Až jednoho dne zaklepal na bránu trapistického kláštera...
nakl. Dauphin
Thomas Merton (1915 - 1968) byl jeden z nejvlivnějších katolických autorů 20. století, uznávaný teolog, básník, spisovatel a sociální aktivista. Napsal přes padesát knih a nespočetné množství esejí a kritik. Nové vydání Sedmistupňové hory je příležitostí setkat se znovu s touto výjimečnou autobiografií.
Ta umožňuje čtenáři spolu s autorem projít a s tvrdostí pocítit stupňovitou cestu od dantovského pekla rodinných tragédií dětství, zmatků osamělého rebela a bohémských let na univerzitě, přes toulky předválečnou Evropou s jejími inspirujícími místy a osobnostmi, až po vrcholné hledání duše, neuspokojené žádným dočasným pokladem. Malířský synek, vzdorující intelektuál, básník a milovník rozkoší života po lítém vnitřním boji nakonec zaklepe na bránu trapistického kláštera, aby v něm – k úžasu všech svých bouřliváckých přátel a k inspiraci mnoha budoucích bratří – až do smrti setrval v tichu.
Ukázka:
Je velice ticho.
Ranní slunce svítí na bránu, která se leskne novým, letošním nátěrem. Odtud se zdá, jako by pšenice na pahorku svátého Josefa už začínala dozrávat. Mniši, kteří mají duchovní cvičení před jáhenským svěcením, ryjí v zahradě hospice.
Je velice ticho. Přemýšlím o klášteře, ve kterém jsem. Přemýšlím o mniších, mých bratřích, mých otcích.
Jsou tu takoví, kteří mají na starost tisíc věcí. Jedni mají na starost jídlo, druzí oblečení, jiní spravují instalace, další spravují střechu. Někdo maluje dům, někdo uklízí pokoje, jiný myje podlahu v refektáři. Jeden chodí s maskou ke včelám a bere jim med. Tři nebo čtyři sedí v místnosti u psacích strojů a celý den odpovídají na dopisy lidí, kteří posílají prosby o modlitbu, protože jsou nešťastní. Jiní zase opravují traktory a nákladní auta a zase jiní s nimi jezdí. Bratři se potýkají s mulami, aby je zapřáhli. Nebo jdou za krávami na pastvu. Nebo se starají o králíky. Jeden říká, že umí spravovat hodinky. Jiný dělá projekt nového kláštera v Utahu.
Ti, kdo nemají nic zvláštního na starost, třeba slepice nebo prasata nebo psaní brožurek a rozesílání poštou nebo vedení složitých záznamů v naší knize mší –, ti tedy mohou vždycky chodit ven plít brambory a okopávat řady kukuřice.
Když ve věži zazvoní zvon, přestanu psát a zavřu okna v místnosti, kde pracuji. Bratr Sylvestr odloží tu mechanickou obludu, sekačku, a jeho pomocníci se vrátí domů se svými motykami a rýči. A já vezmu knihu, a když zbude čas před konventuální mší, budu chvíli chodit mezi stromy. Většina ostatních bude sedět ve skriptoriu a psát si teologické úvahy nebo vypisovat něco z knih na zadní stranu obálek. A jeden či dva budou stát ve dveřích, vedoucích z malé křížové chodby do zahrady mnichů, žmoulat v prstech růženec a čekat, že se něco stane.
Potom všichni půjdeme do chóru a bude horko a varhany budou hlučně hrát a varhaník, který se teprve učí, nadělá spoustu chyb. Ale na oltáři se bude Bohu obětovat věčná oběť Krista, kterému náležíme a který nás sem všechny přivedl.
Congregavit nos in unum Christi amor.
