Po pás v bahně - a spíš ještě víc
Josef Rauvolf
Další díl do mozaiky vzpomínání Arthura Koestlera nabízí jeho Bahno společnosti. Kniha je to otevřená, přímá, nic nezakrývající – tím pádem možná krutá, rozhodně však pravdivá. A v tom je její síla.
Britského spisovatele, ale i publicistu maďarského původu Arthura Koestlera (1905-1983) netřeba představovat. Tentokrát se zaměřuje na své osudy v období těžkém jak pro něj, tak pro Francii, v níž žil, ale i pro celou Evropu. Tímto obdobím je doba těsně před vypuknutím 2. sv. války, až do kapitulace Francie. Koestler všechno zažíval na vlastní kůži, a to dosti tvrdě. Nejen, že byl opakovaně zatýkán (francouzskými četníky) a vězněn, internován. Nakonec se mu podařilo dostat do neokupované části, do vichistické Francie a posléze přes Casablanku a Portugalsko do Anglie, kde své vzpomínky zapsal. Měl ve všem tom marasmu prostě štěstí, svým šesti přátelům, kteří ho neměli a po pádu Francie si vzali život, knihu věnoval. Byli jimi například význačný filosof Walter Benjamin či stejně známí spisovatelé Walter Hasenclever či brněnský rodák, působící i v Praze Ernst Weiss.
Koestler, který v té době již zcela vystřízlivěl ze svého bolševického poblouznění, popisuje nelidské poměry ve francouzských (!) internačních, z jeho pohledu spíše koncentračních táborech, skryté sympatie vysoké generality, ale i mnohých Francouzů k Hitlerovi, neochotu se nějak angažovat, ale naopak ustupovat, hlavně, že máme klid – zbytečné zrovna nám připomínat, že.
"Ne, nechtěli nás. Naším jediným příspěvkem k této válce, která byla válkou spíše naší než jejich, bylo trčet za ostnatým drátem. Ukradli nám naši válku. Ukradli ji a prohráli; teď si Francouzi budou mýt ruce fašistickým mýdlem, zatímco my budeme ležet pohřbeni pod troskami," píše trpce Koestler, který se marně snažil zapojit do aktivního boje proti německé invazi. A pro zajímavost uveďme jeho nesmlouvavý pohled na Francii a její mentalitu – Francie svou "jedinečnou šanci v roce 1918 ve Versailles ztratila." Ano, za vydatného přispění Edvarda Beneše, mohl by Koestler dodat.
Ale ještě pokračuje: "Francouzský individualismus byl důsledkem nasycení; francouzský konzervatismus měl kořeny v rolnické třídě, zejména ve středních zemědělcích, kteří byli páteří národa. Byl to tedy konzervatismus v podstatě provinční... Francie měla kolonie, ale nikoli impérium. [...] Jejím hlavním zájmem bylo zachovat status quo; jistý německý novinář jednou popsal Francii jako zemi, která po dálnici evropského osudu šťastně putuje v malém povozu taženém mezky uprostřed horečnatého proudu lokomotiv a automobilů. Právě tato idylická zaostalost činila francouzský život navenek tak okouzlujícím a uvnitř tak úpadkovým." A uvádí čítankový příklad: budování Maginotovy linie, jež spolklo obrovské finanční prostředky, wehrmacht však nezastavila. "Arteriosklerotický" generální štáb totiž ignoroval varování například de Gaulla, který navrhoval systém "vysoce motorizovaných, mobilních, relativně soběstačných a nezávislých jednotek s převahou letectva.
Již jsme zmínili Koestlerovo zúčtování s komunismem. Proč jej neodcitovat:
"Uvědomili jsme si, že stalinismus poskvrnil a kompromitoval socialistickou utopii stejně, jako středověká církev poskvrnila a kompromitovala křesťanství, že Trockij, třebaže příjemnější jako člověk, není ve svých metodách o nic lepší než jeho sok; že ústředním zlem bolševismu je jeho bezpodmínečné přijetí zásady, že účel světí prostředky..."
Píše také o vypláchnutých mozcích členů strany: "Mezitím Rusové zaútočili na Finsko a komunisté se pomocí dialektiky snažili dokázat, že jde o revoluční válku, zatímco válka proti nacismu byla válkou imperialistickou [...] Jejich jedinou chybou vlastně bylo, že jim léta systematického očkování stalinskou dialektikou poznamenala šedou kůru mozkovou jakousi barvoslepostí jak v logickém, tak v etickém ohledu."
Své vzpomínání – přičemž za ono bahno společnosti byl sice označen on a jeho přátelé, spíše se však jím brodila celá Francie a nejen její velení – končí biblicky popisem záplavy uprchlíků, snažících se opustit kontinent přes portugalské přístavy, těmito "zejícími ústy Evropy, jež zvracela obsah svého otráveného žaludku."
V samém závěru ovšem, a my dnes víme, že věštecky, konstatuje: "Víme, že celý problém tkví v tom, aby své politické libido Němci upnuli na prapor, který by je fascinoval víc než hákový kříž, a že jediný, který to dokáže, je prapor evropského společenství. Musíme je naučit zpívat ‘Europa, Europa über alles’, jinak nikdy zticha nezůstanou."
Josef Rauvolf
27.11.2023