Zoufalci se stávají pány cizích osudů
nakl. Argo
V Osmanské bance arménského spisovatele Alexandra Topčjana (1939) je zoufalý odpor Arménů proti vyhlazovací politice Turecka. Dramatický příběh přepadení banky v Konstantinopoli je napsaný na základě skutečné události z roku 1896. V ději se proplétají osudy socialisticky a anarchisticky naladěných vzbouřenců, švýcarského dobrodruha a bankovního lupiče...
Ukázka:
Londýn prosinec 1895
„Pane, ani jeden z vámi navržených postupů nebyl schválen. Kdo by nás poslouchal, mohl by si pomyslet, že se jedná o zemi, ve které jste ani jednou nebyl, a dokonce byste ji nesvedl ani ukázat na mapě.“ „Přitom ale, jak je vám známo, ty plány sestavovali naši nejpoučenější lidé, kteří jsou o všem bezvadně zpraveni a tu zemi znají až do nejmenších podrobností.“
„Souhlasím, jenomže jak je vidět, nepochopili, proč se to podniká. Nemáme v úmyslu zhoršovat stav ‚nemocného‘, ta země se rozpadá i bez našeho zásahu. Naším cílem je využít situace a obhájit své zájmy.“ „Ano, jako odměnu za naši pomoc, ovšem v tuhle chvíli nás nezajímají nová území, ale něco důležitějšího – Bagdád.“ „To je ale také území.“ „Je to víc než území.“
Přistoupil k mapě Osmanské říše. „Všimněte si…“ Přejel ukazovátkem po Kavkazu a březích Kaspického moře: „Rusy Bagdád nezajímá, mají Baku. Proto se snaží zmocnit se úžin nebo dojít do Kilíkie…“ „Do Kilíkie?“ „Ano, Kilíkie poskytuje přímý přístup ke Středozemnímu moři… Na severu si už definitivně vytvořili pevnou pozici, teď směřují na jih.“ „A Francouzi?“ „Ti nás neznepokojují, jelikož si nadále naivně hýčkají sen křižáků – vrátit se na Blízký východ. Nám zatím překážejí Němci, kteří usilují o Bagdád.“
„Ještě do Bagdádu nedošli a už nám začali způsobovat závažné škody.“ „Co tím myslíte?“ „Stačí si vzpomenout na továrny zpracovávající bavlnu, které za posledních pár let postavili v Turecku.“ „Ostatně za naše peníze, z úvěrů, které získali z Osmanské banky.“ „Kdysi se ta bavlna přivážela sem a zpracovávala tady… Teď už nám ji Turci neprodávají, poněvadž jim Němci platí víc. Jestli to takhle půjde dál, tak se naše továrny kvůli nedostatku suroviny zastaví.“ „Člověka štve, když to slyší, ale jsem rád, že situaci znáte a správně ji hodnotíte. Z toho plyne, že je vám rovněž známo, proti komu musejí být zaměřeny veškeré naše akce. Ovšem akce promyšlené! Spálit Konstantinopol by znamenalo pomoct našemu hlavnímu nepříteli… Sultán hned poběží k německému císaři postěžovat si na nás nebo na Rusy. Mimochodem, kdo bude podpalovat?“ „Makedonci nebo Arméni.“ „Nemluvilo se taky o Albáncích?“ „Ti to kategoricky odmítli.“ „Proč?“ „V té části Konstantinopole bydlí hodně Albánců.“ „Ale jsou tam i Arméni.“ „Arméni si to pořád ještě rozmýšlejí, ale Makedonci jsou kdykoli připraveni posadit na město červeného kohouta.“ „To nedovolte! V žádném případě! Arméni ať se rozmýšlejí.“ „Do kdy?“ „Dokud nevypracujeme rozumný plán, který zasáhne bezprostředně úmysly Němců.“ „Nemá cenu pospíchat. Uvidíme, jak se tam budou události vyvíjet.“ „Co máte konkrétně na mysli?“ „Sasun a Zeytun. Možná k dost významným událostem dojde i ve Vanu…“ „Budeme tedy čekat na rozuzlení.“ „Rozuzlení už je známo.“ „Nač tedy čekat?“ „Je zatím známo jen nám. Jakmile se o něm dovědí Arméni, bude pro nás lehčí je přemluvit.“ „Možná i z jejich strany přijdou zajímavé návrhy.“ „To je možné, i když moc tomu nevěřím…“ „Takže budeme čekat.“ „Ano, ale přitom pozorně sledovat dění. Sebemenší náhoda nám může přinést příjemné překvapení.“
.................
překlad Milan Dvořák
8.3.2024