Zápisky ujgurského básníka z čínské genocidy
nakl. Práh
Čekám, až si pro mě v noci přijdou je příběh politické, společenské a kulturní destrukce turkického etnika Ujgurů z čínské provincie Sin-ťiang. Tahir je podle všeho jediným vůdčím ujgurským intelektuálem a spisovatelem, kterému se z Číny od začátku masových internací podařilo uprchnout. Jeho kniha tluče na poplach, aby se svět probral a uvědomil si, jaká katastrofa se odehrává.
Ukázka z Prologu:
......................
V roce 1996 jsem plánoval odjet studovat do Turecka, ale na čínské hranici s Kyrgyzstánem mě zatkli za „pokus o propašování nezákonných a tajných materiálů ze země“. Kterýkoliv Ujgur v té době mohl být zatčen z jakéhokoliv smyšleného důvodu a řada přišla na mě. Po roce a půl v urumčijském vězení jsem byl odsouzen ke třem letům v lágru. Protože jsem si už polovinu trestu odseděl, poslali mě odkroutit si zbytek do Kašgarského převýchovného pracovního tábora. Když mě z tábora propustili, už jsem byl vyhozen ze svého učitelského místa. Po návratu do Urumči jsem neměl práci, peníze ani domov; měl jsem jen svou registraci domácnosti. Pracoval jsem dnem i nocí a podařilo se mi uchytit se jako filmový režisér. Jako režiséra na volné noze pracujícího mimo státní aparát si mě najímali především na natáčení nízkorozpočtových televizních seriálů, hudebních videoklipů a reklam. Vydělal jsem si sotva na živobytí. Občas jsem míval potíže vůbec nějakou práci sehnat.
Přibližně v této době sinťiangská televizní stanice nabírala překladatele, kteří měli převádět čínskojazyčné zpravodajství do ujgurštiny. Přestože jsem se ve znalostním testu umístil na nejvyšším místě z přibližně tří set zájemců, kontrola mé politické minulosti odhalila, že mě z předchozího zaměstnání propustili. Televizní stanice mou žádost zamítla. Pak jsem nějaký čas působil jako spisovatel. Zjistil jsem ale, že psaním se člověk neuživí. Za téhle situace jsme se s Marhabou v roce 2001 vzali. Seznámili jsme se pár let předtím, když jsem se kvůli práci vrátil z Pekingu do Urumči. Perhat Tursun dělal přesčasy v malé firmě poskytující informace o zemědělství ujgurským farmářům a pozval mě, abych se k němu přidal. Protože jsem ve škole neučil moc hodin, souhlasil jsem. Právě tam jsem se poprvé setkal s Marhabou, zrovna tam začala pracovat.
Často jsem tuhle chytře vyhlížející dívku přistihl, jak po mně pomrkává a měří si mě. Byla o pět let mladší a tradice velela, aby mě nazývala Tahir aka. Aka znamená starší bratr a Ujgurové slovo obvykle používají při zdvořilém oslovování starších mužů. Starším ženám se říká hede neboli starší sestro. Pro Marhabu jsem však byl vždy jen Tahir. Věděl jsem, že je na ní něco výjimečného.
V době, kdy jsme spolu pracovali v zemědělské informační společnosti, jsme tu a tam zašli na oběd a často jsme si povídali. Postupně jsme se sblížili. Během tří let ve vězení jsem s Marhabou ztratil kontakt. Po propuštění jsem se vrátil do Urumči a co nejdřív jsem se spojil s Perhatovou ženou, abych se ujistil, že je Marhaba stále ještě svobodná. Pár dní nato jsme si s Marhabou domluvili schůzku před Lidovým divadlem. Když jsem dorazil, už tam na mě čekala. Podívala se na mě s tím nejsladším úsměvem. Avšak jakmile jsme se přivítali, zneklidněla. Před třemi lety ji nesmírně ranilo, že jsem zmizel bez rozloučení. Poté, co se dozvěděla, že mě zatkli, proplakala tři dny, vůbec nevycházela z domu. Nemohla jíst.
