Na kole Kongem a Saudskou Arábií
Radek Štěpánek, nakl. Host
Tadeáši Šímovi vychází druhá knížka, tentokrát s názvem Doma na cestách. Čtenáře zavede do Konga, kam autor vyrazil za dalším krajanem Arthurem Sniegonem. Spolu instalovali v pralese fotopasti, které mají mimo jiné chránit populace divokých zvířat před pytláky. Ve druhé části knihy pak Šíma znovu sedá na kolo a vydává se na cestu, tentokrát Saúdskou Arábií, která se právě po desítkách let otevřela turistům.
Zdar Tádo, zrovna ti vychází druhá knížka. Jaký z toho máš pocit?
Čau Ráďo. Pocity jsou pozitivní. S napsáním posledního řádku jsem si i trochu oddychl. Přece jen se na tom pracovalo přes tři roky.
A jak ses cítil při jejím psaní? Tvoje prvotina Na kole přes Afriku zaznamenala na debut velký úspěch, prodalo se několik tisíc výtisků, to se každému autorovi nestává.
Doma na cestách je trochu odlišná od mé prvotiny. Přijde mi, že některé pasáže jsou hodně osobní, možná až intimní, a při psaní jsem se ptal sám sebe, jak to bude na konci všechno společně fungovat. Občas na sebe kladu velké nároky, ale myslím si, že si nakonec všechno hezky sedlo a podařilo se do knihy vložit přesně to, co jsem zamýšlel.
A jaká od ní máš očekávání?
Snažím se očekávání nemít. Ale samozřejmě budu moc rád, když se bude čtenářům líbit podobně jako Na kole přes Afriku, na kterou mi stále chodí nadšené reakce. To vždy potěší a dodá kuráž psát dál.
Nechci prozrazovat celý děj, ale snad můžu říct, že se kniha skládá ze dvou částí. V první sedneš do letadla a letíš zpátky do Konga, takže vlastně plníš slib z konce první knihy, kdy už jsi věděl, že se do Afriky vrátíš. Po těch letech máš procestovaný kus světa. Proč se vracíš právě do Afriky, do Konga?
V Africe jsem nechal kus srdce. Neustále jako by mě volala zpátky, i po těch letech. Do Konga jsem se vracel kvůli projektu fotopastí, které jsme instalovali na pytláckých stezkách v jednom národním parku. Byl to asi jeden z těch chlapských záchvatů po spravedlnosti, které ego občas nedokáže potlačit, a člověk tak musí vyrazit pod rovník chránit přírodu. Spojil jsem tenkrát síly se Save elephants a Arthurem Sniegonem — třineckým rodákem, se kterým nadále spolupracuju.
Ve druhé části znovu sedáš na kolo, na němž pak projedeš Saúdskou Arábií a dalšími státy Arabského poloostrova. Kde ti tam bylo nejlíp?
Zřejmě právě v té Saúdské Arábii. Při mrazivém východu slunce v poušti. Potichu se dívat, jak začíná nový den a jak velbloudář ze Súdánu vaří čaj. Mám to pořád před očima.
A můžeš nějak krátce porovnat, jak na tebe působí Afričané a obyvatelé Blízkého východu?
Ty rozdíly jsou tam hodně patrné na první pohled. Afričané jsou takoví více kontaktní, barevní, hlasití a životní standard je na nižší úrovni než v arabském světě na východě. Na Blízkém východě funguje obrovská pohostinnost k turistům. Když nad tím ale přemýšlím, veskrze se ti lidé moc neliší. Vždyť každý člověk většinou chce to samé…
Teď mě napadá, že to možná byla blbá otázka. Hned jsem si říkal, že se jí snažím dát do dvou pytlů hrozně moc lidí a že je to pitomost… že přece záleží na každém z nás. Tak jinak: kdybys měl každou tu oblast i s jejími lidmi popsat jedním slovem nebo větou, co bys vybral?
Kongo — zelený chaos.
Arabský poloostrov — přívětivost pouště.
ukázka z rozhovoru pro Kavárnu Hostu
8.4.2024
