme v sobě tolik naděje, odhodlání, jistoty.

Pamatuješ… Říkali jsme, ale hlas nám čím dál víc zadrhával. Brzy jsme oba zmlkli. Zastavili jsme se uprostřed kopce a hledali po kapsách kapesníky, když Markovi zazvonil mobil, neznámé číslo. Neznámé číslo na Štědrý den; věděli jsme, kdo asi volá, a tak Marek rovnou mobil típl a vytočil číslo zpátky.

Podařilo se nám říct, že jdeme. A přitom jsme stáli na místě. Slzy se nám začaly řinout po tvářích, už se to nedalo zadržet.

A co Matěj? Už přijela babička? Anebo teprve přijede?

Slzy, slzy, slzy. Zamrzly dřív, než se stačily skoulet k nosu. Pálilo to.

A co ty, Patriku? Teď měl mobil Marek. Přendávali jsme si ho podle toho, kdo byl zrovna schopen slova, kdo zrovna nesmrkal; kapesníky jsme měli jako kusy ledu.

V poho.

Kde jsi?

Byl u Pétiný mámy, vlastně babičky. Jasně, že je Petra ta holka, co ji Marek v létě viděl. Mají spolu psa, Fleka, za chvíli budou večeřet, večeři dělá Pétina ségra, jo fakt je to ségra; ona umí hrozně dobře vařit.

Třásli jsme se zimou. Potřebovali jsme jít, abychom se zahřáli, ale báli jsme se, že ztratíme signál, a tak jsme na tom vídrholci stáli dál.

Teď jsem měla v ruce mobil já. K vlastnímu překvapení jsem sama sebe slyšela, jak je zvu s Petrou zítra na oběd.

Přijedeme určitě, řekl Patrik, když jsme se loučili. Než jsem mobil típla, řekl ještě.

Mám vás moc rád.

 

Zdál se mi o Patrikovi sen. Přijel k nám, zubožený, vyhublý, nemocný na umření. Chyběly mu přední zuby.

Probudila jsem se tísní a trvalo mi, než jsem si uvědomila, že se mi to jen zdálo a že vedle mě leží Marek a pravidelně, klidně oddychuje. Přitiskla jsem se k němu a usnula k dalšímu nepříjemnému snu.

Ráno jsem měla zchromlá záda. Ale rozchodila jsem to. Záda se sice zlepšila, ale podráždění z toho, co nás čeká, nezmizelo. Jaké to bude, jestli přijedou? A když nepřijedou.

Domluva byla složitější, protože jim ujel autobus a protože dovolat se jim dlouho nešlo. Nakonec pro ně jel až do Prahy na konečnou metra Matěj. Místo v půl jedné přijeli v půl druhé; oběd se přes hodinu sušil na kamnech.

Slyšeli jsme zvuk auta a stoupli si za okno, abychom viděli. Patrik s Petrou a se psem vystoupili na ulici. Zatímco Matěj zajížděl do garáže, Patrik na nás cinknul od branky. Vyšli jsme jim s Markem naproti. Museli jsme jít zadem, takže jsme se setkali až uprostřed chodníčku mezi brankou a domem. Beton byl samý led. Klouzalo to nahoru i dolů.

Patrik s hlavou dohola i v tom mrazu bez čepice, Patrik zjizvený a s obličejem divně změněným, ztvrdlým vráskami a vrypy, jako by mu bylo mnohem víc než dvacet tři let, Patrik hubený, ale nikoli bezzubý.

Po pěti letech jsme se sešli v půli cesty, u habru. V jeho koruně měli kdysi kluci z prkýnek stlučenou pozorovatelnu. Ještě pořád tam pár ztrouchnivělých kousků zbylo.

Ahoj! Objali jsme se, vřele. Všichni jsme byli dojatí, Marek, já i Patrik.

