Knižní pól Zdenko Pavelky

Tomáš Weiss

Tentokrát se s literárním publicistou a redaktorem tématicky ocitneme rovnýma nohama v moderní české historii. Pochopitelně jde pořád o tištěnou podobu pořadu, který Zdenko Pavelka týden co týden namlouvá pro Český rozhlas.

Knižní pól 1. 10. 2016

Jubilejní sborníky, tedy knihy vydávané jako pocta uznávaným osobnostem k jejich pokročilým narozeninám bývají často trochu tuhé. Převládá v nich uctivost, natož aby si někdo dovolil legraci. K pětaosmdesátinám Františka Janoucha minulý týden, 22. září, se Vilému Prečanovi podařilo vydat knížku svižnou, onu výjimku z pravidla. Jmenuje se Bez Františka Janoucha ani moře nešplouchá. Tohle dvojverší vymyslel kdysi Jiří Gruša jako ironickou charakteristiku hyperaktivního exulanta, který měl prsty v kdejaké exilové aktivitě a ty aktivity také vehementně dirigoval. Gruša byl podobná povaha a tak si to laskavé špičkování mohl dovolit.

Nejvýznamnějším Janouchovým počinem je založení exilové Nadace Charty 77 v roce 1978 a její bohatá podpůrná činnost Čechů a Slováků ve světě a zejména doma, v tehdejším Československu. Po listopadu 89 Janouch takřka okamžitě přestěhoval nadaci do Prahy a bilance za uplynulé víc než čtvrtstoletí z ní dělá jednu z nejvýznamnějších českých neziskovek, ne-li vůbec nejvýznamnější. Konto Bariéry podpořilo tisíce projektů a stalo se důležitou součástí českého zdravotního, sociálního a vzdělávacího prostředí. Nadace Charty 77 podpořila před listopadem také vydání stovky knih v exilových nakladatelstvích. Postupně založil Janouch prostřednictvím nadace Charty 77 několik dnes prestižních cen: Toma Stopparda, Jaroslava Seiferta, Františka Kriegla, Josefa Vavrouška. 10. října bude ve Štrasburku počtvrté vyhlášena Cena Václava Havla, kterou uděluje Rada Evropy ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla a Nadací Charty 77.

Proč je sborník Bez Františka Janoucha ani moře nešplouchá výjimečný? Obsahuje několik vzpomínek, ale také řadu dobře vybraných textů méně známých nebo dosud nepublikovaných, včetně autobiografie. Smyslem není jen jubilantova oslava, ale především zdařilý pokus o definici toho, co Janouch dělá a proč to mělo a má význam. Vilém Prečan přiznává, že měl s Janouchem také konflikty, ale v předmluvě napsal o Janouchovi, co je důležité:

…starost o konkrétní lidi. Ano, ten asertivní, sebestředný, někdy ješitný dědek má rád konkrétní lidi více než lidstvo. Je to láska maskovaná věcností, občas cyničností. Může vám jít na nervy a určitě už šel. V tom, totiž v lásce, však překračuje levicový, příliš často abstraktní pohled na svět, a proto se mohl dohodnout s tolika lidmi i zcela nelevicovými. A dohodnout se s nimi dokonce o penězích, o světě, v němž jsou oni doma.

Sborník Bez Františka Janoucha ani moře nešplouchá vydalo Československé dokumentační středisko.

 

K Janouchově výjimečnosti se hodí, že teď můžu přivítat velký český román a nebát se přitom použít tak silný přívlastek. Román se jmenuje Chvála oportunismu a napsal ho Marek Toman. Konečně domácí próza s velkorysým rozměrem, jaký můžeme závidět současným anglickým autorům, třeba Michelu Faberovi, Sarah Watersové, Salmanu Rushdiemu, Švédovi Janu Guillouovi nebo Číňanovi Li Erovi s jeho románem Soudruh Nula.

Za ironickým titulem Chvála oportunismu se otevírá příběh vyprávěný neobvyklým vypravěčem. Je jím původně raně barokní Černínský palác na pražských Hradčanech s pestrou minulostí. Postavit ho nechal ambiciózní Humprecht Jan Černín z Chudenic jako rodovou chloubu, která se majestátní podobou a polohou měřila s Pražským hradem. Jenže Praha za Habsburků přišla o svůj význam evropské metropole a také palác za staletí měnil své postavení – sloužil jako lazaret, kasárna, chudobinec, činžák a teprve v letech 1928 až 1934 se jako sídlo ministerstva zahraničí i díky Janákově přestavbě stal znovu reprezentativní budovou. Brzy se však nevyhnul dalšímu ponížení jako sídlo nacistického protektora, úřadovali v něm Heydrich i K. H. Frank. Po osvobození se do něj ministerstvo vrátilo, ale stal se nezamýšleným památníkem: ráno 10. března 1948 byl nalezen na jeho nádvoří mrtvý ministr Jan Masaryk. V nejčerstvější historii paláce je zapsané rozpuštění Varšavské smlouvy 1. července 1991. Toman ale nezapomene slovy paláce připomenout i potupnou událost, která proběhla v jeho zdech v říjnu 1968 – podpis smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu.