Stáli jsme v onen mrazivý den krátce před soumrakem vedle silnice, povídali si a kolem se řítila auta. Tři roky ve vězení způsobily, že jsem byl ke všemu citlivý, ale jakmile jsem slyšel její slova, přestal jsem chlad vnímat. Začali jsme se pravidelně vídat. Mé roky utrpení skončily a já vnímal intenzivní potřebu rodinného tepla. Můj vztah s Marhabou se postupně prohluboval. Byla laskavá a dobrosrdečná. Často mě navštěvovala, starala se o mě a mé trápení brala za své. Nakonec jsme se rozhodli, že se vezmeme. Moji rodiče v Kašgaru toho moc neměli, ale dali nám dost peněz na to, abychom si mohli pronajmout byt. Na věno jsem si vypůjčil pět tisíc jüanů od kamaráda – bylo to věno velice skromné. „Nelam si s tím hlavu,“ uklidňovala mě Marhaba. „Když budeme oba pracovat, vyděláme dost a povede se nám dobře.“
Po svatbě jsme těch pět tisíc jüanů společně vrátili. Krátce po veselce jsme museli převést registraci domácnosti na společný seznam v naší nové čtvrti. Vydal jsem se na policejní stanici, kde jsem byl registrovaný, vyzvedl si své doklady a zamířil s nimi na naši novou stanici. Chanská policistka odpovědná za registrace domácností přejela mé dokumenty pohledem. Její úsečná reakce mě zaskočila. „Číslo vašeho občanského průkazu se neshoduje s číslem v registračním archivu.“ „Jak je to možné?“ „Vaše původní číslo je pekingské a začíná jedenáctkou,“ spustila. „Vaše stávající číslo je urumčijské – a začíná šedesát pětkou. To je špatně. Každá osoba může mít jen jedno identifikační číslo. Platné je vaše pekingské číslo.“ Na okamžik jsem ztratil řeč. „Co teď mám dělat?“ vysoukal jsem ze sebe nakonec. „Musíte na stanici, kde vám přidělili registraci. Opravte si číslo průkazu a pak se vraťte. Jinak vám sem nebudeme moci registraci převést.“
Když jsem odešel na univerzitu do Pekingu, vzal jsem si v souladu s vládními požadavky registraci s sebou. Krátce poté, co Čína představila první generaci občanských průkazů, jsem dostal svůj; a vzhledem k tomu, že jsem byl registrovaný v Pekingu, měl můj průkaz pekingské číslo. Po návratu do Urumči jsem převedl registraci na místní policejní stanici a dostal nový občanský průkaz s urumčijským číslem. Nijak jsem tu změnu neřešil a předpokládal jsem, že se zároveň se změnou registrace změnilo i číslo mé občanky. Šest let jsem ten průkaz používal bez sebemenšího problému. Teď se ukázalo, že má špatné číslo.
Další den jsem se vrátil na starou stanici a vysvětlil jim situaci. Chanská policistka zodpovědná za registrace se podívala do papírů, které mi předchozí den dala, a nesrovnalosti si okamžitě všimla. Nic neříkala, jenom tam seděla. „Je to opravdu špatně?“ chtěl jsem vědět. Zjevně odmítala přiznat chybu. Vládní představitelé, obzvláště pak policisté, chyby přiznávají jen velice neochotně. Pomyslel jsem si, že mi číslo průkazu před šesti lety změnil nejspíš nějaký jiný policista; tato policistka se však rozhodla kolegu krýt, aby ochránila čest celého systému. Najednou zvedla hlavu. „Proč jste ten problém neodhalil hned?“ „Předpokládal jsem, že když se převedla registrace do Urumči, změnilo se i číslo průkazu.“ „Chyba je na vaší straně,“ prohlásila rozhodně. Došla mi trpělivost. „Neudělali jste to správně a chcete to hodit na mě? Já sám si číslo občanky změnit nemůžu, to je vaše zodpovědnost.“ „Takhle to nefunguje,“ ujistila mě a úplně má slova přešla. „Přineste omluvný dopis, v němž uznáte chybu, že jste problém neodhalil včas. Pak vám to opravím.“
Nebylo co dál řešit. Věděl jsem, že bych měl být rád, že existuje způsob, jak to napravit, dokonce i za cenu, že vezmu vinu na sebe. Poté, co jsem napsal omluvný dopis, vyplnila policistka formulář s hlavičkou „Doklad o změně čísla občanského průkazu obyvatele Sin-ťiangu“. Uvedl jsem, že moje stávající číslo občanky není správné a že by mělo být obnoveno mé předchozí číslo. Orazítkovala formulář. Obnovení starého čísla znamenalo, že jsem předchozích šest let – včetně tří, jež jsem strávil ve vězení – vedl neregistrovaný život. Upřímně, bylo to pro mě požehnání. Doufal jsem a věřil, že záznam o mém trestu a uvěznění tím pádem zmizel z policejního systému. Síťové propojení v té době ještě nebylo nijak zvlášť rozšířené.
..................
překlad Jitka Jeníková
14.6.2024
