Příběh o odlišnosti a odvaze v pravou chvíli

nakl. Baobab

Peter Handke (1942), významný rakouský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu, napsal příběh určený dětem. Ten pojednává o rodinných vztazích, podivínství, ale i hrozbě smrti a odvaze.

Hlavní hrdinkou knihy je desetiletá Lucie vzhlížející ke své matce-kriminalistce, která má ráda řád a pořádek a v očích Lucie je i velmi krásná. Zato otec jí připadá nevzhledný, příliš podivný a nesrozumitelný. Jenže právě on se dostane do vězení a hrozí mu trest smrti. Podaří se Lucii otce zachránit? Využije něco z toho, co je víc „otcovo“ než „matčino“? Handke používá krásný a barvitý jazyk plný obrazů, ale zároveň i po několikerém přečtení nechává snad více otázek než odpovědí. 

zdroj: mravenčí chůva.cz

Ukázka:

Lucie se ve skutečnosti jmenovala jinak. Ale nechtěla se jmenovat tak, jak se opravdu jmenovala. Chtěla se jmenovat Teodora, Aurora, Renáta, Jelena nebo třeba Lucie. A tak se v tomto příběhu jmenuje Lucie.

Lucii bylo ve skutečnosti teprve sedm. Ale pro příběh, který zažila, by měla být o něco starší. A tak na začátku tohoto příběhu právě oslavila desáté narozeniny.

Lucie měla ve skutečnosti hnědé vlasy a šedé oči. Ale raději by byla zelenookou černovláskou. A tak – a tak – a tak dál v tomto příběhu.

Lucie žila na jednom malém předměstí obrovského hlavního města; bydlela tedy s rodiči v malém domku s velkou zahradou. Konec zahrady přecházel bez jakékoli zídky nebo plotu v prořídlé křoví, a to pak v les, který se táhl nejméně přes sedm kopců. Předměstí leželo na svahu, Luciin dům stál na jeho vrcholku a měl široký (otevřený) výhled hluboko dolů na hlavní město u řeky. Rozumí se, že se to hlavní město táhlo až k mořskému pobřeží a že se tedy řeka u nejvzdálenějších domů v pozadí vlévala do oceánu.

Když se jí jednou ve škole ptali, jaké má tatínek povolání, odpověděla Lucie: „zahradník“. Luciin tatínek byl tedy zahradník a maminka policistka – dokonce velitelka kriminální policie, na jednom ze sousedních předměstí, kde byly vesměs jen paneláky.

Lucie svou maminku obdivovala – nejen proto, že při zavírání dveří v domě nebo kdekoli jinde nikdy, ani náznakem, nepoužila kliku. Lucii maminka připadala krásná – a nejen proto, že často chodila po domě a po zahradě v policejní uniformě. Lucie svou krásnou a obdivovanou maminku milovala – nejen proto, že se pod jejími širokými rameny od malička cítila v bezpečí.

Naopak tatínka Lucie spíš litovala. Za nehty měl pořád špínu, ať si je čistil, jak chtěl. Byl tady, v domě a na zahradě, avšak povětšinou budil dojem, že tu vlastně není. Nebyly to jenom návštěvy, – výhradně maminčiny, protože se toužila stát političkou! – kdo jej přehlížel a považoval za zbloudilého cizince nebo dělníka. I Lucie na svého tatínka zapomínala, dokonce když seděl vedle ní u stolu. Všimla si ho nanejvýš, když se začal třást.

Ano, Luciin tatínek býval čas od času úplná třasořitka. A třást se začal většinou ve chvíli, kdy se jí snažil s něčím pomoci. Třásl se, když jí jako malé zapínal kabát. (Mezitím vyrostla a v deseti letech už jeho pomoc nepotřebovala.) Třásl se, když jí, která tak ráda běhala jako o život a často přitom upadla, přikládal obvaz. (I tady už si uměla poradit sama, ale nechávala to na něm, protože vypadal, že mu na tom záleží.) Třásl se, když spolu měli nastoupit do autobusu – ač to byl jeden z těch útulných, co jezdí na předměstí –, a třásl se pak znovu, když měli vystupovat.