Ty jsi tak vyholený. Řekla jsem a měla na jazyku, jestli ho právě nepustili z kriminálu, ale vzpomněla jsem si, že jsem se ho takhle už před lety ptala a on mi už tehdy vysvětlil, že se v kriminálu dávno nestříhá. Já budu mít totalitu v hlavě navždy. Takhle vylebaný byl kluk jedině z vojenského odvodu anebo z basy.

Naši konverzaci narušil Flek, menší, černobílý, ostnosrstý, moc hezký, ale absolutně nevychovaný pes, který nás všechny poskákal a málem i pokousal. Na naši osmiměsíční belgickou ovčandu Sisi se vrhnul, jakmile ji zmerčil, a ona, přestože byla větší, se ho lekla a už se ho pořád bála. Do konce návštěvy jsme je museli oddělovat, což znamenalo, že Sisi byla zavřená v kotci a Flek sežral nebo zničil, co mu přišlo do cesty.

U branky stále nesměle čekala Petra, ačkoliv ji předtím Patrik a teď i Matěj pobízeli, aby šla dál. Patrik se pro ni vrátil, vzal ji za ruku a přivedl. Celou návštěvu ji buď držel za ruku anebo ji držel kolem ramen. Jen když jedl, tak ji pustil.

Něžný, ochranitelský Patrik. Tak to bylo další překvapení. Proto jsme ani nevnímali, dojatí z Patrikovy proměny, že jsou oba, Patrik i Petra, uválení, s oblečením zatuchlým, zasmrádlým dlouho nepraným nošením, a že jsou cítit nemytím. Každý z nás od nich dostal na uvítanou dárek. Paradoxně to bylo voňavé mýdlo z Manufaktury, drahého obchodu s přírodními produkty.

Božíhodový oběd s dojemným setkáním po letech nám kazil Flek. Choval se, jako by měl absťák. Zběsilý pes. Zklidnil se, jen když žral. Byl nekonečně hladový. Dala jsem mu postupně několik nášupů granulí a on je pokaždé zblajznul naráz. Na vteřinu se zklidnil, a pak zase šílel, lítal, štěkal, kousal.

Zkusili jsme nechat ho na zahradě, abychom se mohli v klidu aspoň najíst, protože on neznal žádný povel a na nic nereagoval, ale on dům ihned oběhl a skočil na terasu až na její horní rantl. Už se odrážel, aby k nám proskočil oknem, ale Marek k němu naštěstí zrovna vyběhl a Flek se otočil ve vzduchu jako akrobat a krouhnul to k němu. Matěj nebo Marek ho pak drželi doma na vodítku, aby Patrik s Petrou mohli jíst a já je mohla obsluhovat.

Byli stejně hladoví jako Flek. Zvláštní. Kdysi se Patrik ve všem nimral, skoro na všem, co jsem uvařila, našel něco, co mu nechutnalo a vůbec dělal s jídlem hrozné scény. Teď do něho kachna s knedlíky a zelím padala jako by byl bezedný. I Petra jedla hladově a překvapivě hodně.

Petra. Je to křehká, hezká zrzka. Napohled hodná holka, ale nějak bez energie a vlastní vůle. Máma se na ni vykašlala. Vychovávala ji babička, které říká mami. Nedokončila střední školu. Nebavilo ji to tam.

S Patrikem se potkali v Praze u Hlavního nádraží. Anebo před Andělem. Co je dalo dohromady a co je spolu v životě na ulici drží, se raději neptáme. Partičky, co se v těch místech sdružují, mají jediný cíl.

Neptáme se, protože jsme si s Markem slíbili, že nebudeme nic řešit, nebudeme do ničeho rýpat, nebudeme Patrikovi, natož Petře mluvit do života a zase opakovat ty své věčné pravdy.

A tak se neptáme, jak a z čeho spolu žijí, když ani jeden z nich nic nedělá. Neptáme se.

Když Marek v létě kluky navštívil – ještě to tu nezaznělo, pořád to táhnou spolu – pracovali. Jenže načerno, na stavbě rodinného domku kdesi na okraji hlavního města. Dělali pomocné, ale i zednické práce za osmdesát korun na hodinu a na ruku.