Román Chvála oportunismu je skvělým příběhem, právě proto, že vypravěčem je aristokratický dům se sklonem k nafoukanosti, k jedovaté ironii, zahleděný, jak jinak, do své výjimečnosti. Marku Tomanovi se podařilo napsat román velmi neobvyklý, přitom veskrze srozumitelný, často napínavý, velmi čtivý. Se superlativy obvykle šetřím, tentokrát si je neodpustím, protože jsem z toho románu jednoduše nadšen.

Marek Toman si do svých ještě ne padesáti vyzkoušel různé žánry včetně dvou novel pod pseudonymem Pavel Torch. Dozrál k pozoruhodné virtuozitě. Čtyřsetstránkový román Chvála oportunismu považuji za mimořádnou prózu současného evropského formátu. Vydalo ji nakladatelství Torst.

 

Mezi epizodami vyprávění Černínského paláce je i smrt zde úřadujícího esesáka Reinharda Heydricha a komisař Pannwitz ve fiktivní rozmluvě s von Neurathem rekonstruuje poslední boj parašutistů v kostele Cyrila a Metoděje. Těm sedmi a dalším jedenadvaceti parašutistům vytvořila malý pomník Jitka Neradová v knížce Doskočiště protektorát.

Slovo doskočiště v názvu zní jako z atletické příručky, ale vychází z málo známého původního označení parašutistů. V angličtině byli označováni slovem jumper, v překladu tedy skokan. Výraz parašutisté se vžil v českém prostředí.

Jitku Neradovou přiměl ke shromáždění příběhů pocit nespravedlnosti vůči dalším československým vojákům posílaným za válečných nocí do okupované země. Vedle Gabčíka a Kubiše zůstávají ti další ve stínu, někteří téměř anonymní. Proto se pokusila o galerii ostatních. Patří do ní i Oldřich Pechal z moravských Vřesovic, z něhož gestapo nedokázalo nic vymlátit. Zřejmě i proto se nacisté s o to větší brutalitou mstili na ostatních, zavraždili všechny jeho blízké příbuzné včetně sestry Boženy, kterou nechali v cele porodit a novorozeně nechali zemřít hlady.

Doskočiště protektorát je kniha psaná srdcem, autorka považuje kapitoly o parašutistech za fejetony. Nehraje si na objektivitu, je to poklona statečným lidem. Polemizuje se souslovím, že na Heydricha byl spáchán atentát. Tak to označili Němci a bohužel se tohle pojmenování nejvýznamnější události českého protinacistického odboje stále užívá. Odstranění Heydricha nebylo atentátem, ale vojenskou akcí. Gabčík s Kubišem provedli jako vojáci rozkaz a zaútočili na nepřítele v jeho týlu, kde to nejméně čekal. Nebyl tedy atentát spáchán a nebyl to ani atentát. Gabčík s Kubišem bojovali ve válce a zabili jednu z hlav nepřítele, dokonce hlavu, která vymýšlela, jak s Čechy zatočit.

Knihu Jitky Neradové Doskočiště protektorát vydalo nakladatelství Jalna.

 

Atentát na Heydricha, tedy zase s oním slovem užitým nacisty v názvu, se jmenuje kniha podobně zaměřená, ale připravená řadou autorů v rámci dlouhodobé práce občanského sdružení Post Bellum. Podtitul knihy zní Sedmdesát příběhů Paměti národa.

Kromě dvanácti parašutistů z výše uvedených osmadvaceti jsou tu portréty lidí a rodin, které nacisté povraždili, sedm nejvýkonnějších nacistů včetně Heydricha a šestatřicet medailonů těch, kteří přežili. Mezi nimi je i známý knihkupec a spisovatel, kterého možná znáte osobně a jako člověka se stále dobrou náladou. Ebrova matka byla sestrou parašutisty Valčíka. Vratislav se narodil v říjnu 1942 v pankrácké věznici, matka zemřela v plynové komoře v roce 1943, otce zastřelili ještě dříve v Mauthausenu. Vratislav měl štěstí, nechali ho přežít v kojeneckém ústavu, po válce ho adoptovali Ebrovi. O jeho původu mu řekli v jeho patnácti, se sourozenci, kteří o něm nevěděli, se setkal ještě později.

Album Sedmdesát příběhů Paměti národa vydalo sdružení Post Bellum ve spolupráci s nakladatelstvím Argo.

21.10.2016