Majakovskij promlouvá nově
Josef Rauvolf
Tvorbu významného ruského a sovětského básníka Vladimíra Majakovského lze s trochou dobré vůle rozdělit na dvě části, na básně "osobní", a "veřejné". A právě ty nyní vycházejí v novém překladu.
Když před třemi roky vyšel první svazek Poémy I, který obsahoval především předrevoluční lyriku, mimo jiné poémy Oblak v kalhotách či Flétna a páteř, napsané v letech 1914 a 1915, byla to poezie vskutku osobní, leckdy inspirovaná Majakovského vztahem k Lili Brikové, ženě svého přítele Osipa Brika. A samozřejmě poezie výsostná!
S revolucí v roce 1917 přišla ovšem změna. A zajímavé je, že jakkoli se Majakovskij k věci bolševiků později hlásil, zpočátku byl zcela na druhé straně, stejně jako další ruské futuristy i jeho to táhlo spíše k nejradikálnější levici, k anarchistům a k eserům, tedy Straně socialistů-revolucionářů, byl blízko menševikům a psal do jejich novin Nový život. Vše bylo samozřejmě složitější, Majakovskij únorovou revoluci přijal ("Přijímat nebo nepřijímat? Taková otázka pro mne (a pro jiné moskevské futuristy) neexistovala. Revoluce je moje věc," prohlásil), ovšem z té slavné říjnové, VŘSR, moc nadšen nebyl a stejně jako jeho přátelé se odmítal podřídit ideologii.
A když pár týdnů po uchopení se moci svolal komisař pro kulturu Lunačarskij umělce, chtěl státem řízenou kulturní radu, byl Majakovskij i další zaskočen – vždyť přece ve sborníku Sádek soudců II z roku 1913 psali, že "jsme noví lidé nového života." Ale tohle?
Ještě v roce 1918 napsal Osip Brik, že bolševický kulturní program je nemožný a srovnává bolševické zatýkání odpůrců a útoky na tištěné slovo a tisk a násilí s carismem, přičemž Majakovskij s ním souhlasil.
Zkrátka, umělci se snahám bolševiků ovládnout kulturu bránili, mnozí si říkali: vždyť stejně půjdou do háje, proč se tedy s bolševiky paktovat? Majakovskij ale věděl: "Člověk se musí podřídit novým pánům a vstoupit s nimi do kontaktu." Zároveň tvrdil, že revoluční obsah nemůže být bez revoluční formy. A toho se také ve své porevoluční tvorbě držel. Druhá věc je, jak to bylo stranou přijímáno...
Bolševici ale dávali jasně najevo, jak jsou karty rozdané: Grigorij Zinověv říjen 1918 vyhlásil: "Těm, kteří s námi chtějí spolupracovat, otevřeme cestu. V době jako je tato, není možná neutralita. Soudruzi, není jiné volby. A já bych vám radil, abyste se postavili na stranu dělnické třídy."
A tak se Majakovskij přidal ke státní, tedy bolševické Sekci výtvarného umění, kde se snažil prosadit futurismus, ovšem v roce 1919 Lenin napsal, že "futuristé zneužili vzdělávací instituce rolníků a dělníků k vlastním privátním trikům a ty nejabsurdnější pitominy prezentovali jako cosi nového a proletářského," což byl poslední hřebík do rakve futurismu, a také konec avantgardy jako státní kulturní ideologie.
V roce 1920 Majakovskij napsal revoluční poému 150.000.000, výsostnou poezii, ovšem když až po roce, v roce 1921, vyšla, náklad činil pouhých 5.000, byť cenzura požadovala 25.000! Aby toho nebylo málo, Lenin nad básní zuřil. "Mělo toho vyjít maximálně 1500, pro knihovny a pošuky," napsal. Přitom mu Majakovskij věnoval podepsaný výtisk... A teprve v roce 1957 byl publikován Leninův příkaz: "Aby se to již neopakovalo, futuristické věci budou vycházet dvě do roka, a maximálně 1500 výtisků. To není možné najít nějakého spolehlivého anti-futuristu?!?"
Nebylo, a přestože v této poémě mimo jiné napsal, že "v prachu ulic vstává nový příběh, / ve slunci se rodí nové bytí," Vladimír Majakovskij, mimořádný autor mimořádné poezie, vláčený kritikou a pohůnky bolševické kultury se 14. dubna 1930 zastřelil.
"Smutný gladiátor šel po Něvském a naposled ho urazil měšťák / Všichni přátelé měli v tu chvíli něco na práci / Bylo to v dubnu Po nábřeží se točil vítr jako štěstí / S nelidskou upřímností / koktaly svoji soustrast ubrečené dlažební kostky /
Ten den šel naposled po bulváru v dešti / Vladimír Majakovskij."
Josef Rauvolf
3.6.2024