Petra už tam s nimi, s Patrikem, byla. Žili všichni v dřevěné boudě, sloužící jako kůlna na nářadí. Zvenku byla tak zavalená odpadky, že to vypadalo, jako by ji někdo postavil doprostřed skládky. Dovnitř Marek radši ani nenahlédnul.

Kluci aspoň nějak pracovali. Mimochodem tehdy Patrik Markovi vesele vyprávěl, jak s Lukášem postavili z tvárnic vysokou zeď a ta se vzápětí zřítila, těsně vedle nich.

Kluci aspoň pracovali, ale Petra v té boudě celé dny a noci byla a zřejmě jí ten hnus kolem, asi odpadky, které sami produkovali, nevadil. Stavba na podzim skončila. Bydlení skončilo taky. Do zimy byli na ulici, teď jsou tak různě, podle toho.

Patrik je samozřejmě bez občanky. Dokonce se ptal, jestli tu nemá rodný list. I když jsem věděla, že jsem mu ho dávala, radši jsem se šla podívat. Nemá.

Trest 30 hodin veřejně prospěšných prací, k nimž byl po peripetiích, kdy ho museli celostátně nahánět, zatknout a zavřít do cely předběžného zadržení, aby ho dostali k soudu a mohli jeho vykrádačku po letech průtahů konečně uzavřít, ten překvapivě mírný trest, nevykonal. I když to měl dohodnuté a zařízené. Těsně před tím, než měl na práci nastoupit, měl by trest odkroucený za necelé čtyři dny, zmizel.

Oni tě, Patriku, do toho kriminálu zavřou. Řekla jsem. Už jsem mlčet nevydržela.

No tak mi tam, mami, napíšeš, no. Smál se a dodal. Bude sranda.

Já ti psát do kriminálu nebudu! S tím nepočítej.

Náhodou jsem dostal amnestii.

Fakt? Tak to máš tedy štěstí.

I když jsme se s Markem snažili žádné kontroverzní věci neotvírat, stejně jsme se hovoru na téma budoucnost a obživa nevyhnuli. Patrik i Petra pracovali, ale vždycky jen chvíli, protože je to brzy přestalo bavit. Patrik dokonce pracoval v jakémsi domě nábytku.

Jenže jsem tam akorát ukazoval nějakým bábám, který tam jen okouněly a stejně si nic nekoupily, látky na potahy. Taková nuda. Kdyby mě aspoň nechali navrhnout na počítači třeba kuchyň nebo tak.

A ty bys to uměl? Zeptal se Marek.

Ne, ale ty báby by to stejně nepoznaly.

Tuhle práci ti zařídil ten ředitel z charity z Domu na půl cesty, kam jste se někdy předloni s Lukášem v zimě uchýlili? Zeptala jsem se. Ten ti přece dohodl i odpracování trestu, ne?

No. Jak to víš?

Volal mi. Dal si vaše příjmení dohromady s mým. Vygůgloval si mě. Chtěl, abych s ním začala spolupracovat, abych tam za vámi jezdila na terapie. Věřil vám.

Patrik se začal smát.

Ten ředitel byl přesvědčený, řekl Marek, že jsme vám s mámou nedali příležitost a důvěru.

Tak se rozhodl, pokračovala jsem, protože jsem byla s ředitelem v kontaktu já, že vám je dá on. Tobě zařídil odpracování trestu a tu práci, co tě nebavila, Lukášovi našel jeho slavnou zedničinu. A Lukáš do práce skoro tři týdny každé ráno odcházel a večer se vracel a řediteli vyprávěl, co ten den dělal. Příležitost a důvěra! Nechal si od něho vyplatit zálohu a druhý den jste oba zmizeli.

Oteplilo se.