Třásl se nejen, když spolu šli dole v hlavním městě po velkém náměstí, ale také během přecházení malé prázdné silničky na předměstí blízko jejich domu. Třásl se, když měl otočit klíčem. (Na některé klíče, zvlášť na ty nové, byla přece jen ve svých deseti letech ještě slabá.) Třásl se, když spolu byli sami doma a zvenku se po asfaltu blížily kroky, které už podle zvuku nemohly patřit nikomu jinému než mamince, vedoucí kriminalistce. Třásl se ráno. Třásl se večer. Třásl se v zimě. Třásl se v létě. Třásl se vsedě. Třásl se vestoje. Třásl se u jídla. Třásl se u čtení. (Ach, jak se s ním někdy roztřásly celé noviny a dokonce i těžké knihy.) Třásl se u televize.

Ano, Lucie mohla o svém roztřeseném tatínkovi zpívat celé litanie. „Tatínku malý“, řekla pak jednoho dne – někdy u ní byl „malým tatínkem“, i když vůbec tak malý nebyl –: „Přestaň se třást. Netřes se už. Rozumíš? Můj malý tatínku, proč se třeseš?“

A tatínek se rázem přestal třást (aspoň pro tentokrát) a odpověděl: „Nemůžu se přestat třást, Lucie, přinejmenším ze dvou důvodů, z nichž první spočívá v tom, že jsem byl jako dítě se svými, jak víš, dnes už dávno zemřelými rodiči, tvými prarodiči, ustavičně – to se tenkrát ještě říkalo – na útěku ze země do země, od jedněch hranic k druhým – tenkrát ještě existovaly hranice, dneska už ten výraz můžeš naštěstí zapomenout –, byl jsem tedy krátce řečeno uprchlík, zatímco druhým důvodem mého roztřesení by mohlo být, a patrně je, moje tehdejší příjmení, které jsem sice směl odložit díky sňatku s tvojí maminkou ve prospěch jména jejího klanu, tedy jména ‚Strongfort nebo „Silnopevnostní“?‘, jak dobře víš – své křestní jméno jsem jí bohužel přizpůsobit nemohl, abych byl ‚Lionel‘ jako protějšek jejímu ‚Lionella‘ –, a to (mluvím o svém původním příjmení) mi čas od času zkříží cestu, protože, jak dosud nevíš a vědět bys už pomalu mohla, to jméno v jazyce země, z níž jsem musel na počátku uprchnout, znamenalo a stále znamená ‚třasořitka‘.“

Ha, nejen že tatínek teď v Lucii vzbuzoval lítost, ale ještě jí „drtil palce“ – běžný předměstský výraz pro to, že ji štval. Když už otevřel ústa, naštěstí se to nestávalo moc často, mluvil nesnesitelně obšírně. Hlavně vůbec nedokázal tvořit krátké, jednoduché věty, srozumitelné každému, i dítěti. Nic z toho, co řekl, se nedalo vyjádřit jasně, ve zkratce nebo nějakým univerzálně platným kódem. Lucie se tedy hovorům s tatínkem vyhýbala, jak jen mohla. A když nebylo zbytí, dopadalo to právě tak, jako před chvílí.

Také svým mlčenlivým konáním jí však v jednom kuse „drtil palce“ (čemuž by na sousedním předměstí odpovídalo „chodil jí na bonbóny“ a na dalším „hasil jí kadidlo“). Dost často vůbec nechápala, co tatínek dělá. Proč hrabe zahradu v místě, kde neleží jediný list? Proč se na ulici z ničeho nic otáčí? Co pořád hledá v těch svých kapsách, které důkladně prošel už před chvílí a dokonce všechny obrátil naruby? Člověk nikdy nevěděl, na čem u něj zrovna je, a to bylo nejhorší. Maminka, ta vždycky při zavírání práskla dveřmi: ano, konečně ta její krásná, milá maminka! Naopak tatínek tytéž dveře zavíral zpravidla tak tichounce, že Lucie kolikrát dostala strach a zvolala: „Kdo je to?“ Ano, přesně takové Kdo-je-to se hodilo k jejímu tatínkovi – tomu, který mezitím přibouchl dveře hlučněji než samotná maminka.

