Meziřádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Zkušený čtenář, navíc s redaktorskou a nakladatelskou erudicí, se vždycky hod, aby pomohl s orientací. Tentokrát mají Meziřádky, pořad ve zvukové podobě připravovaný pro Český rozhlas Vltava, dva hlavní hrdiny: Bohumila Hrabala a Zeno Dostála.
MeziŘádky 6. 4. 2024
Ne tak úplně kulaté výročí, sto deset let od narození Bohumila Hrabala, mne, přiznám se, překvapilo četnou řadou připomenutí nejen v médiích. Co se to stalo? Hrabal se, co vím, nijak zvlášť nečte, natož aby se jeho knihy kupovaly. Ještě tak filmy mají lidé v povědomí, dokonce tak, že pro někoho je Hrabal „ten filmař“. V nejednom pojednání se však objevil zastřeně, ale i výslovně pravděpodobný důvod rozpomínání – v současné české próze je obtížné najít autora, který by se Hrabalovi alespoň přibližoval. A tak se letos na Hrabala vzpomínalo, abych užil slova jedné takové úvahy, jako na posledního skutečného machra, který dovedl zachytit dobové zlomy.
Zdálo se, že Hrabalovo dílo je dávno uzavřené, kanonizují ho dokonce dvojí spisy. Přesto se ještě stále vynořují dosud skryté zlomky jeho tvorby. Jedním z nejzajímavějších objevů jsou nahrávky Hrabalových promluv na adventních setkáních evangelické farnosti v Libici nad Cidlinou. O několika Hrabalových předvánočních návštěvách v Libici v první polovině osmdesátých let se sice tak trochu vědělo, dokonce i to, že ho snad někdo tenkrát nahrával. Ale teprve když se tahle informace – prý kdesi u vína – dostala k Pavlu Hoškovi, profesorovi religionistiky na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, mohlo dojít k události. Pro Hoška jako srdcového hrabalofila to znamenalo výzvu. Obrátil se na současnou farářku v Libici Martu Zemánkovou. Ta se bez prodlení začetla do farní kroniky a našla zápisy o celkem jedenácti Hrabalových návštěvách. S tehdejším libickým farářem Zdeňkem Souškem Hrabala seznámil kerský přítel Alois Štork a pro Hrabala se stal libický pastor rovněž přítelem. Na libická adventní setkání jezdil až z Aše Jiří Hofman a vozil si magnetofon. Pana Hofmana Hošek v Aši vypátral a zakrátko od něj převzal sedm kazet. Ani pan Hofman nevěděl, jestli na těch páskách ještě něco je. A ono bylo.
Tyhle Hrabalovy promluvy čekaly zřejmě právě a jen na Pavla Hoška. Hošek není literární vědec, ale je znalec věrouky. Přepisy Hrabalových promluv byly pro něj výzvou, aby se podíval na Bohumila Hrabala jako na člověka a zároveň autora duchovního, na jeho smysl pro spiritualitu. Což dosud překvapivě nikdo z Hrabalových dosavadních vykladačů neučinil, i když, jak Hošek také dokládá, se to ze samotných Hrabalových textů nabízí. Máme tak před sebou knihu Evangelium podle Bohumila Hrabala, v níž Pavel Hošek s pozoruhodnou empatií nahlíží na Hrabalovo duchovní zázemí a jeho vyjádření v tvorbě. Vřelé přijetí Hrabala českými čtenáři lze podle Hoška spoluvysvětlit Hrabalovým smyslem pro to, co nás přesahuje. U Hrabala nejde o konkrétní věrouku, ale o duchovní hledání, které je Čechům přes veškeré neznabožství vlastní. Religionista Hošek to říká velmi jednoznačně: vysoká míra sekularity české kultury vůbec neznamená, že českému člověku není nic svaté. A v tomhle byl Hrabal podle něj velmi český. Jeho promluvy tento sklon k nenáboženské spiritualitě potvrzují a Ježíš mu byl vlastně velmi blízkým člověkem. Však si poslechněte třeba tohle Hrabalovo doznávání:
Vždycky jsem radši, když si mám vybrat, jestli mám bejt doma, nebo v hospodě, tak vždycky to vyhraje zatím hospoda. Prostě ti druzí, ti bližní. Nemyslete si, dovedete si představit Ježíše, že by seděl doma? Vyloučeno, taky je to můj takovej příklad, velice v tomhletom realistickej. Ten byl pořád někde, vždycky byl buď s celníkama, s hezkejma slečnama, prostě vždycky byl s někým, s kým by dohromady neměl bejt. Ale on s nima byl, protože ne zdraví, ale nemocný potřebujou lékaře. A já jsem to vždycky taky tak měl, vždycky rád kamarádím s těma, který jsou téměř na dně. A já jim můžu nějak pomoct.
Knihu Pavla Hoška Evangelium podle Bohumila Hrabala vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury. Jsou v ní ukázky ze čtyř Hrabalových libických promluv. Knižní vydání jejich kompletního přepisu se připravuje.
