Knižní pól Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
V pravidelném týdeníku, připravovaném pro Český rozhlas3 - Vltavu tentokrát o městech, která utvářela starověký svět, o stře(d)tu světa, ale také příručka o přežití člověka v drsné přírodě, Janis Joplin a země, spatřené Stanislavem Komárkem.
Knižní pól 17. 9. 2016
Letošní letní cestování už je definitivně minulostí – tedy pokud patříte k těm neposedným Čechům, které ve světě potkáte na nejroztodivnějších místech. Před lety mne neobvykle častý celosvětový výskyt Čechů přivedl k tomu, že když na nějakém liduprázdném místě někde daleko za horami a doly někoho potkám, obvykle pozdravím: Dobrý den! A překvapivě často se trefím. Proto jsem se dnes pokusil vybrat několik knih, které vás můžou inspirovat k příštímu výletu.
Nakladatelství Vyšehrad uvádí v české verzi krásnou publikaci Města, která utvářela starověký svět. Sestavil ji jako editor nestor britských kunsthistoriků a zároveň – jak je v anglické kultuře obvyklé – významný popularizátor dějin John Julius Norwich s třicítkou převážně anglických a amerických kolegů.
Kniha Města, která utvářela starověký svět je průvodce 40 starověkými sídly, památkami na dávné civilizace. Každý z hutných textů provází několik charakteristických fotografií. A je to průvodce po stopách utváření lidské historie hodně výmluvný. Norwich rozdělil zeměkouli na pět teritorií: Blízký východ, Afriku, Evropu, Asii a Ameriky. Největším počtem měst, dvanácti, je zastoupen Blízký východ, dnes nejutrápenější region, kde i skvostné, v nové době znovuobjevené památky podléhají nové zkáze jako syrská Palmýra nebo mezopotámský Babylon. Tam však raději nejezděte, stejně jako do Uruku v jižním Iráku. Urukem kniha starověkých měst začíná, neboť Uruk je považován za nejstarší město na světě, sídlo Gilgamešovo snad někdy před více než čtyřmi a půl tisíci lety. Historie Uruku je však údajně ještě starší, počítáno k dnešku nějakých šest tisíc let.
Americký kontinent zastupují pozůstatky civilizací, které podlehly bílému muži z Evropy, ale guatemalský Tikal se změnil v ruinu už v 9. století našeho letopočtu a s důkladným průzkumem začala až v roce 1955 Pensylvánská univerzita. Dnes je ohroženo celé území jinou devastací. Simon Marin právě ze zmiňované Pensylvánské univerzity uzavírá svůj příspěvek o Tikalu hořkou vizí, která připomíná, že devastace není výsadou mudžáhedinů:
Neporušená příroda severní Guatemaly – ráj jaguárů, tapírů, papoušků ara a dalších exotických živočichů – rychle ustupuje těžbě dřeva a odlesňování. Motorové pily jsou možná ještě příliš daleko, aby je bylo slyšet, ale pokud větřík zachytí kouřový opar destrukce, může zadusit i oblast Tikalu.
Do guatemalského Tikalu proto cestu naopak doporučuji dřív, než bude pozdě. Ale nemusíte jezdit tak daleko. Málo známým unikátem je Římany založený německý Trevír, tehdy ovšem pod jménem Augusta, jediné evropské město na sever od Alp zařazené do knihy. Editor Norwich také doporučuje návštěvu dokonce výslovně: těm, kteří tak ještě neučinili, můžeme pouze vzkázat, že nevědí, o co přicházejí.
Na překladu knihy Města, která utvářela starověký svět se podíleli Jana Šimonová, Kateřina Zerzánová, Denis Kostomitsopoulos a Aleš Valenta.
Jeruzalém zařadil Norwich do alba Města, která utvářela starověký svět také, ale vyprávění o něm končí římským dobytím a totálním zničením v roce 70 našeho letopočtu. Vyšehrad shodou okolností však teď vydal také knihu izraelského lékaře a novináře Gila Yarona Jeruzalém. Stře(d)t světa s podtitulem Historicko-politický průvodce.
Yaron sice stručně připomene nejstarší dějiny Jeruzaléma, ale právě rokem jeho zničení vlastně své vyprávění začíná a víc než polovinu knihy věnuje nejnovějším dějinám města od založení Britského mandátu Palestina. Překladatelka Ruth J. Weiniger doplnila knihu o Dodatek: České země a Jeruzalém.
