Volné pokračování Klubu divných dětí od Petry Soukupové
Klára Kubíčková - nakl. Host
Pro koho jsou Divné děti a smutná kočka určení? Určitě pro čtenáře zhruba kolem devíti let, stejně jako Klub divných dětí však román přečtou i dospělí milovníci autorčiných próz. Kromě nostalgie po bezstarostných prázdninách na chalupě, kdy člověk hodně může, ale něco nesmí, čtou „dětské“ knihy Petry Soukupové dospělí i proto, že oni sami se v roli matek či otců v těch příbězích objevují.
Společně s partou dětí se přesouváme z města na venkov, poslední prázdninový týden mají Mila a Petr v plánu strávit v pronajaté chalupě s Milinou mámou a tátou. Ve vsi se setkají s Eliášem a Luisou a taky se zvláštní kočkou, která má na krku roličku a nikomu nechybí. Děti chodí na místní staré koupaliště, cucají ledovou tříšť, ale mnohem víc je zajímá, čí je kočka a co teď s ní. Chce to vlastně docela dost odvahy, když je vám jedenáct, vydat se po neznámé vesnici a vyptávat se lidí na to, kdo ztratil kočku, zjistit, že třeba patří divné paní Machové, která se s nikým nestýká, dokonce i pan Štark, co jí jednou týdně vozí nákup, jí ho nechává dole pod schody, paní Machová si totiž vybrala tuhle cestu, cestu osamoceného pokání… Co když někoho zabila? A bylo by rozumné jí v tom případě vracet kočku, kterou dost možná ani nepostrádá?
Snad každé dítě bylo někdy fascinované pátráním po tajemném a možná trochu nebezpečném nebo zlém tvorovi, osobě nebo i smyšleném přízraku. A v partě se taková fascinace snadno násobí a sdílí. Hlavně pokud jde o záchranu kočky nebo jiného zvířete, po kterém děti touží a často je pro ně nedosažitelné.
Petra Soukupová je skvělá v tom, jak dokáže vystavět dialogy dospívajících a větších i menších dětí, jak umí zprostředkovat jejich emoce, jak autenticky to v pár větách dělá.
„Kouzlo jejích knížek tkví v absolutní autentičnosti pocitů a prožitků postav, podtržené osobitým stylem. Petra je vynikající scenáristka, umí psát dialogy a napsat příběh tak, že jej vidíte před sebou odvíjet se jako film. Má skvěle odpozorované, jak fungují mezilidské vztahy. Její největší dar ale podle mě spočívá v něčem jiném — „dokáže vidět do duše“, dokonale zachytit emoce člověka (dítěte zvlášť), jeho pocity a prožívání,“ vysvětluje redaktorka knih pro děti a mládež v nakladatelství Host Eva Sedláčková.
Soukupová navíc druhým dílem Divných dětí dokázala opustit a propustit některé postavy z prvního dílu prostě proto, že odrostly, překročily práh zvídavého dětství, nechaly se pohltit světem jiných tužeb než je běhání za kočkou do neznámých a možná trochu nebezpečných míst, což je také mistrovství, nechat hrdin(k)u jít. A těm ostatním hrdinům a hrdinkám přihrát do cesty nové velmi uvěřitelné parťáky a parťačky, takže čtenář/ka za chvíli už vlastně ani po těch odrostlých dětech neteskní.
