Meziřádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Nízkým průletem knižním světem. Poučeně o nových knihách s literární redaktorem a nakladatelem, který ví, po jakých knihách z knihkupeckých pultů přednostně sáhnout. Pravidelně v sobotní Víkendové příloze Českého rozhlasu Vltava - a s mírným zpožděním tady na OKU.
MeziŘádky 14. 10. 2023
Polskou nobelistku Olgu Tokarczukovou nijak speciálně představovat nemusím. Alespoň jednu z jejích knih jste jistě přečetli. Mně před lety učarovala její první do češtiny přeložená próza, fantaskně poetický román Pravěk a jiné časy. Předvídavě se u nás o vydání v roce 1999 zasloužilo nakladatelství Host a s výjimkou dvou knížek už se Olze Tokarczukové věnuje trvale stejně jako překladatel Petr Vidlák. Téže provenience je i zatím poslední román Empusion s podtitulem Přírodně-léčivý horor.
Název Empusion má původ ve starověkém Řecku. Empusa byla ženská bytost schopná měnit tvar a podobu. Její působení je uváděno rozličně, ponejvíce měla svádět mladé muže, případně si pochutnávat na jejich krvi. Přeneseně může znamenat přízrak, který mužům plete hlavy. Empusa je zmíněna v Aristofanově komedii Žáby, zjeví se Dionýsovi a Xanthiasovi na cestě do podsvětí, ale ze scény není jisté, jestli si Xanthias ze svého pána neutahuje.
Ovšem román má k antice dost daleko. Odehrává se krátce před první světovou válkou v dolnoslezském, tehdy německém městečku Görbersdorf, dnes Sokołowsku, které najdete v Polsku doslova přes kopec od Broumova a Meziměstí. Tady založil v roce 1854 německý lékař Hermann Brehmer první protituberkulózní sanatorium na světě a sem přijíždí na léčení v září 1913 student vodovodního a kanalizačního inženýrství ze Lvova Mieczysław Wojnicz. Ocitá se v poněkud zvláštní společnosti, jakémsi ad hoc pánském klubu, který lze charakterizovat například touto promluvou: Z filozofického hlediska nemůžeme ženu považovat za celistvý, konečný subjekt, za já, kterým je muž sám o sobě. To umožňuje ženě rozvíjet a zachovat svou identitu v prostoru muže. To on poskytuje její identitě rámec, praví při jedné z disputací Walter Frommer, teozof a tajný rada z Breslau.
Totiž – Olga Tokarczukové do téhle knížky vložila mizogynské šplechty mnoha proslulých mužů, jak sama v závěrečné autorské poznámce přiznává. I proto, myslím si, jsou trochu vedle němečtí glosátoři, když přirovnávají její Empusion ke Kouzelnému vrchu Thomase Manna. To přirovnání kulhá i v dalších ohledech. Görbersdorf není Davos, který pro úplnost byl právě Brehmerovým sanatoriem inspirován. Tady, na pomezí Čech a Slezska, v někdejší Gabrétě, Kančím lese nebo později Sudétě, se odehrávají tajemné a dosti temné věci. K jejich pochopení a překvapivému závěru se ovšem musíte trpělivě pročíst, chcete-li se románem Empusion nechat očarovat.
Tím druhým naším polským přítelem je Aleksander Kaczorowski. Vystudoval nejprve sociologii. Na studium bohemistiky se dal na začátku devadesátých let, protože se potřeboval někam uklidit před povinnou vojenskou službou. Přiznává to ve své knize Pražský slabikář v úvodu eseje o Otovi Pavlovi. A také tam píše, že prý většinu studentů česká literatura nezajímala. Jedinou knihu však, ukázalo se na jaře roku 1992, přečetli všichni: Smrt krásných srnců.
Ota Pavel Kaczorowskému učaroval natolik, že o něm už jako respektovaný bohemista napsal knihu, jmenuje se Ota Pavel. Pod povrchem (česky vyšla v roce 2020 v Hostu). Je to důkladný pomník, přitažlivý zjevným zaujetím, ale i nepřikrášlovanou úplností. Kaczorowski už předtím napsal knihy o Václavu Havlovi a Bohumilu Hrabalovi, ale tahle o Pavlovi je podle mne z nich nejpovedenější. A například Kaczorowského vzkaz Čechům stojí za citaci: Pro vás je to stále ten sportovní novinář, co psal o rybách. Devadesát procent jeho textů a knih na toto téma jsou sentimentální vzpomínky. Avšak životní příběh Oty Pavla je ve skutečnosti klíčem k poválečným českým dějinám, který je umožňuje nahlédnout z úplně jiné perspektivy než třeba biografie Václava Havla.
