Čtyři příběhy z odletové haly
Klára Kubíčková - nakl. Host
Bianca Bellová v červnu 2023 obdržela prestižní evropskou cenu EBRD Literature Prize za dystopický román Jezero. Teď jí vychází po próze Ostrov soubor povídek, v nichž propojuje pozoruhodné příběhy obyčejných lidí z odletové haly. „Transfer vznikl ze všech mých delších věcí asi nejspontánněji a psal se sám,“ říká Bellová.
Čtyři příběhy, které spojuje letiště, prostor odletových hal, nouzová přistání, náhradní ubytování v hotelích, když je let zrušen nebo odsunut na další den. Nejde jen o místo, ale také o časovou výduť, kterou mohou snadněji než doma zaplnit vzpomínky, reminiscence, zasuté zážitky. A také příležitost pro setkání s lidmi, které už zřejmě nikdy neuvidíme, ale v tu chvíli s nimi dokážeme mít společného víc než jen pár momentů při čekání na letadlo.
„Transfer vznikl úplně neplánovaně, je to takový levoboček. Delší dobu v hlavě nosím rozsáhlejší text, asi román, který je ale pořád v gestaci, protože jsem zatím neměla čas se mu pořádně věnovat. V jednom okamžiku mě ze zálohy přepadly ty čtyři postavy a zcela nečekaně se mi vmezeřily do tvůrčích plánů. A najednou z nich byl vcelku kompaktní text,“ vysvětluje Bianca Bellová, jak Transfer vznikl.
Autorka tráví hodně času na cestách do zahraničí na autorská čtení nebo představení překladů svých knih – nebo třeba na předávání ceny letos v létě. „Od doby, kdy jsem odevzdala rukopis, už jsem několikrát někam letěla a pokaždé mi bylo líto, že k textu nemůžu ještě něco dopsat, protože se tam pokaždé přihodí něco zajímavého a nečekaného. Fenomén cestování svádí najednou do stejného prostoru lidi, kteří se vůbec neznají a jsou často odsouzeni spolu nedobrovolně strávit mnoho hodin. Zároveň je to prostředí velmi bohaté na emoce, lidé jsou unavení a vystresovaní, mnohdy vystavení zcela novým sociálním situacím a příležitostem,“ popisuje pozadí vzniku knihy Bellová.
Její hrdinka Linda letí ze smuteční hostiny po pohřbu své matky, Michael se vrací z univerzitní konference, Davidovi, který má každé oko jinak barevné a slabost pro Kerouaca letadlo rovnou uletělo. A Silva letí s tanečním souborem, tedy s jednou jeho polovinou, pro jistotu, kdyby letadlo spadlo, aby nezemřeli všichni. Jejich příběhy se protnou, ale právě jen tak, aby to bylo uvěřitelné, někteří si sebe navzájem jen povšimnou, jiní se znají už z dřívějška, ale náhody neexistují, letištní hala nabízí i prostor pro to navázat na dávno zapomenuté vztahy. Lidé v letadlech a na letištích jsou si tak blízko, cítí pronikavost svých parfémů, jedí to stejné suši nebo ústřice z předražených občerstvení, nabízejí si žluté tabletky k zahnání bolestí hlavy a v tom zastaveném čase přesně ohraničeném zpožděním letu mají najednou možnost nahlédnout svůj život z jiné perspektivy.
„Letištní rozhlas zase něco hlásí, vlna pasažérů se přelije zprava doleva. Jako bych slyšela, jak se někde blízko pářou švy světa. Teď letištní rozhlas hlásí, že je náš let připravený k odletu.“
