Byla chytrá předtím, než bylo v módě, aby ženy byly chytré
nakl. Prostor
Rozhodně to byla žena, která milovala muže, a ve většině případů žena, která cítila, že stojí za to podporovat tyto muže ještě dlouho poté, co se s nimi vyspala. Přitahovali ji umělci, aristokraté, podvodníci, bohatí, chudí, potřební, ale od každého z nich si vždy něco odnesla. Coco Channel v biografii Justine Picardie.
Ukázka:
Riviéra Chic
Vévoda kraloval v Eatonu a Lochmoru a vždycky také určoval kurz, kterým se vydávaly jeho jachty, ale jedno místo patřilo jen Chanel a hostem tam byl on. Šlo o elegantní vilu jménem La Pausa na francouzské Riviéře v Roquebrune, vysoko nad mysem Cap Martin a s výhledem na Středozemní moře. Jméno tomuhle místu propůjčila legenda o Máří Magdaleně, která si zde po ukřižování Krista dala pauzu pod olivovníky na cestě z Jeruzaléma, a stála zde i kaple po ní pojmenovaná.
V září 1928 koupila Chanel pozemek, na němž měla La Pausa stát (posléze přikoupila ještě několik přilehlých pozemků). Všichni se domnívali, že pozemek i výstavbu La Pausy hradil Bendor, ale ve smlouvě nakonec stálo jméno Chanel a 1,8 miliónů franků bylo čerpáno z jejího účtu, nikoliv z vévodova. V době, kdy vilu La Pausa koupila, byla Chanel již finančně nezávislá. V nedalekém Cannes otevřela v roce 1923 vlastní butik, k tomu jí neustále rostl podíl v pařížské Rue Cambon. (Po zakoupení adresy Rue Cambon 31 v únoru 1918 přidala v dubnu 1923 číslo 29, v dubnu 1926 číslo 25 a v říjnu 1927 čísla 27 a 23.) Dům v Roquebrune však nebyl jen krásným doplňkem jejího pařížského impéria, nýbrž centrem života vyšší společnosti, která se na Azurové pobřeží jen hrnula.
Chanel bezpochyby nebyla první, kdo přijel do kolonie bohémských Američanů a Evropanů, stejně jako nestála za vznikem příslušného módního stylu. Jako vždy z něj však načerpala inspiraci a coby zkušená návrhářka ho přetvořila k obrazu svému, načež s ním slavila úspěch u svých zákaznic. Své porozumění stylu Riviéra chic prokázala už ve svých kostýmních návrzích pro Ďagilevův balet Modrý vlak v roce 1924, k němuž Cocteau napsal scénář a jehož název byl odvozen od luxusního nočního expresu z Paříže na francouzský jih. Produkce Ruských baletů zároveň odrážela tvůrčí propojenost Paříže a Riviéry. To se promítlo zejména do opony z Picassovy dílny, jež znázorňovala dvě ženy běžící podél moře v bílých tunikách, které z nich padají a odhalují nahá ňadra, to vše s blankytně modrou oblohou na pozadí.
Kostýmy od Chanel byly naopak inspirované sportovními oděvy, které proslavila v rezortech v Cannes, Deauville a Biarritzu: pruhované trikoty a jednodílné plavky s nohavičkami, plážové sandály a golfové boty, tenisové úbory a kraťasy. Některé byly ovlivněny možná i uniformami posádek z Bendorových lodí („v úvahu připadá jen tmavě modrá a bílá barva,“ poznamenala během své první plavby na Flying Cloud. „Námořnické barvy.“) Avšak praktické modely od Chanelu nebyly na Riviéře tak docela bezprecedentní. Do roku 1923 její pozici na Riviéře zaujímal mladý americký pár, Gerald a Sara Murphyovi, a to poté, co jim jejich přítel Cole Porter ukázal Antibes. Gerald byl nadějný umělec, který se krátce po příjezdu do Francie v roce 1921 uchytil jako asistent výpravy pro Ruské balety. A tenhle atraktivní a družný pár lákal své pařížské přátele na Riviéru, aby zde s nimi trávili léto. Nevědomky tak změnili řád věcí, protože původně to byla spíše vánoční destinace. Murphyovi holdovali jazzu, umění, slunění a večírkům a jejich dům na pobřeží, Villa America, fungoval jako dekorativní kulisa pro uzavřenou skupinku společenské smetánky, hudebníky, spisovatele a umělce, kteří přicházeli a zase odcházeli. Chodili tam Picasso, Stravinskij, Fernand Léger, Man Ray, Dorothy Parker, Ernest Hemingway, F. Scott Fitzgerald se ženou Zeldou, zkrátka celá tehdejší smetánka, mezi jejímiž členy ovšem často propukaly hádky a sexuální aférky a koktejly tu tekly až příliš silným proudem.
......................
překlad Markéta Jansová
27.11.2023
