Bez faktických pravd nedokážou lidé žít

nakl. Hermann a synové

Jak vážná je současná krize pravdy? Je pravdou, že pravda byla problémem vždy, lidé se o ni přeli a vždy také měla své svědky a mučedníky. Jsou různé druhy pravdy, různé úrovně. Když všechno zpochybníme, dokážeme v takovém světě ještě žít? Dokážeme uhájit orientaci na faktické pravdy i před zavádějícími interpretacemi?

Peter Trawny (1964) je německý filozof a profesor. 

Trawnyho přístup k filozofickým problémům používá fenomenologicko-hermeneutickou metodu. Těžištěm jeho tvorby jsou otázky politické filozofie, etiky, filozofie umění a médií, stejně jako otázky umění a literatury. 

Ve svých nejnovějších pracích se Trawny zaměřuje na zpracování filozofického chápání globalizace a kosmopolitismu. Kromě výzkumu a výuky se Trawny soustavně podílí na vědeckém vydání sebraných spisů Martina Heideggera.

Ukázka:

Co jsou fakta, není fakt — 1. část

Fakta jsou pravdy, tolik je pro začátek jasno. — Vyjdu od tohoto velice rozšířeného konstatování a vztáhnu je ke sporu ohledně reakce na klimatickou krizi. Aktivistka Greta Thunbergová říká, že v souvislosti s tímto problémem „už známe veškerá fakta a řešení“, musíme se jen „probudit a něco změnit“. Proto požaduje: „Chci, abyste propadli panice.“ Propadnout panice ovšem můžeme jen tehdy, když je skutečné nebezpečí už příliš hrozivé, když už nemůžeme pochybovat o tom, že nepřijmeme-li bezprostřední opatření, dojdeme úhony. K tomu dodává: „říkám to jenom proto, že je to pravda“. A co přesně? To, že se klima vlivem našeho životního stylu změnilo natolik, až je v sázce budoucnost příštích generací. Ve sporu o klimatické změny — jak ukazují výsledky klimatického bádání — už není možno diskutovat o tom, jestli se odehrávají: to je fakt. Může jít jenom o to, jak na ně odpovíme, k jakým opatřením můžeme sáhnout, abychom zachránili, co se zachránit dá.

Přít se o existenci faktu nemá smysl. Co se stalo, stalo se. Na nás je pouze to uznat. Fakta můžeme případně ignorovat, avšak pak dojde k tomu, že nás doženou v umocněné formě — tak jako následky nemoci budou o to horší, oč déle si její existenci zamlčujeme. — Fakta jsou pravdy, tolik je jasno. Jenomže takhle jednoduché to není. Za prvé se dá pozorovat, že v rozhovoru o faktech dospějeme velice rychle k bodu, kdy nám musejí pomoci příklady, abychom vysvětlili, co je to vůbec fakt: fakt je, že Německo roku 1954 poprvé vyhrálo mistrovství světa ve fotbale, fakt je, že se World Trade Center v New Yorku 11. září 2001 stalo cílem teroristického útoku, fakt je, že černé díry pohlcují světlo, fakt je, že v letech 2020—2021 udržovala svět v napětí koronavirová epidemie.

Proč ale k objasnění toho,co je fakt,potřebujeme příklady? Proč nám přinejmenším ulehčují vysvětlení? Jelikož očividně nelze předpokládat, že při řeči o faktech míníme všichni totéž, a jelikož smysl fakt navíc tkví v tom, že umožňují konsensus. Fakt totiž platí potenciálně pro všechny lidi. Fakt musí být nutně faktem pro každého, jinak by se nejednalo o fakt. Čímž ovšem není řečeno, že pro každého znamená totéž.

Zamysleme se nejprve nad příslušným německým slovem Tatsache. To tu rozhodně nebylo odnepaměti. Gotthold Ephraim Lessing napsal roku 1778 krátkou stať s názvem Über das Wörtlein Tatsache, kde konstatuje, že slovo je „mladé“: autor si „velice dobře vzpomíná“ na dobu, „kdy je ještě nikdo nepoužíval“. Slovo Tatsache — podobně jako mnohá další důležitá slova, například Bewusstsein nebo Bedeutung — se v němčině ujalo až ve druhé polovině 18. století. Poprvé se objevuje v knize protestantského teologa Johanna Joachima Spaldinga a při překladu z angličtiny. Výrazem Tatsache se zde překládá anglický obrat matter of fact, který měl v angličtině 16. století především právnický význam. To, že se před soudem musí jednat o fakta, se rozumí samo sebou. Proces soudního rozvažování před verdiktem slouží především k tomu, aby se zjistilo, co se skutečně stalo. Zajímavější ale je, co Spalding překládá. Jakožto teolog překládá text, v němž fakty jsou Boží skutky, které mají dokázat Boží Prozřetelnost v dějinách. V tomto významu tedy vstoupilo slovo Tatsache do německého jazykového prostoru.