Pro cestovatele do extrémních končin vyšla znovu kapesní příručka českého polárníka Jaroslava Pavlíčka Člověk v drsné přírodě s podtitulem Průvodce přežitím. Je to už její osmé české vydání, doplněné autorem o poznatky z posledních dvou let. Přichází s ním nakladatelství 65. pole.
Nakladatelství 65. pole se už třetím rokem věnuje monografiím protagonistů rockové muziky. Zatím posledním titulem je kniha, která má putování v názvu: Na cestě s Janis Joplin. Autorem je John Byrne Cooke. To je člověk, dá se říci ze zákulisí, ale hlavně byl téměř stálým zpěvaččiným průvodcem – od roku 1967 byl jejím road managerem. A byl to také on, kdo ji našel v hotelovém pokoji bez života.
Cookova kniha Na cestě s Janis Joplin je tedy především knihou vzpomínkovou, je to portrét od velmi zúčastněného svědka, zaměstnance a zároveň kamaráda. Cook je dítětem své doby a v knize se nevyhýbá komentářům včetně politiky a vlastním pocitům, přitom s dlouholetým, jakoby zklidňujícím odstupem. V tomhle smyslu je jeho vyprávění zajímavou a myslím, že i velmi věrohodnou exkurzí do doby jahodových proklamací.
Knihu Na cestě s Janis Joplin přeložila Gita Zbavitelová.
Ale přece jen se ještě dnes vrátím ke knize opravdu cestovatelské. Stanislav Komárek dal svému třetímu souboru reportáží máchovský titul Země spatřené a v předmluvě se svěřuje, že už s velkými cestami končí, že kocouři u jihočeské myslivny se zas tak neliší od madagaskarských lemurů. A dodává, že za většinu toho, co je v něm lepšího, vděčí cestování.
Do knihy Země spatřené zahrnul vzpomínky na cesty úplně první, ještě studentské. V roce 1979 tak navštívil Kavkaz, Moskvu a Kyjev, ještě před svou emigrací stihnul Ázerbájdžán, Makedonii a Alžírsko a z Rakouska jel v roce 1988 do Sýrie. Ale pak už se sypou svědectví o zemích v jejich téměř současném stavu – od roku 2008 Mongolsko, Zabajkalí, Španělsko, Azory, Egypt, Amazonie, Austrálie, Nový Zéland, Barma, Krym v roce 2011 ještě ukrajinský, Čína, Madagaskar, Cejlon, Gruzie, Arménie, Uzbekistán a Turkmenistán.
Stanislava Komárka považuji za cestovatele v řadě od Václava Šaška z Bířkova, který podal zprávu o putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa, po Jiřího Hanzelku s Miroslavem Zikmundem. Společná jim je schopnost zachytit své poznatky ve vyprávěních, která se dobře čtou i dlouho po prvních vydáních. Nejsou to jen poznatky, fakta, případně dojmy, ale opravdová literatura. Komárkovy zprávy ze světa dávají dokonce bezděčně odpověď na otázku, proč je dnes biolog Komárek považován za filosofa: naplňuje totiž úkol filosofů, přemýšlí o světě a výsledkem nejsou ani tak tečky na koncích vět, ale spíš otazníky nebo i provokující, znejisťující úvahy. Stanislav Komárek inspiruje k přemýšlení a pomáhá k uvažování v delším horizontu, než je blesková a často manipulativní mediální masáž.
Za nejpodnětnější považuji Komárkovy reflexe Číny. Jsou otevřené, prosté ideových schémat, Komárek se pokouší přijít Číně na kloub s respektem entomologa, pro kterého zkoumaný brouk není ani dobrý, ani špatný. Úkolem je zjistit, proč je to brouk úspěšný, nebo naopak ohrožený. A tak si poslechněte alespoň čtyři Komárkovy typické poznatky a sentence:
Na rozdíl od Evropy Čína lepší zboží prodá doma a horší pošle na export.
Číňané jsou ve srovnání s Čechy méně závistiví, úspěšné se pokoušejí spíše napodobit než podrazit.
Čína téměř nezná západní „pachatele dobra“ – co nenese peníze či nepřináší užitek, toho si nevšímá.
Obávám se, že čínská ekonomika nemá žádnou teorii, ale pouze praxi.
Knihu reportáží Stanislava Komárka Země spatřené vydalo nakladatelství Academia.
4.10.2016
