"Když se neumíte modlit, stačí odříkávat abecedu, on už si to Pánbůh nějak poskládá"
Tomáš Weiss
Pro nedostatek českých kněží slouží v několika českých farnostech kněží z Polska. Ten v CZ nejznámější se jmenuje Zbigniew Czendlik a farářuje v Lanškrouně. Ano, to je ten, který se rád dobře obléká a tyká si s českými celebritami. Je ještě něco dalšího za těmito povrchy a neobvyklou výřečností? Ukázka z knižního rozhovoru Postel, hospoda, kostel, který připravila Markéta Zahradníková.
Jaké to je, když Polák, farář, který nezná řeč, natož místní poměry, poprvé okusí místní poměry. A ty jsou hodně rozdílné. Polská a česká církev jsou si totiž v mnoha ohledech
na hony vzdáleny.
V čem například?
Tak především jsem neměl ani tušení, v jakých podmínkách tady církev donedávna fungovala. Nevěděl jsem vlastně nic. Neměl jsem ponětí o zdejším pronásledování kněží za totality. O kriminálech,šikaně ani o potlačování náboženského života. Do těchto okolností mě postupně zasvětil páter Tajchl. Osobně tím velice drsným obdobím prošel a možná byl tou zkušeností
trošku poznamenán. Asi proto působil tak tvrdě. Když mi vyprávěl svůj příběh, pochopil jsem na jeho základě i osudy ostatních zdejších kněží a celé církve.
A jak se tento rozdíl promítal v tvé nové realitě?
Především jsem záhy zjistil, že materiální podmínky polské a české církve jsou naprosto nesrovnatelné. Z domova jsem byl zvyklý na něco úplně jiného. Například kaplan či kněz na našich farách má automaticky zajištěno ubytování, stravu a dokonce i úklid. Zkrátka
všechno, co k životu potřebuje. Provoz polské farnosti je kompletně zabezpečen, je to záležitost celého týmu lidí. Máme ženy na úklid fary a kostela, varhaníky i kostelníky. Ti všichni jsou slušně placenými zaměstnanci farnosti. V praxi to například znamenalo, že jsem dostával denně jídlo až pod nos. A že nás teda neodbývali: k snídani jedna šunka, druhá
šunka, klobása taková i maková, vajíčka na sto způsobů, marmelády všeho druhu. Zkrátka servis all inclusive a hojnost, jak má být. Při svém gurmánství jsem si tohle v Chorzowě dost užíval a hlavně jsem to považoval za naprosto normální. Takže když jsem dorazil do Náchoda, byl jsem velice překvapen. Umíš si představit můj šok, když jsem byl poslán do závodní jídelny.
Předpokládám, že to nebyl šok příjemný.
Upřímně řečeno, nebyl. Nedávno jsem dělal pořádek a našel doklady z té doby, které mi připomněli jednu historku. Můj plat byl tehdy 2 403 korun. Když mi pan děkan přinesl první výplatní pásku, dal mi k ní jen 1 203 Kč. Rovnou mi totiž strhnul náklady za telefonáty
do Polska. Byl jsem z toho na mrtvici. Opravdu šok! Kdepak by mě napadlo, že bych měl něco platit za telefon! To šlo přece vždycky na účet fary. Navíc jsem se nevybavoval s maminkou nebo kamarády a neřešil soukromé záležitosti. Volal jsem jenom kvůli pracovním věcem. Prostě nehoráznost! Byl jsem dost naštvaný. Nikoho nezajímalo, jestli na to mám. Nikdo se nezeptal, zda nepotřebuji pomoct. Byl jsem ze dne na den odkázán jen sám na sebe. Na vlastní zdroje a prostředky.
Takže sis připadal jako „Princ a chuďas“?
