Dobrý staromódní román nejen o lidské nerozhodnosti
Oko
Po vydání anglického originálu zatím posledního románu Iana McEwana v roce 2022, se psalo o Hodinách (Lessons) jako o textu, napsaném staromódním stylem s mnohými odbočkami. O textu jemném, soucitném, téměř zbaveném cynismu. Prý je v tom stylu až něco, jako formální autorská vzpoura převládajícím literárním náladám.
Hodiny mají klasického, sekulárně lidského mcewanovského hrdinu. Roland Baines a jeho rodiče přijíždějí do Londýna z Libye na konci léta 1959. Rolandův otec je součástí kontingentu britské armády v severní Africe; jeho matka pracuje v Y.M.C.A. v Tripolisu. Rolandovi je 11 let a je na čase, aby získal řádné vzdělání: latinu, francouzštinu, kriket, ragby, klavír. Jeho učitelkou hry na klavír je slečna Miriam Cornellová, která voní po růžové vodě a je docela sadistka, která štípe Rolanda do stehna, když hraje špatně Bacha. Pak mu vtiskne polibek na ústa a pozve ho – tedy spíš nařídí mu – aby ji navštívil doma během příštích školních prázdnin.
Na tuto cestu se vydá až o něco později, když je mu 14 a Miriam 25. Začíná vzájemná sexuální posedlost. Styk s Rolandem je nejpodivnějším, ale ne jediným projevem Miriaminy ne-normalnosti. Roland začíná chápat, že Miriam není úplně v pořádku a že její neobyčejnost není tím, co by mohlo jeho život pikantně stimulovat, ale že je to známost, vedoucí ke špíně a zoufalství.
Scény s Miriam jsou proloženy částmi, které se odehrávají v Rolandově budoucnosti, počínaje rokem 1986. Miriam je pryč. Roland se oženil s Němkou Alissou, která zmizela krátce po narození jejich malého syna. Aby mohla nerušeně psát a vydat knihu....zatraceně dobrou knihu.
A konečně: McEwan do svých románů rád vkládá tím či oním způsobem globální spoelčenské a politické událostiNe jinak je tomu v Hodinách. Na Rolanda se sype nadměrné množství jmen a dat: Černobyl, Hitler, Násir, Chruščov, kubánská raketová krize, Severní Irsko, Balkán, Bill Clinton, Tony Blair, John Major, zákon o svobodném přístupu k informacím, 9. září, Enron, Karl Rove, Gordon Brown, Nigel Farage, covid....
To vše slouží jako připomínka toho, že se mimo osobní životy odehrává také historie. Ale Roland je tak pasivní, že má člověk pocit, že by to byl úplně stejný chlap v kterémkoli jiném století, jen s jiným účesem. Ve všech dimenzích je příjemcem, nikoli dárcem – šeků, pošty, telefonátů, důvěrností, rad, instrukcí, příkazů.
zpracováno podle zdrojů The Guardian a The New York Times
3.11.2023
