Knižní pól Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Ke Knižnímu pólu, literárnímu týdeníku, který literární publicista a redaktor chystá pro Český rozhlas, tentokrát dorazila kniha jihokorejské autorky, emailový román, ecovská detektivka z Izraele a nakonec eseje o lidské psychice.
Knižní pól 24. 9. 2016
Korejská, přesněji jihokorejská literatura je v Česku ještě popelkovatější popelkou než jihokorejská kinematografie. Ta má aspoň jednoho dobře známého režiséra Kim Ki-duka, který patřil vícekrát k hvězdám karlovarského festivalu. Tvorba současných Korejců však v českých překladech – byť bez mediálního ohlasu – přece vychází. Poezii soustavně vydává nakladatelství DharmaGaia a próze se systematicky věnuje nakladatelství Argo. Právě v něm vyšla teď povídková sbírka jedné z nejoceňovanějších korejských spisovatelek Un Huikjong Krása mnou pohrdá.
Povídky podobně jako už dříve v Argu vydané korejské prózy potvrzují zásadní přelom, na němž se shodují komentáře korejské literatury. Zhruba na přelomu minulého a tohoto století se korejská próza úplně rozešla s tradičním kánonem a přeskočila do moderního globálního světa, podobně jako korejská ekonomika o něco dříve. Šest poměrně dlouhých příběhů v souboru Krása mnou pohrdá spojuje osamělost jejich protagonistů, jejich výlučnost a obtížná existence ve světě, do kterého nějakým způsobem nepasují.
Charakteristická je právě titulní povídka Krása mnou pohrdá. Název jako kdyby záměrně klamal, že jde o ženský příběh. Ale je to naopak vyprávění muže v Kristových letech, tlusťocha, který se rozhodne zhubnout. Autorka tuhle figuru podává s humorem skoro českým. Jednak tlouštíka obdaruje jistým nadhledem, který mu dovoluje dostatek sebeironie, jednak do jeho boje s nadváhou vepíše nejrůznější korejská jídla v takové rozmanitosti, že byste se po přečtení v nějaké soulské restauraci dokázali docela obstojně orientovat.
Soudě podlé téhle knihy i dalších korejských próz, které v Argu vyšly, je současná korejská literatura výrazně městská, odráží obrovský skok země do 21. století. Na druhé straně byste při anonymním čtení asi nedokázali – tedy kromě těch zmíněných jídel – spolehlivě poznat, že jde právě o Koreu. Je to literatura globálního světa a jedním z příznaků je třeba i to, že například povídky z knihy Krása mnou pohrdá navozují občas kafkovské déjà vu.
Povídky korejské spisovatelky Un Huikjong Krása mnou pohrdá přeložila Petra Ben Ari.
Elektronická média a internet postavily epistolární román neboli román v dopisech před nové výzvy. Pozoruhodné je, že žánr spojený s jiným vnímáním času to ustál. V esemeskách ani v e-mailech sice nevzniklo, pokud vím, žádné dílo, ze kterého by literární svět v úžasu ustrnul, ale řada zajímavých pokusů se objevila i v české tvorbě. Jeden takový teď přišel z Francie. Pro právě vydaný překlad románu Et je dance, aussi…, tedy A tancuji, také… zvolil český nakladatel přímočařejší a více napovídající titul Dr@hý příteli.
E-mailový román Dr@hý příteli napsali společně dva spisovatelé, kteří uspěli především v tvorbě pro děti a mládež: letos čtyřiašedesátiletý Jean-Claude Mourlevat a pětačtyřicetiletá Anne-Laure Bondouxová. V Česku je trochu známý jen Mourlevat – nakladatelství Baobab mu před osmi lety vydalo fantaskní příběh Zimní bitva.
Dr@hý příteli začíná jednoduchou rozehrávkou. Stárnoucí, sice úspěšný, ale momentálně osamělý spisovatel v tvůrčí krizi dostane objemnou obálku, na níž je uvedená jako odesílatel jen e-mailová adresa. Pierre-Marie, jak se spisovatel jmenuje, na adresu napíše, že zásilku neotevře a vrátí, protože k rukopisům se nevyjadřuje a nečte je. Zdánlivě banální situace, která by odpovědí s poštovní adresou mohla skončit. Jenže paní Parmelanová odpoví tak, že se e-mailový dialog rozběhne, postupně přibude korespondence mezi spisovatelem a jeho přáteli, dozvídáme se stále více až k překvapivému závěru, který možná bude happy.