Teprve pak se ředitel dozvěděl, když se pracuje s důvěrou, tak se přece věří a nekontroluje, že Lukáš v té práci nebyl ani jednou. Ani jednou jedinkrát.

Patrik se mohl potrhat smíchy.

Měl pro vás nachystaný startovní byt.

Patrik se smál a smál.

A vy jste ho podvedli.

Žádný dobrý skutky nedělal.

Jak to myslíš?

Je za svoji práci placenej.

Vole! Vole pitomej! Měla jsem chuť vykřiknout, ale vydržela jsem to a zuřila uvnitř. Něco jsem si slíbila, něco jsme si s Markem slíbili a jedno odpoledne to vydržíme, i kdybychom měli prasknout. Marek vstal a odešel uklidnit sebe i Sisi, která venku v kotci nešťastně štěkala a kničela.

Začala jsem mluvit o zodpovědnosti. A přitom v duchu myslela na to, jak jsem s tím ředitelem naposledy telefonovala. To už nám někdo hlásil, že kluky potkal v tramvaji, špinavé. Bylo mi jasné, že to v Domě na půl cesty nevyšlo.

Zavolala jsem mu, abych s ním vše probrala. Už chápal, proč jsem na spolupráci nekývla, respektive, kývla jsem na ni s podmínkou, že počkám, jestli kluci vydrží sekat dobrotu aspoň dva měsíce. Ředitel byl ze svého neúspěchu zklamaný.

Když jsme my s mužem s kluky nic nedokázali, uklidňovala jsem ho, jak byste mohl vy? Za sedmnáct let soužití jsme do nich nic nezaseli, nic jsme neovlivnili, nic, vůbec nic!

To se velmi mýlíte. Oponoval. Kdybyste viděla, jak vypadají kluci, co se k nám dostávají opravdu z ulice, z rozvrácených, sociálně slabých rodin. Neumějí nic, ani správně držet lžíci. Na Patrikovi a Lukášovi je ve všech směrech vidět, že žili v dobré rodině. Vy jste jim dali úžasný, trvalý základ. Oni se umí chovat a ne že ne. Umí pozdravit, poděkovat, umí slušně jíst, umí mluvit, mají výbornou slovní zásobu. Mají úroveň.

A tím vlastně klamou. Řekla jsem.

Ano, souhlasil ředitel. Tím strašně klamou. Za dvacet let v oboru jsem se tak nespletl.

To je mi líto.

Mně taky. Poprvé v životě jsem měl pocit, že moje práce není marná.

Marnost. Tu dobře znám.

Jedou v pervitinu, hodně.

Myslím, že to začalo už tady. Řekla jsem. Proto byl ten konec našeho náhradního rodičovství tak rychlý a nezadržitelný. Jedou v tom hodně oba?

Bohužel.

 

Když se Marek vrátil, začal mluvit o pokoře. A že musí Patrik začít u sebe a dělat to všechno jinak…

Od úplného krachu vánoční idyly nás zachránil Flek, který na koberec vyvrhnul, co jsem mu dala k žrádlu a co do sebe splašeně natláskal. Honem jsem to začala uklízet. Naštěstí to byly zas jenom granule, s trochou žaludeční šťávy. Stačilo nahrnout je na lopatku a dát zase do misky.

Myslíš, že mě bavilo dělat uklízečku, když mě v minulým režimu nenechali dělat nic lepšího? Dělala jsem ji deset let.

Ty jsi taky uklízela, viď? Patrik se obrátil k Petře, která celou dobu mlčela.

No, v nemocnici. Čtyři dny.

Oni tě vyhodili? Zeptala jsem se, protože mě kdysi z místa uklízečky v porodnici z kádrových důvodů vyhodili.

Mě to nebavilo.

Aha.

Ještě pořád tam mám peníze. Asi osm stovek. Ale nechce se mi tam jít.

Jak mně se to nechtělo poslouchat! Jak mě to nebavilo! Dívala jsem se na ty dva hezké mladé lidi, kteří se mají rádi, ale nic jim nestojí za to, aby se svým životem něco dobrého udělali. Bylo mi smutno.

