Novinky z Arga na konci května 2024
nakl. Argo
Byl máj, byl knížek čas, byla jich plná stáj a hrdliččin zval ku koupi hlas. Jarmilo, Hynku, Viléme, neztrácejte hlavu, na neklidné hladině knižního jezera, pomůžeme vám plouti. Naše knižní seznamka pomůže vám s láskou romantickou se ke knize přivinouti.
Thomas Hurlimann: Rudý diamant
„Přizpůsob se, pak přežiješ.“ Tuto radu dostane jedenáctiletý Arthur Goldau, když ho jeho matka na podzim 1963 odveze do klášterního internátu ve švýcarských horách, kde z něho mají udělat muže, jak si přeje chlapcův otec, plukovník. Na odlehlém místě, kde už v září napadne sníh a kam jednou za rok přijíždí na návštěvu poslední rakouská císařovna Zita Habsburská, se Arthur stane chovancem č. 230. Jenže mohutné zdi kláštera, kde se čas točí jakoby v kruhu, skrývají třeskuté tajemství.
Procházel jsem mezi nimi jako cizinec. Nepronikalo ke mně žádné slovo, žádný pohled, zato ke mně zničehonic promlouvaly věci, třeba stará kropicí konev. Nebo zahradní houpačka. Nebo prázdná sklenice na zahradním stolku, ve které bzučela vosa. Všechno kolem se stávalo zřetelnějším, jako bych to poprvé viděl pořádně, přitom jsem to viděl naposledy. Vysoko stojící slunce už dávalo tušit podzim. Mimi, moje mamá, měla kolem ramen hedvábný šátek a já si říkal, zda si ji, v tomto postoji, s drinkem v ruce a ve žluto-bílých šatech od Pucciho, odnesu ve vzpomínce s sebou – a s ní kousek naší zahrady za teplého letního večera. Jak by se v mé situaci zachoval Scott? Strávil by poslední dny před odjezdem do polárních končin v chladicí komoře, aby si zvykal na mráz? Nebo by se ještě jednou oddal slunci, jeho večernímu žáru, který se rozléval nízko nad mlžnou krajinou? Klášter, do jehož internátu zítra nastoupím jako chovanec, se nacházel v horách. Byl zasvěcený Královně nebes a nazýval se Maria Sněžná.
Michal Kocián, Zdeněk Ležák: Lví silou, vzletem sokolím
S bohatou historií Sokola od prvních pokusů o tělocvičné spolky u nás na počátku 19. století až po současnost vás seznámí nová komiksová kniha. Autor scénáře Zdeněk Ležák a kreslíř Michal Kocián, kteří už vydali komiksové knihy Stopa legionáře, Tři králové či Anthropoid aneb zabili jsme Heydricha, na nové knize spolupracovali s odborníky z České obce sokolské a VHÚ.
Lars Mytting: Zvon v jezeře
V této první knize historické trilogie plné magie bojují o duši norské vesnice konce 19. století tři síly: pokrok, náboženství a pověry. Mytting předkládá mnohostranný příběh, v němž se mísí romantika, dobrodružství, architektura a kulturní střet starých pořádků s moderní dobou. Napínavý historický příběh vychází z legendy o dvou sestrách- siamských dvojčatech z osady Hekne, které tkaly obdivuhodné koberce. Zemřely obě téhož dne a otec nechal na jejich památku vyrobit dva nezvykle znějící zvony, jimž se začalo říkat „sesterské“. Časem se kolem nich tvořily pověsti – zvony například zvonily bez lidského zásahu, když se mělo stát něco tragického. Dlouho po smrti dvojčat, po letech, kdy církev o kostel příliš nepečovala a stavba chátrala, se nový farář zasadil o to, aby postavili kostel nový a starý zbořili. O tom se dozvěděli kunsthistorikové v Drážďanech, kteří tušili, že jde o mimořádnou kulturní památku, rozhodli se kostel koupit, nechat ho rozebrat a převézt do Saska.