O dvacet let mladší než Hrabal byl spisovatel a režisér Zeno Dostál. Značnou částí svého života patří k těm Hrabalovým kamarádům téměř na dně. Jako syn Čecha a židovské matky díky příbuzným a také troše štěstí unikl nacistickému konečnému řešení, oba rodiče se z koncentráků vrátili. Ale v padesátých letech spadl ke dnu znovu. Z pedagogické fakulty ho vyhodili a řadou dělnických zaměstnání procházel ve stejné době jako Hrabal. Otce mu koncem padesátých let zavřeli za údajné pobuřování. Dostálovi se však podařilo v roce 1960 získat práci ve Filmovém studiu Barrandov. Postupně se přes řadu pomocných profesí vypracoval až k režii, asi nejznámější je jeho celovečerní film podle Ivana Olbrachta Golet v údolí z roku 1994. Od šedesátých let však také psal, nejdříve fejetony a povídky. Na konci osmdesátých let mu začaly vycházet první knihy ze zamýšleného cyklu próz o proměnách života na jeho rodné Hané. Právě jimi, se záměrem zachytit přelom doby, se už tehdy přiblížil Hrabalovi jako autor. Román Soukromá trestní obžaloba dopsal v roce 1991, ale jeho vydání se nedožil, zemřel v pouhých jedenašedesáti v lednu 1996, tedy rok před Hrabalem.
Asi se teď ptáte, proč sem pořád pletu Hrabala. Odpověď je jednoduchá: Dostálův román Soukromá trestní obžaloba, který teprve nedávno, téměř třiatřicet let po dokončení a osmadvacet let po autorově smrti, vydalo nakladatelství Akropolis, je právě jednou z těch nemnoha výjimek v současné české knižní produkci, o nichž se dá říci, že se k pomyslné hrabalovské laťce přibližují. Brilantní próza založená na autobiografii, žádná dnes tak přetřásaná vágní a fádní autofikce, ale skutečná, nerozpakuji se říct mistrovská, přesvědčivá literatura.
O čem Soukromá trestní obžaloba vypráví. Jsme na začátku čtyřicátých let, Němci všude vítězí a v protektorátu utahují šrouby. V konické sokolovně nacvičuje paní učitelka s dětmi karneval. Jenže ten mumraj najednou ztichne. Přišel lesní Krtsch. Dal se k Němcům a žádá vyloučení Jakuba Dvořáka z besídky. Kvůli své dceři Gerdě, ta přece nemůže vystupovat ve společnosti polovičního Žida. V sobotu předtím vyvedl na čísi pokyn Jakuba z kina obecní policajt. Ze stejného důvodu. Jakubův otec je advokát a Jakub by chtěl být také tím doktorem od soudu. Hraje si na tátu, leccos už pochytil, a tak na vysloužilém psacím stroji začíná psát svou soukromou trestní obžalobu. Která se začíná rozšiřovat, když zaslechne, jak tatínkovi vyhrožuje gestapák, aby odešel od rodiny, od manželky Židovky. Za nějakou dobu vyprovázejí dědečka Benedikta a babičku Johanu do transportu. Později, to jsme v roce 1944, provází maminka Jakuba ke své švagrové do nedaleké vesnice. Také dostala předvolání a Jakubův tatínek Mojmír už je v té době ve vězení v Breslau. Přechod fronty Jakub s tetou přežijí, maminka i tatínek se vrátí, na rozdíl od dědy a babičky.
Příběh má jasný půdorys. Může připomenout proslulý román Jana Procházky Ať žije republika, i koně tu hrají významné role, vždyť jsme na venkově, k němuž tehdy neodmyslitelně patřili. Dostálův román však zabírá delší časový úsek, a především jako zvětšovací optikou sleduje rakovinu antisemitismu. Jak se dospělí Češi i jejich děti konformují s vítězi: …táta Mojmír říkal, že je tomu tak všude, protože Němci ve válce vyhrávají a naši lidi ztrácejí hlavu, za chvilku se nebude už vůbec na koho spolehnout!
Ne, nechci nemístně Dostálův román aktualizovat. Chci říct, že Zeno Dostál tu dobu a lidi v ní zaznamenal nesmírně sugestivně a s podobnou stylotvornou imaginací jako Bohumil Hrabal Haňťovu hlučnou samotu. Dostálova literární bravura drží pohromadě, no, dá se to říct tím úslovím: jak židovská víra. Odolává časové korozi. Vyprovázení dědy a babičky do transportu ‒ srdceryvnost té scény je omračující. Anebo z jiného konce. Jakub se schází s kamarády dvojčaty, kterým už dříve odvedli gestapáci otce komunistu. Dívá se na černé pásky na jejich rukávech a slyší: Našemu tatovi usekli hlavu. A farář ministrantovi Jakubovi jednoduše při uvazování suknice praví: Kdo vede válku, vždycky ji na někoho svede. Otřesně naturalistická scéna kruté popravy vlasovců, jíž je Jakub přinuceným svědkem, nemá snad v české próze obdoby. Vyprávění někdy naopak prosté a skoro sentimentální, přitom neustále jakoby horečnatě neklidné, nervní.
Román Zena Dostála Soukromá trestní obžaloba nabídl nakladatel k výtvarnému doprovodu Borisovi Jirků. Jeho expresivní ilustrace včetně obálky přispívají k posunu knihy na poličku výjimečných literárních událostí.
19.6.2024