Co když budete mít miminko? Zeptala jsem se.

Petra se zarděla a podívala se na Patrika. Asi miminko mít chce, pomyslela jsem si a bylo mi z té představy úzko. Jestli ji zrovna Patrik za ruku nedržel, tak teď ji za ni určitě chytil. Neřekli na to nic. Pokrčili rameny.

Skončí taky v ústavu. Odpověděla jsem si sama a bylo mi úzko ještě víc.

Hovor vázl. A přitom Flek konečně usnul a poprvé byl od něho pokoj. Zeptali jsme se na Lukáše. Má prý nějakou skoro třicetiletou holku, napůl Romku. Živí ho. Jak se raději neptáme. On to s ženskýma umí, tedy spíš ho ženský chtějí. Ale jinak žije hodně s drogama.

Nedávno ho tady hledali policajti. Řekla jsem. Někdo našel nad hřbitovem batoh s nádobím na vaření pervitinu a nějaký papír, z něhož vyplynulo, že jde o Lukáše.

Ten je ale blbej.

Vy drogy neberete?

Aby řeč nestála, vyndala jsem ze skříně sešit strašidel, které kdysi Patrik intenzivně vymýšlel a kreslil. Vždycky ho přitahovalo, čeho se bál. Docela jsme se nad některými kresbičkami zasmáli.

Patrik pak začal vyprávět historky o zábavách, kterými žije teď. O tom, jak jezdili s kámošema vlakem na hranice, do Chebu a jak se vždycky cestou ožrali a vagón, v němž jeli, zdemolovali a pozvraceli.

Naše světy byly stále rozdílnější. Bylo jasné, že návštěva musí skončit dřív, než nás zesláblé dojetí přejde úplně. Nastal čas k odjezdu. Ve svátek moc spojů nejezdí a my jsme chtěli, aby jeli do Prahy autobusem; Matěj neměl odvahu vézt je s Flekem až k metru. Vylezlo z něho, že Flek mu cestou sem skákal pod nohy i na hlavu.

Patrik řekl, že dnes už k mámě/babičce nemůžou. A že nemají kam jít. Zeptal se, jestli u nás náhodou nemůžou zůstat.

Ne, ne a ne! Zakřičelo to ve mně. Dohodli jsme se na obědě a tečka. Oni si musí řešit svůj život sami, když se pro tenhle způsob rozhodli, a ne chtít od druhých, aby se starali, protože je žádná námaha nebaví a protože mrzne.

Nejde to, Patriku. Řekla jsem upřímně a jednoznačně.

A nemůžeme tady nechat Fleka?

 

Měli jsme pro ně připravenou obálku a v ní dva tisíce. Dali jsme jim ji jako náš vánoční dárek. Na šest a kus noci jim to vyjde, když říkali, že za ubytovnu se platí tři stovky. A pak se budou muset snažit. Nám peníze taky nikdo nedává. Třeba mezitím mrznout přestane. A třeba se Petře zachce dojít si pro výplatu do nemocnice.

Dali jsme jim ještě dvě stovky na autobus; stojí dvacku za jednoho. K autobusu je odveze Matěj, opravdu jen k autobusu, musí tenhle spoj bezpodmínečně stihnout.

Když jsme se loučili, řekla jsem, že mají všechno v paži. Marek dodal: Ve své mladé, zdravé paži!

 

Zvláštní, rozporuplné pocity. Na jedné straně milý, něžný, láskyplný Patrik. Jak hezky to zní. Na druhé straně nic, žádná jiná změna, žádné vykročení k budoucnosti. Ty šílené historky, které ho tak bavily. A k tomu ten pes.