Sestry jen málokdy opouštěly dvůr, i když se dokázaly pohybovat snadněji, než by se dalo čekat. Chodily v jakémsi tříčtvrtečním taktu, jako by nesly mezi sebou džber s vodou. Jen v zimě se nedokázaly dostat na strmý svah před domem, náledí pro ně bylo životu nebezpečné. Statek však ležel na sluneční straně a sníh tam brzy roztál, často už v březnu, a sestry tak mohly chodit nahoru a dolů zároveň s jarním sluncem. Statek Hekne byl postaven na vyklučeném svahu mezi prvními, takže byl i jedním z nejlepších. Patřily k němu dvě salaše a do větší z nich, zvané Velká, se vešlo celé početné stádo krav, které se páslo na tmavozelené trávě v okolí. Lidé ze statku také měli snadný přístup k jezeru Dolní Glupen, bohatému na ryby a s krytým přístavištěm roubeným z devítipalcových trámů. Bohatství sedláků v údolí Gudbrandsdal se měřilo množstvím stříbra. Stříbro představovalo jejich bankovní trezor, hmatatelnou a vždy použitelnou rezervu. Žádný dvůr nebyl hoden toho jména, měl-li méně než osmnáct stříbrných příborů, a na Hekne nashromáždili prodejem tkaných výrobků stříbro nejméně na třicet sad příborů.
Juraj Červenák: Bohatýr IV - Bílá věž
Závěr epické historické fantasy série o výpravě kyjevského knížete Svjatoslava proti Chazarské říši a kavkazským kmenům...
Říše Chazarů padla, veliký kagan je mrtvý. Vlk v duši knížete Svjatoslava je však nenasytný. Kyjevské vojsko opouští vydrancovaná města na kaspických pobřežích a míří na Kavkaz, kde se na strmých úbočích tyčí pevnosti Alanů, Avarů a Kassogů. Alanská princezna Semira se s pomocí následníka chazarského trůnu Davida snaží včas dostat domů, aby zachránila své soukmenovce před zotročením a záhubou.
„U všech šejtánů, to je ale pekelný smrad!“ pokašlával tarkan Mašid a dlaň v rukavici si přitiskl k obličeji. „Znáte mě, nemám rozmazlený nos. Tábořil jsem s vojsky i kočovnými kmeny, byl jsem u Oguzů i Kypčaků, jezdil jsem se Seldžukem odlehlými končinami západního Chorezmu, zažil jsem celé týdny bez vody, ve špíně, prachu a koňském i lidském potu, ale tohle je i na mě příliš.“ Hovořil k podřízeným arsijáhům po svém boku, ale zaslechl ho i v čele jedoucí Herod. „Pozor na jazyk, tarkane,“ vrhl přes rameno nevrlý pohled. „Asi zapomínáš, kam jsme přijeli. Je to můj rod. I když máš pravdu, smrdí to tady jako v jámě, do které chodí srát všichni démoni a pohanští bohové. Ale před našimi hostiteli se vyvaruj jakýchkoli neuctivých slov.“ „Odpusť, mocný beji,“ sklonil Mašid hlavu. „Smiř se s tím, že tělesná čistota zkrátka nepatří mezi jejich zvyky,“ obrátil Herod pohled dopředu. „Není součástí jejich víry jako u těch, kdo se modlí k Alláhovi nebo hebrejskému Bohu. Stejně divošské ti budou připadat i jejich další obyčeje, ale pokud nechceš, abychom skončili jako žrádlo pro vrány, radši mlč.“
Vladimír Zlý: Čistič
Havířovem otřásají brutální vraždy místních narkomanů, distributorů a výrobců drog. K jednotlivým skutkům dochází v rychlém sledu. Každé zaváhání policie může znamenat další zbytečnou oběť. Ostravský vyšetřovatel násilné kriminality major Ivoš Kylián proto sestavuje specializovaný tým, jehož cílem je co nejdříve odhalit a dopadnout sadistu, jakého toto město nepamatuje.
No tak pojď, hajzle, jenom pojď… Byla hluboká noc. Dokonce se nezvykle oteplilo, meze jako by lákaly k posezení. K dokonalé jarní romantice scházely jen láhev dobrého vína, teplá deka a solidní děvče. Příroda kypěla životem i v pozdní hodinu. Kurde, ty svině ne a ne přestat vrzat, blesklo hlavou muži čekajícímu v ještě hlubší temnotě. Konečně kromě otravného cvrkotu zaslechl i kroky. Kokos přicházel od Lékárny – nedaleké hospody stojící u blízké silnice oddělené od Stružníku menším lesíkem a úzkou, neosvětlenou příjezdovou cestou. Podnik měl dávno po zavíračce, takže bylo velmi nepravděpodobné, že by mohl někoho potkat. Ostatně – proto také Čistič zvolil toto odlehlé místo. Nejbližší lampa byla přes sto metrů daleko, u sjezdu ze silnice, ale kamenem se postaral o to, aby nesvítila. Pro jistotu. „Si tu?“ zeptal se Kokos netrpělivě. Absťák začínal nastupovat. Nutně do sebe potřeboval dostat další dávku. Klasický perník byl super, ale to, kvůli čemu sem přišel, mělo být několikanásobně účinnější. V případě mladého nezaměstnaného narkomana hrála navíc prim cena – droga měla být i o polovinu levnější. Nemohl se dočkat, až do sebe za stejnou cenu napere dvojnásobnou dávku.
