Drží se za ruce a mají otevřené oči, ale jejich těla jsou už chladná...
nakl. Cosmopolis
Když strážce parku narazí v lese na těla Valerie a Tylera Yatesových, detektiv Josie Quinnová tuší, že jde o víc než jen o náhodnou otravu. Josie musí zjistit význam smrtelné ozdoby a dopadnout zvráceného vraha dříve, než přijde o život další nevinný člověk. Nebo už je příliš pozdě a vše pohltí temnota?
Ukázka:
KAPITOLA 1
Josie se svíjela pod matčinou vahou. Chlad z dlaždic na podlaze pronikal skrz její tenkou noční košili. Nůž v Lilině ruce se zatřpytil ve světle stropní lampy v kuchyňce přívěsu a Josii se strachem zastavilo na dlouhou vteřinu srdce. A pak se znovu zběsile rozbušilo. „Mami, ne!“ vyrazila ze sebe Josie přidušeně. Modré oči se jí leskly a Josie okamžitě poznala, že matka už překročila hranici zdravého rozumu a dostala se do bodu, kdy Josiin křik nevnímala. Když se rozlítila tímhle způsobem, nebylo možné ji zastavit. Připomínala bouři a Josie se neměla kam schovat.
Lila volnou rukou přitiskla levou stranu Josiina obličeje na podlahu. Nůž se přiblížil. „Mamííí,“ zakvílela Josie. Ruce a nohy se jí třásly. Cítila, jak se dolní polovina jejího těla uvolnila, jako kdyby se snad počůrala. „Zmlkni,“ zavrčela Lila. Josie koutkem oka sledovala, jak stříbrný hrot čepele proniká kůží v místě, kde se její ucho stýká s tváří. Pak působením rovnoměrného tlaku Lila sekla směrem dolů. Palčivá bolest vystřelila po celé délce čelisti až k bradě. Josie prudce zamrkala, aby se zbavila horké krve v pravém oku, a vykřikla: „Mamííí, ne! Přestaň! Dost!“ Ale Lila nepřestala. Nikdy neměla dost.
„Tvůj táta si myslí, že jsi něco extra.“ Lila odtáhla nůž, aby se pokochala svým dílem. Rty se jí zvlnily spokojeným úsměvem. „Tak výjimečná nejsi. Krev ti teče stejně jako všem ostatním. Myslí si, že mě může jen tak opustit? Myslí si, že si tě může vzít s sebou a mě jen tak odkopnout? Nechat mě tady? Myslí si, že jsi důležitější?“ „Mami, prosím, přestaň,“ zakňourala Josie. „Prosím.“ Lila znovu přiblížila nůž a dotkla se jím spodní části Josiiny brady, přesně v bodě, kde předtím skončila. „Já mu ukážu. Uvidíme, jak extra mu budeš připadat, až ti zničím ten tvůj pěkný ksichtík.“
Něčí ruka jí sevřela paži. „Josie,“ řekl mužský hlas. Když Lila znovu zajela nožem do jejího obličeje, Josie se zhluboka nadechla a zařvala bolestí. Najednou Lila zmizela a všechno se ponořilo do temnoty. Zmocnila se jí nová hrůza. Zamrkala, ale tma byla naprosto neproniknutelná. Kompaktní. Josie ucítila na zakrvácené tváři drsný koberec, který zakrýval dno skříně. „Ne!“ vykřikla. „Do skříně ne. Slíbila jsi to, mami! Do skříně ne!“ Znovu slyšela mužský hlas. „Josie!“ Vstala a bušila do dveří skříně. „Tady! Jsem tady. Prosím, pusťte mě ven!“ Ale dveře se neotevřely. Nikdy se neotevřely. Ne, dokud to Lila nedovolila.
Josii stékaly po tváři slané slzy a štípaly ji na místě, kde ji Lila pořezala. „Prosím. Prosím, pusťte mě ven.“ „Josie. Josie, vzbuď se!“ Prudce se posadila a máchala rukama i nohama. Mlátila a kopala do vzduchu kolem sebe. Plíce jí rozdíral pocit hrůzy. Celé tělo měla mokré a propocené prádlo se jí lepilo na kůži.
Jakmile začala jasně vnímat okolí, uvědomila si, že není v přívěsu. Už jí nebylo šest. Byla dospělá a seděla ve vlastní ložnici. Lila skončila ve vězení a Josiin přítel Noah ležel v posteli s ní a zdráhavě se k ní natahoval. Josie bojovala s nutkáním praštit ho do ruky, zatímco lapala po dechu a poslední stopy noční můry odeznívaly. To je jen Noah, připomněla si. Rychle mrkala a rozhlížela se po místnosti. Noah rozsvítil světlo na nočním stolku, a to vrhalo měkkou záři na jejich ohromnou postel. Přikrývky ležely zmuchlané v nohách postele a Josiin polštář spadl na podlahu. Noah se posadil vedle ní. Měl nahý hrudník, rozcuchané hnědé vlasy a oříškové oči potemnělé obavami. Zvedla ruku a prsty přejížděla po tenké jizvě, která se táhla po pravé straně jejího obličeje. Byla to noční můra, ale zároveň vzpomínka. Jedna z nejhorších z jejího dětství s Lilou Jensenovou.
Zavřela oči a snažila se zpomalit dech. Noah ji hladil po zádech. „Co se stalo?“ zeptal se tiše. Aniž otevřela oči, zavrtěla hlavou. Ten příběh už znal. Nechtěla o něm mluvit. „Jen ošklivý sen.“ Noah se tiše zasmál. „Jo, to mi došlo.“ Otevřela oči a znovu se na něj podívala, odzbrojená jeho úsměvem. Připomněla si, že je v bezpečí. Ta konkrétní hrůza patřila do její minulosti. „Co můžu udělat?“ zadíval se na ni Noah. „Nic. Jdu se osprchovat. Jsem úplně mokrá.“ Povzdechl si, dal si ruce za hlavu a lehl si zpátky na svůj polštář. Budík na nočním stolku ukazoval tři hodiny a dvaatřicet minut.
V koupelně si svlékla vlhké tričko na spaní a kalhotky a hodila je do koše na prádlo. Pustila vodu ve sprše, a než začala téct teplá, studovala svůj bledý obličej v zrcadle. Přemýšlela o tom, jak to není fér. Týrání Lily Jensenové musela protrpět už jednou, neměla by být nucená se k němu pořád dokola vracet. Ale od těch telefonátů a Lilina blížícího se... „Ne,“ řekla ženě v zrcadle. Nehodlala se tím zabývat. Teď ne. Jenže její mysl stejně tím směrem putovala, protože v okamžiku, kdy člověk svému mozku řekne, aby na něco nemyslel, stane se přesný opak. Josie potřebovala zapomenout. Ztratit se. Dát svému mozku jiný podnět, kterým by se mohl zabývat. Něco, co by nechalo jen málo prostoru pro špatné vzpomínky a budoucí starosti. Noah v ložnici byl stále vzhůru a zíral do stropu. Když ji uviděl stát nahou ve dveřích, zprudka se posadil. „Vlastně pro mě něco udělat můžeš.“ Nezaváhal. Stačily dva kroky, aby ji sevřel v náruči. A když ji vášnivě políbil, všechny vědomé myšlenky se rozplynuly.
........................
25.10.2023