Kolik předvolánek a exekucí mají oba kluci v šuplíku na obecním úřadu. (Teď už došlo na inovaci, už se obálky/dopisy/výzvy neskladují, takže šuplíky se brzy vyčistí a všechno je někde uloženo jen virtuálně.) Kolik dluhů za zdravotní pojištění, za ošetření v nemocnici, za odebrané a nezaplacené zboží. Už teď je to na několik životů. Ale zase, pořád jsou tu organizace, jako Dům na půl cesty, které na takové lidi čekají, aby jim mohly pomoct. Stačí jen chtít.

Milý, něžný, láskyplný, skutečný, trojrozměrný Patrik! Jak důležité to bylo pro Matěje. Když se za chvíli vrátil – jízda s Flekem byla zase strašlivá – přiznal, že se mu setkáním s Patrikem ulevilo.

Matěj měl tohohle bráchu moc rád. S Patrikem se to nestačilo tak zkazit jako se to zkazilo s Lukášem, který nás tu denně všechny, i Matěje, deptal krádežemi a svými zvířeckými feťáckými stavy.

Matěj nechápal, proč Patrik před lety ze dne na den zmizel. I když nám to nikdy neřekl, cítili jsme, že nám to dává za vinu. Současně o všem, co se týkalo bráchů, odmítal mluvit; těžká situace pro všechny.

Když Patrik zmizel, Matějovi ještě nebylo třináct. Kromě jedné vánoční návštěvy, poslední, kdy jsme se doma sešli všichni, mu Patrik zmizel ze života úplně.

Matěj nechodil na výslechy, kde se někdy nějak Patrik různě špinavý, zválený a smradlavý objevil, nepotkal ho sjetého před nákupním centrem, neviděl, jak ho vedou v želízkách policajti k soudu. Jeho Patrik – na rozdíl od Lukáše – nikdy neokradl ani nepodvedl. Jen zmizel.

Matěj ho měl rád a neměl tu náhlou ztrátu, tu ránu, jak zahojit. Vždycky, když se Patrik ozval a domluvili jsme se na schůzce, chtěl jít taky. Jenže Patrik schůzku vždycky zrušil. A číslo, z něhož volal, už pak nikdy neexistovalo.

Asi před dvěma třemi lety – to se Matějovi podařilo mít výron kotníku na obou nohách, jeden starší a jeden úplně čerstvý – jsem v Berouně spěchala na gymnázium na jeho třídní schůzky. Auto jsem nechala u lávky kus od autobusového nádraží a Matěj na mě čekal na náměstí, kde byl se spolužáky. Belhal se o berlích, na jednu nohu nesměl šlápnout vůbec a na druhou jen maličko. Chtěl si s kamarády v Berouně trochu užít, chtěl si koupit párek v rohlíku, před schůzkami jsme se tam měli jen krátce minout a po schůzkách potkat a jet spolu domů.

Na autobusáku, pro Matěje na konci a pro mě na začátku lávky přes řeku, jsem se doslova srazila s Patrikem. Byl v Berouně cosi vyřídit a teď šel na autobus do Prahy. Nemohla jsem se s ním bavit, spěchala jsem, měla jsem to ke gymnáziu, vzdáleném nejmíň tři kilometry, rychlou chůzí tak akorát.

Pozdravili jsme se, vyměnili spolu pár informativních vět a já šla dál. (Kdyby Patrik po setkání s někým z nás toužil, mohl se domluvit předem.)

Na náměstí čekal podle dohody Matěj. Řekla jsem mu v letu o Patrikovi.

Myslíš, že ho stihnu? Zeptal se, ale na odpověď nečekal. Vyrazil a belhal se za ním, jak nejrychleji mohl. Bylo dojemné, jak za bráchou o berlích doslova běžel, jak nadskakoval, jak se křivil…

Nestihl, ne, nestihl ho. Skoro mi to pak ani nedokázal říct, jak se mu zadrhlo v krku, jak se snažil nerozbrečet.

A pak, když jezdil na tábory a na tom posledním, kde už byl jako praktikant, se vždycky večer slezli s kamarády k někomu do stanu a povídali, kolikrát do rána. Všichni mluvili taky o bráších a ségrách a Matěj mlčel a o nikom nevyprávěl, až se ho jeden kluk zeptal.