Ale vraťme se k Pražskému slabikáři s podtitulem Od Kafky k Havlovi a zpět. Je to čtrnáct brilantních esejů, někdy s výrazným reportážním přídechem, neboť Kaczorowski je hlavní profesí novinář. Pozoruhodně rozumí Kafkovi, Haškovi, Kunderovi i dalším českým spisovatelům, také třeba Peroutkovi. A ví, že cesta k porozumění lidem, dějům i literatuře vede otázkami. A jejich prostřednictvím se pokouší dobrat jádra. Touhle metodou například v úvaze Haškovy záhady porovnává pronikavou zkratkou českou a polskou kulturu, chtělo by se říct, že až kroutvorovsky. Proč, píše, a teď cituji, před sto lety žádný polský spisovatel zkrátka ani nemohl vytvořit tak obrazoboreckou, antihrdinskou, rovnostářskou a svým vyzněním z podstaty demokratickou knihu, jako jsou Osudy dobrého vojáka Švejka. Kaczorowski si až haškovsky sebeironicky odpovídá: Jsme dědici anachronické šlechtické kultury a romantismu, které nám znemožňují pochopit ty nejjednodušší věci. Jako třeba to, že válka – každá válka – je jen a pouze krveprolití, na němž vždy někdo vydělává. My se pokaždé snažíme najít ve válce smysl, roubujeme na ni teologii a martyrologii, čímž v důsledku získáváme „blbnutí na kvadrát“. V Polsku přece nepřichází v úvahu, aby někdo zemřel nesmyslně. Polák hyne na poli slávy, i kdyby třeba zemřel při letecké nehodě.
České vydání Pražského slabikáře je překladem poslední verze této esejistické knihy, vydalo ji také nakladatelství Host a přeložil ji stejně jako knihu o Otovi Pavlovi Martin Veselka.
Esej jako královská literární disciplína se v české literatuře zabydlel až v posledním přibližně čtvrtstoletí. K autorům, kteří ho pěstují cílevědomě a s náležitou invencí, patří biolog a filosof Stanislav Komárek. Ten svým stylem nezapře přírodovědce – asi jsem to přirovnání už někde použil, ale i nejnovější Komárkova kniha je mu blízko. Komárek předmět svého zájmu zkoumá podobně jako entomolog své broučky. Nepíše o tom, zda se mu krovky líbí, ale jak vypadají a proč, jak je ovlivnilo či ovlivňuje prostředí, a jestli jsou funkční. A takhle napsal vůbec první prozaický portrét proslulého učence a jezuitského kněze Bohuslava Balbína Jezovita Balbinus.
Komárek knihu označuje za román, tedy fikci, ale stylem vyprávění je to charakteristický komárkovský hybrid. Pohybuje se na hraně eseje a reportáže, ale zároveň nás provádí Balbínovým životem a tehdejší dobou, jako by cestoval krajinou. Označení knihy za román je, myslím si, tak trochu komárkovská finta. Je to výtečně zpracovaný životopis význačného preobrozence, nebo, chcete-li, román faktu. Počínaje narozením malého Bohouška v nebohaté královéhradecké měšťanské rodině rytířského rodu Balbínů z Vorličné Komárek své vyprávění neustále prolíná vtipným líčením tehdejších poměrů a zároveň připomíná, jak odlišné byly od těch dnešních. A je až aforisticky hutný. Například tenhle vlastně bonmot:
Také se myslí, možná mylně, že nejlépe a nejkulturněji teprve bude – tehdy se soudilo, že už bylo.
Nebo Komárkův pohled na třicetiletou válku, do níž se Balbín 3. prosince 1621 narodil. Takhle to v Evropě a zejména střední v Komárkově podání a nepochybně i v realitě vypadalo:
Kdo vidí na nějaké historické mapě jednotlivá tažení tohoto nejničivějšího z evropských konfliktů, má dojem, že má co činit se zašmodrchanými činy šílenců – je to ale jen výsledek „válečného podnikání“, přebíhání k těm, co platili více, či početných rozmanitých zrad a intrik, činorodost plynule přecházela v zločinorodost…
A Komárkův popis jezuitského řádu, to je svou stručností, výstižností a srozumitelností ojedinělý třístránkový výklad fundovaného historika.
Román Stanislava Komárka Jezovita Balbinus vydalo nakladatelství Academia v řadě jeho spisů, tentokrát však nikoli v obvyklé černé vazbě, ale v mírně brčálově zelené.
4.12.2023