A navíc byl občas její malý tatínek každým coulem neskutečně šeredný. Zejména když se vracel ze svých lesních toulek. A do lesů chodil často a zůstával tam dlouho. Nejen že pak domů přicházel špinavý od hlavy až k patě, byl i celý nějak pokroucený; k nepoznání. Vlasy rozcuchané nejen od větru, vytřeštěné oči, pokřivená ústa, takto se tatínek zjevoval na prahu Luciina pokoje. Nedíval se ale na svou dceru, zíral na zem před sebe. Hlavu měl dlouho skloněnou, a když ji konečně zvedl, vypadal ten muž jako slepý, slepý přinejmenším pro svou dceru Lucii.

V takovém okamžiku ztrácel i hlas. Vyloudil nanejvýš krákání nebo něco nesrozumitelného zaskřehotal. A co to tatínkovi lezlo po čele? Opravdová, tlustá, chlupatá housenka! A co mu to teď vypadlo z rukávu a cvrnklo o podlahu jako kamínek nebo dutý ořech? Obrovský, černě a modře lesklý, opancéřovaný brouk s rozložitým parožím, jaké měl Bambiho táta – to bylo však jediné, čím se mu podobal! A támhle, co se to plazilo až v prostředku jejího, jejího! pokoje, a táhlo to za sebou slizkou stopu? Něco zelenožlutého, chvílemi skoro průhledného a pak zas inkoustově flekatého – lesní šnek, ale bez domečku na zádech, bez ničeho!

A i když ten člověk ještě pořád strnule stál ve dveřích daleko od ní, páchl – páchlo to od něj až k ní. Ten pach se šířil bezmála tak, jako z tatínků jejích spolužaček voněla kůže, piliny a kov – jenže v případě jejího tatínka to nebyla žádná z Luciiných oblíbených vůní a bohužel to nebyla ani její nejmilejší vůně benzínu. Ze všech pachů na celém předměstí byl horší snad jen ten z kozího chlívku o pár ulic dál, který patřil jinému domnělému nebo skutečnému uprchlíkovi. (Jejich předměstí si patrně libovalo v tom, že je „městem uprchlíků“, i těch prchajících po celá staletí.)

K tatínkovu zápachu, před nímž všechna drobná lesní zvířata, včetně pavouků a červů, prchala do svých domovů, připočtěme ještě přecpané, vyboulené kapsy, jejichž obsah nejen že prosakoval a dělal na šatech veliké mokré fleky, ale často látkou dokonce prokapával.

Jednou si tatínek Lucii skoro usmířil, protože kromě svých obvyklých úlovků z lesa přinesl dlouhé strakaté ptačí pero, a zastrčil si je do vlasů na temeni hlavy.

Ale jindy zas, když ji vyzvedával ze školy nezvykle slušně oblečený a z jeho rozepnutého kožešinou lemovaného kabátu byl dokonce cítit benzín a z kapsy u saka mu koukala jenom docela malá řada ptačích pírek, poslouchala druhý den všetečné otázky spolužáků, odkdy že tatínek chodí s tím mrtvým ptákem v kapse.

Ano: Luciin tatínek nevzbuzoval v žádném ohledu dobrý dojem. Ve srovnání s krásnou, mocnou – brzy snad ještě mocnější – maminkou, vypadal tento člověk spíš jako nějaké nedopatření nebo hříčka přírody. I přesto Lucie ráda viděla maminku s tatínkem pohromadě.

...............

překlad Anežka Kasalová

 

4.9.2023