Nějak tak. Najednou jsem zjistil, jak je zdejší církev hrozně chudá. Do té doby jsem byl dobře zajištěným zaměstnancem Pána Boha, a ze dne na den se tu ze mne stal poslední služebník ministerstva kultury. Byl jsem placen jako nepotřebný a z nutnosti trpěný úředník. Musím říct, že to bylo hodně nepříjemné zjištění. Děsil jsem se, jak tady z té almužny vyžiju, notabene když si mám platit sám i telefony.
Neměl jsi chuť otočit se na podpatku a co nejrychleji se vrátit domů?
Tak jsem neuvažoval. Dezerce není můj styl. Tak měkký zase nejsem. Chtěl jsem se s tím vším poprat a zvládnout to. Utíkat zpátky domů mě opravdu nenapadlo. Naštěstí mohu říci, že jsem v té nouzi nezůstal sám. Když za mnou poprvé přijel na návštěvu můj biskup Damian Zimoń, jeho první otázka byla, zda mi něco nechybí. Zajímal se, jak jsem na tom finančně a jestli nepotřebuji pomoc. Díky jeho vnímavosti a pozornosti jsem tehdy dostával z Polska finanční výpomoc. To mi na začátku moc pomohlo.
Takže místní církev se k tobě chovala dost bezohledně.
Ale tady je to normální. Jednou jsi státní zaměstnanec placený podle nějakých tabulek, očekává se tedy, že se přizpůsobíš podmínkám a postaráš se sám o sebe. Ani v nejmenším to nikomu nevyčítám a naopak si myslím, že je to zdravější přístup. Nakonec, tak mě vychovávali už rodiče. Jsi zdravý, mladý, máš ruce, nohy, rozum a srdce. Postarej se a od nikoho nic neočekávej. Tak je to správně a mne tato zkušenost posunula zase jen o kus dál. Šlo spíš jen o počáteční šok.
Jak si vysvětlit ten rozdíl v ekonomických poměrech? Nejsme na tom přece zas tak rozdílně.
Jako státy ne, ale jako církve ano. I když dnes už jsou i v Polsku podmínky trochu jiné. Ani tam už církev není v tak dobré ekonomické kondici a má své problémy. Zásadní příčinu rozdílu jsem už zmínil. Tady platil církev stát, aby ji mohl kontrolovat. V Polsku si ji platí lidé sami, aby ji měli pod kontrolu oni. Vědí, že je jejich a že ji potřebují. Chtějí ji a mají ji rádi. Díky tomu je polská církev mnohem bohatší.
To má zřejmě co dělat s naším vztahem k církvím obecně. Ale vraťme se k tvému novému nadřízenému. Jaký byl?
Staral se o mě jako o vlastního. Například mi vždycky ráno připravoval snídaně. Vstal brzy, šel nakoupit a pak mi osobně nachystal hostinu. Podstrojoval mi párečky, vajíčka a jiné dobroty. Díky němu jsem třeba poprvé v životě ochutnal pomazánkové máslo. Překvapilo mě, že je maže rovnou nahoru na rohlíky. U nás jsme rohlíky vždycky rozřezávali a mazali dovnitř. Vysvětloval mi to tím, že Češi mají na rozdíl od Poláků rohlíků dost. Proto je nemusí dělit. Pozorná péče, kterou mi věnoval, byla výrazem jeho laskavé povahy a já jsem si ho brzy velice zamiloval.
Jak jsi válčil s jazykovou bariérou, když jsi česky uměl jenom „Pozor, vlak“?
Čeština bylo to první, co jsem se v Náchodě musel naučit. Nepamatuji si, který den v týdnu jsem přijel, ale byl jsem hozen rovnou do vody. Pan farář mi hned přidělil jistého pana Krasického, který byl z polsko-české rodiny a měl mě jazyk naučit. Napsal jsem si kázání, on mi ho přeložil a hned nejbližší neděli jsem vyrazil sloužit první mši do obce jménem Česká Čermná. Řeknu ti, to bylo něco! Myslím, že tam na to dodnes vzpomínají. Nevěděl jsem vůbec, co čtu a jak to čtu. Soudím, že jsem byl především k smíchu a že se všichni farníci dobře pobavili. Tím začalo moje studium češtiny.