Maggie O´Farrellová: Kdo mě vzal prvně za ruku
Když se Lexie Sinclairová setká s kultivovaným šéfredaktorem a obchodníkem s uměním Innesem Kentem, uvědomí si, že už nemůže dál jen čekat, až její život doopravdy začne. Odjíždí z venkova do Londýna a v srdci umělecké scény Soho padesátých let si vybuduje nový život.
V současnosti se Elina a Ted vzpamatovávají z těžkého porodu svého prvního dítěte. Elina se snaží sladit nároky mateřství se svou identitou malířky a Teda trápí vzpomínky na vlastní dětství, které se neshodují s verzí událostí jeho rodičů. Když Ted začne hledat odpovědi, odhalí se neobyčejný portrét dvou žen, jež od sebe sice dělí padesát let, ale jsou spojeny způsobem, který by ani jedna z nich nečekala.
Poslouchejte. Stromy v tomto příběhu se chvějí, třepotají větvemi, přeskupují je. Od moře přicházejí poryvy větru a stromy, neklidné, netrpělivě pohazující hlavou, jako by tušily, že se něco chystá. Zahrada zeje prázdnotou, na terase není ani noha, jen v květináčích se ve větru zachvívá pár muškátů a straček. Na trávníku stojí dvě křesílka, zdvořile otočená zády k lavičce. O dům je opřené kolo, jeho pedály však trčí do vzduchu a promazaný řetěz se ani nepohne. V kočárku spí miminko, zachumlané do nepoddajného kokonu z dek a s poslušně zavřenýma očima. Na obloze nad zahradou se nehybně vznášíracek – i on mlčí,se zavřeným zobákem a roztaženými křídly se nechává nadnášet teplými vzdušnými proudy. Dům stojístranou od vesnice, za hustým živým plotem, na hřebenu útesu. Nachází se přímo na hranici mezi devonským a cornwallským hrabstvím, která se každé krčí na své straně a nedůvěřivě po sobě pokukují.O tenhle kus země se vedou neustálé spory. Zdejší půdu si není radno prohlížet moc dlouho, je totiž nasáklá krví Keltů, Anglosasů a Římanů,smíšená s prachem jejich kostí. Tento příběh se nicméně odehrává v době, kdy v Británii vládne relativní klid: na konci léta v polovině padesátých let dvacátého století. K domu se vine štěrková pěšina. Na šňůře na prádlo sebou ve větru svíjivě švihají spodničky a košilky, ponožky a podvazky, plenky a kapesníky.Odkudsisem slabě doléhá rádio,snad z jednoho z nejbližších domů, a tlumené záseky sekerou do dřeva.
Hönig, Maxová, Miřejovský, Papadopulos, Řápek, Stomatova: Zápasící Ukrajina
Šestice zpravodajů České televize nabízí ničím nezastřený kritický pohled i na slabiny bránící se Ukrajiny, jako je postsovětská strnulost, endemická korupce, institucionalizovaný machismus nebo mezigenerační napětí. A nachází jiskry naděje v odhodlání mladých mužů a žen ubránit svou vlast a brzy ji proměnit ve fungující svobodomyslnou demokracii.
Olenou Zelenskou jsme mluvili o prvních chvílích války i celém roce poté. Stačilo pár minut a elegantní zevnějšek ženy naproti mně začal přebíjet výraz v jejích hnědozelených očích – smutek ze stále nových strašlivých zpráv přicházejících z mnoha koutů její vlasti, únava matky plnící oficiální roli a zároveň nesoucí veškerou tíhu za každodenní fungování rodiny. První dáma Ukrajiny bojující za svou vlast, a Olena Zelenská snažící se uchránit pro sebe a své nejbližší aspoň střípky toho, co bylo před touhle válkou. „Držíme se. Prožili jsme rok, který byl mimořádně složitý, mimořádně těžký. Myslím, že to byl nejsložitější rok mého života,“ reagovala na mou první otázku – nejobyčejnější ze všech: Jak se máte? „Ráno se vstává špatně, když večer nemůžete usnout. Usnout není jednoduché, protože dostáváte různé zprávy, sledujete dění okolo. Je to otázka vnitřní sebekázně a víry ve vítězství. To pomáhá. Podporu také dodává práce a to, že musíte konat. Zvednout se a jít. Díky tomu máte sílu ráno se probudit.“
30.5.2024