Hele, ty jako jedináček nevypadáš. A přitom o žádných sourozencích nemluvíš. Jak to s tebou je? Máš nějaký, nebo nemáš?

A tak Matěj poprvé promluvil, poprvé někomu vyprávěl, s těžkým srdcem a jak nejlíp dovedl, svoji rodinnou historii. Rána, kterou v sobě několik let měl, se otevřela. Vyprávěl, jak ke svým bráchům přišel a proč už je zase nemá.

Ty vole, zvolal jeden z kluků udiveně. Moje máma teď doma furt mluvila o takový knížce, co četla, a tam to bylo úplně stejný! Ale fakt úplně děsně stejný jako to, co vyprávíš. Jmenovalo se to podle nějakýho zvířete.

Rok kohouta. Řekl Matěj.

No. Jak to víš?

Tu knížku napsala moje máma.

Ty vole! Řekl ten kluk. Tak to je teda hustý!

 

Teď se ta rána zahojila. Teď se Matěj s Patrikem dohodl, že mu v týdnu pomůže získat rodný list. Bude muset jet na matriku se svým rodným listem a svou občankou a stvrdit, že je Patrik jeho adoptivní bratr, že je to skutečně on a že se jmenuje tak a tak a původně zase jinak. Přiveze mu nějaké věci na sebe. Je dokonce o kus větší než Patrik, ale není tak hubený, takže Patrik se zdá být vyšší.

Matěji, přestože je teď Patrik jako by jiný, pořád žije stejně blbý život, na tom se nic nezměnilo. Kdyby náhodou chtěl, nesmíš dát svoji občanku z ruky. Mohlo by ho to zlákat k něčemu, za co bys mohl celý život platit. A na sebe mu musíš vybrat jen něco, jen to nejnutnější. Patrik si své věci nemá kam dát. Může mít jen to, v čem je oblečený, anebo co se mu vejde do batohu.

Aha. To mě nenapadlo. Řekl Matěj zaraženě.

Nikdo z nás si neumí představit, jak Patrikův život prakticky vypadá. Že s sebou moc věcí nechtějí, jsem pochopila, když jsem jim dávala jídlo na další dny. Všechno odmítli. Chtějí jen to, co se nekazí a co je moc nezatíží. Vánočku a trochu žrádla pro Fleka. Hlavně, aby se jim to vešlo do tašky přes rameno, o kterou mě Patrik požádal.

Proč potřebuje tašku přes rameno? Říkala jsem si, když jsem nějakou hledala. Teprve pak mi došlo, že my, co domov máme a v něm všechno potřebné a mnoho nepotřebného, vůbec nevíme, že taška přes rameno je v jejich případě nutnost. Na zádech batoh, přes rameno tašku, v jedné ruce vodítko se psem, druhou volnou k obstarání obživy.

Než odjeli, Patrik si o jeden dárek řekl. Chtěl dostat Rok kohouta.

Ty chceš tuhle knížku? Zeptala jsem se překvapeně.

No.

Není tam o tobě skoro nic hezkýho.

Náhodou jsem si kus z ní přečet v knihkupectví. To o mejch narozkách, jak jsem sem přijel. Začal se smát. Dyť to tak bylo! Řekl s tou svojí neuvěřitelnou upřímností.

Škoda. Řekla jsem. Škoda, že to nebylo jinak.

Jenom nevím, proč jsi mi tam dala jméno Patrik?

Protože Patrik je literární postava. A protože jsem chtěla, abys měl možnost jeho osud změnit, opustit.

Napsala jsem věnování, oběma. Patrik si dal knížku do batohu. Než opravdu a definitivně odjeli, udělali jsme společnou fotku. Jsme na ní šťastní, rozesmátí. Držíme se vzájemně kolem ramen.

Zase jednou nás doma bylo pět.

PF 2011!