V digitální džungli se mění evoluční podmínky lidských životů
nakl. 65. pole
Tato kniha Boba Kartouse pojmenovává změnu evolučních podmínek života člověka v digitální džungli. Ale nejen to. Pojmenovává také, jakým způsobem uchopit vlastní budoucnost, abychom před ní nemuseli v obavě utíkat. A aby do ní bez obav mohly vstupovat i naše děti. Hosté v rozhovorech v závěru knihy: Jiří Horáček, Anna Šabatová, František Tichý, Angelika Kartous Sbouli, Honza Vojtko, Ota Foltýn.
Ukázka:
Z předmluvy
...................
Je to tak, skutečně jsme schopni do značné míry předvídat budoucnost a přitom mít oprávněný pocit ze závratné rychlosti vývoje a nejasnosti toho, co konkrétně přinese a jak to v součtu dílčích inkrementů změní náš konkrétní život. Virtuální realita je tu. Víme, že nás, společnosti, do značné míry pohltí. Dokonce můžeme směle předpokládat, že někteří lidé se v ní narkoticky utopí a nebudou chtít vystoupit mimo, protože vše, co naleznou v metaversu, by jim v jejich „plochém“ životě bytostně chybělo. Stále ale, nepřekvapivě, sedíme na parním stroji, který nás do virtuální reality se svou charakteristickou těžkopádností a lopotností dopravil, a stále máváme dětem na jejich každodenní „parní“ cestě do budoucnosti, která jim za chvíli promítne safari na ploše školního hřiště nebo je vezme do procesu jaderné fúze hypernovy. A to je jeden z hlavních motivů, proč považuji za důležité navázat na No Future. Nic z té knihy za čtyři roky od jejího sepsání neztratilo na aktuálnosti, naopak. Všechny trendy, které zvyšují urgenci změny v přístupu ke vzdělávání a výchově ze strany rodičů, škol a všech, kdo se na této evoluci podílejí, stále platí a některé navíc významně posilují, případně ukázaly lidstvu své ostré zoubky.
Řada oblastí, jako je digitální dospělost nebo potřeba reprodukce demokratických hodnot a pospolitosti, se ve své naléhavosti potvrdily, ať už pandemií covidu-19, nebo útokem na naše základní hodnoty a na naši základní bezpečnost, kterou ve skutečnosti představuje agresivní válka Kremlu na Ukrajině. A i když vnímáme tuto naléhavost, agilita, dovednost proměnit poznání v úsudek a úsudek v akci, tedy na rychle probíhající evoluci určované sbíháním dimenzí bytí, pohlcováním fyzického prožívání světa světem digitálním. stále chybí. I když se školy naučily lépe uživatelsky ovládat nástroje internetu během covidových uzávěr, jen málokteré se posunuly ve schopnosti obývat virtuálně -fyzickou dimenzi, natož naučit děti orientovat se v této novodobé džungli, v níž místo tropických dešťů vytrvale prší data, před nimiž se většina z nás nedokáže účinně schovat, respektive které jsme se jako lidská rasa ještě nenaučili regulovat v náš prospěch.
A upřímně, trend, v němž ztrácíme půdu pod nohama ve smyslu svrchovanosti vlády nad našimi životy, mocně konfrontované skutečností, že nás kterákoliv digitální aplikace s dostatečně obsáhlou stopou dokáže číst lépe než my sami, stále zesiluje, takže místo regulace proudu dat, rozmělňujícího existenciální opory, dochází k redukci naší suverenity. Suverenity a svébytnosti, dovednosti hledat a nacházet smysl bytí. Covid-19 zanechal takové šrámy na duších tolika dětí a mladých lidí a jejich množství považují současní odborníci na péči o duševní zdraví za zcela mimořádné. Symptomy, mezi které patří úzkost, deprese, různé způsoby sebeubližování a sebevražednost, ukazují na neřešitelné dilema bytí ve světě, který se jeví neobyvatelný nebo nepřijímající. Palčivost situace, kdy se lidstvo nedokáže vyrovnat s progresivitou vlastních vynálezů, které e -revolučně mění jeho vlastní ekosystém, nebyla nikdy větší.
Kniha No Future skončila návrhem těch kvalit, o nichž jsem přesvědčen, že jsou odpovědí na změny podmínek života, které jsme si sami způsobili. Ono desatero vlastností, schopností a dovedností, které nám mohou pomoci žít, nikoliv jen přežívat, však zůstalo více méně v rovině definic a zdůvodnění. Už když jsem dopisoval No Future, uvědomoval jsem si, že bude potřeba v tomto smyslu ukázat více. Proto jsem hledal způsob, jak srozumitelně přiblížit důležitost těchto kvalit lidem, kteří v současnosti vychovávají a vzdělávají (učitelům, rodičům), nebo je to v budoucnosti čeká. Zároveň jsem ale přemýšlel o tom, že člověk, který v takové pozici není, je stále přece vzdělavatelem a vychovatelem sám sobě. Proto jsem vzal na pomoc příběhy a rozhovory, které knihu vymaňují ze slonovinové věže jednoho autora a dávají možnost pochopit podstatu na reálném ději či zkušenosti a zároveň motivují, inspirují k vlastní změně, ať už je vychovávaným nějaký jiný člověk, nebo jsem to já sám.
....................
Bob Kartous
13.11.2023
