Holčička ze skládky a její dobrodružství
nakl Argo
Snová, hravá, plná situační poezie. Mimo trendy, mimo kulturní války. Prostě Michaela Keroušová (1987), vždycky tak trochu mimo čas a prostor. Stejně jako v Nemístnostech, sbírce poezie, i ve Dvou sovách v nízkém letu, prozaické prvotině. Tahle kniha by prý mohla ovlivnit co a jak se vám bude zdát - alespoň to na uvedení knihy říkal básník Jan Kubíček.
Ukázka:
Nepaměť Alžbětu našel na skládce hlídač Nejedlý. Procházel právě odlehlou část, když koutkem oka zaznamenal neobvyklou barvu. Kaštanovou s rezavým nádechem slunce. Nejdřív si myslel, že se to jiskřivě leskne srst dobře živené kočky, co si přišla odpadky zpestřit jídelníček. Ale to Alžběta spala na víku automatické pračky, příjemně teplém, jak se do něj opíralo zářijové slunce. Ten obraz se Nejedlému otiskne do paměti a bude se mu až do konce života zjevovat ve snech. Alžběta byla špinavá a hubená, v tom řídkém, málo hřejivém slunci viděl překvapený Nejedlý mastné šmouhy na jejím obličeji, kolem kterého se jako domnělá kočka stáčely narezlé vlasy.
Skládka ležela nedaleko Hvězdolet, obyčejné vesnice nedávno povýšené na městečko. Stačilo k ní jen připojit několik vedlejších, ještě obyčejnějších vesnic, bez výjimky tvořených několika domy podél jedné asfaltové cesty. Tahle asfaltka náhle za posledním barákem skončila neproniknutelnou hradbou křovin a kopřiv a cyklisté se tu rozmrzele otáčeli, aby zas šlapali celou tu nekonečnou cestu zpátky. Skládka vznikla samovolně tak, jak malé skládky obvykle vznikají. Kdysi tu stával statek, jehož obyvatelé buď umřeli, nebo už jim lezlo krkem žít v takové psí díře daleko od světa. Věci, které po sobě nechali, lidé z vesnice postupně po nocích rozkradli. Nakonec zmizely i některé zdi, které celé rodiny po týdny rozebíraly a odvážely v kolečkách, aby z nich přistavěly ke svým domům další místnosti. Co zůstalo, to sešlo, shnilo a zarostlo plevelem. Po čase si obyvatelé vzpomněli, že prázdným ruinám něco dluží a měli by to vrátit, a začali do nich zanášet bordel, který se jim hromadil na půdách a zadních dvorcích. Skládka tak pomalu nabírala na oficiálnosti. Na úřadě se proto usneslo, že jako takovou je třeba ji oplotit, hlídat a zpoplatnit.
A tak přišel Nejedlý k nízkému, ale pravidelnému příjmu a teplému místečku. Vybavil si ze skládky vším potřebným odstavenou maringotku, v ní začal úřadovat a potom, co zjistil, že v ní nemusí platit nájem, taky rovnou bydlet. Co si Nejedlý pamatoval, vybral na poplatcích za celou svoji kariéru hlídače obecní skládky dohromady směšný obnos. Plot, který nechal na začátku obecní úřad zbudovat, během několika roků ze tří stran docela zmizel. Místní nikdy nehodlali přistoupit na to, že by se poplatky za odklad odpadu měly týkat i jich. Byla to přece jejich skládka. Proto nejdřív podstrkovali nenápadné dávky svého bince pod plotem, později pletivo na příhodných místech rozstříhali a nakonec srolovali do úhledných rolí, které uvědoměle přihodili mezi ostatní sajrajt. Ty věci, o kterých si mysleli, že by mohly zvelebit maringotku Nejedlého, nosili v noci ohleduplně do její blízkosti, aby si hlídač mohl ráno pohodlně vybrat a nemusel prolézat čerstvé haldy. Nejedlý na tuto formu úplatků přistupoval.
Chod skládky běžel k všeobecné spokojenosti. O to víc bylo nečekané, když tehdy Nejedlý mezi odpadky objevil malou, možná tříletou, možná čtyřletou Alžbětu. Sám děti neměl a za svůj život jejich společnost nikdy ani dobrovolně nevyhledával. Nedokázal proto ani odhadnout její přibližný věk. Později si připomínal, kolik náhod se sečetlo, že přišel zrovna v ten čas zrovna na to místo. Jenže on na náhody nevěřil. Ve své bezdětné naivitě si představoval, že holčička mohla na skládce přebývat možná celé léto, aniž by našel třeba jen stopu její existence. Mezi tolika věcmi na hraní se dokonale zabavila a ztratila. Jak ubývalo letních dnů, muselo být žití na skládce obtížnější. Něco k jídlu si pravděpodobně dokázala obstarat. Vodu taky. Ale v noci už se musela třást zimou. Mohla se bát článkovitých hlodavčích ocasů a planoucích očí, které nenávistně skenovaly noční skládku. Možná zalézala mezi haldy a místo hraní a hledání zbytků upadala do vyčerpaného spánku podobného hibernaci. Možná ji ten den sluncem rozehřáté víko od pračky přimělo vysoukat se z úkrytu, pod jeho paprsky zmalátněla a v jeho objetí ztratila obezřetnost malého, přežívajícího zvířete.
Nejedlý ohromeně zíral na spící Alžbětu, která ještě nebyla Alžběta, ale jen malé děvčátko, a ani se nestihl zamyslet, co teď udělá. V ten okamžik upustil letící dravec zmítající se myší mládě, uvolnila se malá lavina odpadků a s rachotem se zřítila. Alžběta se vzpřímila do sedu, rozhlédla se a rozšířenými zornicemi zaregistrovala přítomnost Nejedlého. S obratností ještěrky se sesmýkla po břiše z pračky a dezorientovaná spánkem se rozeběhla přímo k němu. Narazila mu do kolen. On se jen sehnul a chytil ji za ramena. Víc dělat nemusel. Místo aby kopala, kousala a bila pěstičkami kolem sebe, úplně zkoprněla. Později bude takové ztuhnutí provázet důležité okamžiky, ve kterých by se měla intuitivně a rychle rozhodnout. Stojí strnule, s napjatými koleny a pevně zavřenýma očima u nohou neznámého muže, který očekával divoký boj s meloucím se tělíčkem. Nezdvihne Alžbětu do náručí, protože neví jak, neohrabaně ji vezme za ruku a v úplném tichu odvádí bludištěm skládky. Cestou přemítá, jestli je rád, že má holčička zavřené oči, a jestli by se neměl děsit okamžiku, kdy je otevře.
.......................
30.5.2024