Dr@hý příteli je řemeslně perfektně odvedená práce. Může připomenout schémata červené knihovny, ale styl i kompozice knihu povyšují v sice lehčím žánru, ale přesto na úroveň velmi dobré četby. Navíc se, řekl bych, uplatní efekt vzoru. E-maily v této knize jsou samozřejmě psané kultivovaně, bez chyb – žádné halabala rychlé výměny, ale opravdové dopisy, při jejichž psaní autoři přemýšlejí. Žádné odfláknuté rychlovky, ale promýšlená, často vtipná korespondence, která si nezadá s klasikou a je, řekněme, jakýmsi současným světlým, lidským a francouzky prosluněným protikladem temného Stokerova Drákuly.
E-mailový román Anne-Laure Bondouxové a Jean-Clauda Mourlevata Dr@hý příteli vydalo nakladatelství Argo v překladu Markéty Krušinové.
Do třetice dnes z Arga. Je to také první uvedení zahraničního autora. Je jím Izraelec Dror Mišani a knihou jeho prvotina Případ pohřešovaného.
Izraelskou literaturu si nespojujeme na rozdíl od skandinávské s detektivkami. Případ pohřešovaného se prolamuje do zatím neobsazené niky. Je to krimi, ale zároveň velmi propracovaný psychologický román, který se zabývá zákruty policejní práce, uvažováním policistů, rolí náhod a výjimek versus zákonitosti.
Dror Mišani připomíná svou kvalifikací a vstupem do literárního světa letos zesnulého Umberta Eca. Mišani je literární vědec a překladatel a veleúspěšný Případ pohřešovaného vydal až ve svých šestatřiceti. V tom se od italského sémiotika trochu liší, Eco se svým bestsellerem Jméno růže přišel až ve svých osmačtyřiceti. Zato už měl dávno hotovou dizertaci, kdežto Mišani napsal Případ pohřešovaného právě místo dizertace.
Oč jde v Případu pohřešovaného. Na policejní stanici v městě hned vedle Tel Avivu přijde matka ohlásit zmizení svého šestnáctiletého syna. Mladý policista Avraham Avraham se ji pokouší uklidnit způsobem, který milovníci detektivek možná ocení: Víte, proč se v hebrejštině nepíšou detektivky? Proč se v Izraeli nepíšou knížky jako třeba Muži, kteří nenávidí ženy anebo takové, jako píše Agatha Christie? To proto, že tady k takovým zločinům nedochází. U nás nemáme masové vrahy ani únosy, skoro nikdo tady na ulicích neznásilňuje ženy. Když u nás někdo spáchá zločin, tak je to obyčejně soused, strýc nebo dědeček a k tomu, aby se vypátral pachatel a celá záhada se vyjasnila, není zapotřebí žádné složité vyšetřování.
Ale v Mišaniho knížce to není jen vtipný úvod. U Mišaniho je to se slovy jako s tou slavnou divadelní puškou Antona Pavloviče Čechova. Pokud se něco řekne, musí to mít nějaký význam v dalším ději. Takže jen napovím, že složité vyšetřování se z toho vyklube. A pohne s ním náhoda, kterou si může vymyslet asi jen literární vědec. Adept spisovatelství a zároveň soused z domu napíše v kavárně na Masarykově náměstí rodičům pohřešovaného chlapce dopis. Píše ho pod dojmem Kafkova Dopisu otci a píše ho nikoli za sebe, ale jako jejich syn. Tahle autorská schválnost, do příběhu velmi uvěřitelně vkomponovaná, zapůsobí jako zásadní katalyzátor, pomůže naprosto nečekaně pohnout s vyšetřováním. A překvapení přicházejí do poslední stránky.
Detektivní román izraelského spisovatele Drora Mišaniho Případ pohřešovaného přeložil Jindřich Vacek.
K rafinované, přitom velmi čtivé literární hře Drora Mišaniho doporučuji jako doplňkovou četbu svazek esejů českého filosofa zabývajícího se lidskou psychikou Iva Pondělíčka. V nakladatelství Prostor vyšlo pohromadě třináct jeho jinde rozptýlených úvah v knize nazvané podle dvou z nich: Labyrinty duše & Bída psychologie.
Pondělíček ve svých esejích píše ponejvíce o roli erotiky a sexuality v životě i v umění, ale nejsou to žádné návody k použití. Jde tu naopak spíš o náměty k přemýšlení. S jistou nadsázkou se dá říct, že Pondělíček učí o erotice a sexualitě myslet, nabízí poznatky často na základě svých zkušeností s pacienty. Knížka Labyrinty duše & Bída psychologie je tak jakousi vlídnou poradnou, ovšem pro čtenáře trpělivé a otevřené méně obvyklým postřehům.
10.10.2016
