Václav Bělohradský 80
Oko
Filosof má svým myšlením znervózňovat. Je to minimálně jedna z jeho základních funkcí. Prof. Václav Bělohradský (18. leden 1944) znervózňuje. Myslí nahlas, jde s kůží na trh, plete se, trefuje...Ve svých současných teoriích ohlašuje odeznívání demokracie v tradičním slova smyslu a postupné vyprázdnění volebních mechanismů a fungování klasických politických stran. Jeho úvahy jsou pronikavé a zaslouží pozornost.
Václav Bělohradský ve své knize Čas pléthokracie identifikuje a pojmenovává zásadní strukturální proměny současné postmoderní společnosti. Vyzdvihuje přitom nové formy kolektivního jednání i potřebu odsamozřejmování způsobů, jakým je produkována legitimita současných legálních řádů. Zabývá se formováním veřejného sektoru, který v posledních dekádách pohltila nereflexivní a všeprostupující mediasféra spolu s "digitálními davy". Globální vesnice se svojí instantností a glokálním zasazením podle něj současně nabízí nebývalé možnosti mobilizace a emancipace těch, kdo byli původně "zbaveni práva na řeč".
Proměna veřejného sektoru a procesů, prostřednictvím nichž se formuje rozvažující argumentující obec, ruku v ruce se ztrátou důvěry v tradiční instituce, může podle Bělohradského v konečném důsledku vést až k oslabení pozice velkých politických stran, jejichž politický souboj se v posledních letech mění a redukuje v boj marketingových oddělení, závislý především na finančních objemech investovaných do té které kampaně.
Paralelně s výše zmíněným se ohlašuje příchod "multitudes", tedy věk pléthokracie, který Bělohradský charakterizuje jako věk nesvrchovaných, ale politicky produktivních kritických množství, pro něž je typická jejich tekutost, pomíjivost a především schopnost okamžité reakce na zásadní společenské problémy.
...................
Digitální věk přinesl bezprecedentní zrychlení komunikačních procesů a období komunikační hojnosti, které se postupně přelilo v proliferaci významů, ztrátu smyslu a éru "postfakticity".
Tento stav trefně vystihuje Bělohradského pojem "digitální mělčiny", odkazující k masifikaci obsahů a "vršení skládek komunikačního odpadu", v nichž upadá schopnost hlubokého a soustředěného čtení. Globální mediasféra založená na vršení informací nedělá veřejnost soudnou, přináší nekonečný boj o pozornost a stírá rozdíl mezi realitou a fikcí. Ve společnosti informačního nadbytku jsou všechny verze fakticity přetížené a vztah mezi označujícím a označovaným se rozpojuje, jak ve svých pracích popsal francouzský filosof a mediální teoretik Jean Baudrillard, který pro tuto zásadní proměnu mediálního prostoru zvolil dnes už rozšířený výraz "hyperrealita". Zobrazované obsahy se stávají zdánlivě reálnějšími než realita sama.
Takové prostředí je pak enormně náchylné k šíření dezinformací a nejrůznějších "fake news". Jeden pokus o výklad reality konkuruje druhému a průvodním jevem se stává masová ztráta důvěry v média a veřejné instituce. Požadavek na transparentnost sdělení tak získává groteskní rysy a Bělohradský hovoří dokonce o "maligní formě transparentnosti", kdy se média mění v platformu, která v sobě nese permanentní potenciál k očerňování jakéhokoliv nepřítele. Úniky tajných dokumentů typu WikiLeaks podle něj přispívají k další ztrátě důvěry občanů ve stát a dosavadní formy politických institucí – krize reprezentace se stává krizí reprezentativní demokracie.
Stává se ale také příležitostí pro ty, jejichž hlas byl v minulosti oslyšen – přístup k masovým médiím je možností, jak problematizovat legitimitu zdánlivě samozřejmých globálních řádů a výzvou k rozkrytí a postupnému demontování patologických hegemonických uspořádání.
V tomto kontextu zůstává veřejný prostor produkující kriticky rozvažující argumentující obec jednou z nejradikálnějších potřeb, otázkou ovšem zůstává, jak kritický dokáže "digitální dav" být a jak trvalé a názorově konzistentní koalice dokáže vyprodukovat (pokud se pléthokracie, tedy vláda částí nad celkem, definuje také jako vláda okamžitě vznikajících a zanikajících jednajících kolektivit).
V tomto ohledu se autor zdá být podporovatelem populismu jako fenoménu, který přináší novou vlnu re-politizace a radikalismu, přičemž vědomě zmiňuje jeho největší hrozby, kterými jsou návrat k nacionalismu a extremismu. Naději vkládá do "humanities", humanitních věd, jejichž pole kritického výkladu společenských změn do velké míry pohltila doktrína neoliberalismu.
......................
ukázka z textu Martiny Dobrovolné O proměnách veřejného prostoru, psaného pro dvojměsíčník Listy 2/2022
Prof. PhDr. Václav Bělohradský (* 1944) je filozof, sociolog, esejista a publicista. Studoval nejprve češtinu a historii, posléze filozofii a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK). V roce 1967 obhájil diplomovou práci, v následujícím roce nastoupil na katedře filozofie FF UK vědeckou aspiranturu a v devětašedesátém obdržel doktorát za práci o markýzi de Sade. Získal roční stipendium na Filozofickém institutu Antonia Rosminiho v Janově, odcestoval tam – a v Itálii již zůstal. Od roku 1973 působil jako profesor sociologie Filozofického institutu na janovské univerzitě. Od roku 1990 byl profesorem politické sociologie na univerzitě v Terstu a hostujícím profesorem na Fakultě sociálních věd UK. V současnosti působí jako externí spolupracovník katedry politologie a sociologie Právnické fakulty UK.
18.1.2024