Neměl jsi z toho mindráky a nervy?
To určitě ne. V té době jsem byl ještě stále přesvědčen, že mě tady všichni potřebují, takže jsem očekával, že budou tolerantní. Ze začátku to byla opravdu legrace, často způsobená posuny mezi významem polských a českých slov. Třeba si pamatuji, jak jednou na faře zazvonil telefon. Zvednu ho a slyším: „Dobrý den, pane kaplane, prosím Vás, je tam pan děkan?“ A já na to: „Ne, pan děkan pošel.“ Chvilku bylo ticho a pak už se ozvalo jen: „Děkuji.“
Jedním z mých úkolů byla výuka náboženství v šesté třídě základní školy. Za ty dva prázdninové měsíce jsem už něco pochytil a všiml jsem si, že jsou ta naše slovíčka velice podobná. Že se liší třeba jen samohláskou nebo pořadím písmen. Třeba jako kapr a karp. Takže jsem si začal předělávat polská slova na česká. Hned v první vyučovací hodině jsem pronesl zajímavou řeč. Něco jako: „Já vás z toho náboženství zatím moc nenaučím, ale vy
byste mě za ten rok mohli naučit česky. A když budu dělat chyby, tak mě prosím popravte.“ Následoval výbuch smíchu, a tím skončila jakákoli seriózní náboženská výuka. Šel jsem do toho prostě hlava nehlava. Nic jiného mi ani nezbývalo. Mám ještě jednu hezkou vzpomínku na svoje češtinářské začátky. Zmiňoval jsem se, že mi pan farář Tajchl chystával snídaně.
Dělal to s láskou, ale mně bylo strašně trapné nechat se jako mladší obsluhovat od staršího. Takže jsem se jednoho dne rozhodl, že obstarám snídani sám, a vyrazil na nákup.
Tehdy ještě nebylo tolik samoobsluh a ve většině obchodů fungoval pultový prodej. Vystál jsem frontu, usmál se na prodavačku a povídám: „Deset rohlíků, deset deka šunky, deset vajíček, mlíko, pomazánkové máslo a vložky.“ Když mi to všechno vyskládala na pult,
koukám na tu krabičku a říkám si: „Tak tohle si teda, chlapče, s mlíkem nedáš.“ Zrudnul jsem od hlavy až k patě. Celé město se zajímalo o kroky nového polského kaplana, a já se uvedu takto! Bylo mi jasné, že v té chvíli moje jazykové znalosti nestačí na vysvětlení situace, takže jsem zbaběle zaplatil a co nejrychleji vypadnul. Nešťastnou krabičku jsem někam pečlivě schoval, a když jsem se pak stěhoval z Náchoda do Lanškrouna, vzal jsem si ji s sebou jako suvenýr. Skončila tady na faře v koupelně. A představ si, že jsem ji vzal nedávno do ruky a zjistil, že je prázdná. Asi budu muset koupit novou.
Dívali se na tebe místní jako na cizince skrz prsty?
Farníci mě přijali velmi dobře. Byl jsem pro ně především kněz a až potom cizinec. Na cizinecké policii to ovšem bylo naopak. Cizinec? Polák? A navíc kněz?! Obnovování pobytu byla vždycky nepříjemná procedura. Naštěstí i tohle už je historie, úředníci se k nám dnes chovají slušně. Řekl bych, že většinou jsou i příjemní. Mimochodem představ si, že fotku na obal naší knížky fotil taky jeden úředník. Petr Wagenknecht pracoval v roce 1993 na úřadu
práce a vydával mi pracovní povolení. Tak jsme se seznámili. Další důkaz, jak jsou cesty páně nevyzpytatelné.