Když se objeví nové slovo, je to vždycky pozoruhodná událost. Člověk by se nad faktem, že německé slovo pro fakt vzniká tak pozdě, mohl zahloubat. Proč se to stalo teprve ve druhé polovině 18. století? Jaká událost způsobila, že bylo nutné hovořit o faktech? A mimoto: jestliže slova označují existující předměty, které by však bez svých označení vůbec neexistovaly, znamená to snad, že před tím, než se v němčině objevilo slovo pro fakt, žádný fakt neexistoval? Ta otázka zní absurdně. Cožpak kupříkladu černá díra nebyla faktem již před vznikem německého slova pro fakt? Jenomže vskutku — byla černá díra, o jejíž existenci v 18. století nikdo nevěděl, vůbec faktem? Obě otázky ukazují na problém, který se v knize o pravdě musí stále znova vynořovat: je-li něco pravdivé a je-li něco fakt, pak to formou svého konstatování a vyjádření budí dojem, že to platilo vždy a všude. A přece je nutné při bližším zkoumání tento nárok zpochybnit a omezit.

Faraon Tutanchamon, který byl kolem roku 1330 př. Kr. vládcem egyptské Nové říše, zemřel na srpkovitou anémii. Není pochyb, že faraonovi současníci ani on sám tuto nemoc, a tedy ani příčinu jeho smrti, neznali. Stejně nepochybné ovšem je, že zemřel právě na tuto tehdy neznámou nemoc. Naznačený fenomén křesá jiskru, která vrhá na dějiny ostré světlo. My sami jsme faraon. Neboť očividně existují fakta, která jsou pro nás ještě nepřístupná a bude je možno poznat teprve v budoucnu — nebo vůbec nikdy. A jak vidno, tato fakta mohou být i smrtící. Není zde přitom přípustné ztotožňovat znalost faktů s pravou skutečností; pak by nás totiž mohlo napadnout tvrdit, že člověk prožil celá tisíciletí v neproniknutelné iluzi. Pokud zde totiž vědění znamená totéž co věda, co vlastně věděli lidé kolem roku 1000 před Kristem — ani nemluvě o předchozích tisíciletích?

Absolutisticky překrýt uplynulé dějiny vlastní perspektivou by bylo druhem historického kolonialismu. Tak nějak pohlíželi Evropané v 19. století na „černý kontinent“: také obyvatelé Afriky ještě nevěděli nic o pravdě… Jistě toho víme víc než předchozí generace, avšak to se dá říct o každé generaci — i o těch, které teprve přijdou. Otázka, zda by bez slova pro fakt neexistovala žádná fakta, je něco jiného. Řeč bezpochyby vytváří skutečnost. Avšak její významové bohatství je tak veliké, že se v zásadě nedá říci, že nějaká věc existuje výlučně ve svém vztahu k jednomu jedinému slovu, které ji označuje.

Co je pravdivé, co je skutečné, co je faktem, je možno vyjádřit na tolik rozličných způsobů, že lidé jistě už před vynálezem slova pro fakt chápali události jako fakta. U Spaldinga je faktem Boží jednání v dějinách, ale i pro lidi před Spaldingem bylo faktem, že Ježíš Kristus byl zmrtvýchvstalý Boží Syn. Teologický kontext zavedení tohoto slova tak poukazuje na další problém. Pro nás už dnes Boží jednání v dějinách žádným faktem není. Zda a v jakém smyslu obsahuje řeč o Bohu fakta, to bylo za Spaldingova života, v éře osvícenství, předmětem široké diskuse, do níž významně přispěl i Lessing. Ačkoliv tedy fakta neučinil možnými teprve vynález slova pro fakt, je s ním spojena otázka či nesnáz, která před vytvořením tohoto slova neexistovala. Zda je Bůh faktem, a pokud ano, pak jakým způsobem, to jsou otázky, které v průběhu 18. století a před ním nebyly a nemohly být předmětem diskuse. Filosofie Immanuela Kanta potom nabídla odpovědi, ze kterých těžíme dodnes.

Vraťme se ale k pravdivosti faktu. Lessing vedle konstatování, že je pro něj slovo Tatsache ještě „mladé“, také definoval, co je to fakt: „facta a des faits“ jsou „právě a jen již proběhlými záležitostmi, jsou to události, skutky, zážitky, případy, jejichž historická jistota je tak veliká, jak jenom může být“. Lessing vychází od latinského slova factum, odvozeného ze slovesa facere, tedy „činit“, „dělat“. Také francouzské slovo fait je odvozeno z faire, „dělat“. Lessing tak v německém slově Tatsache (Tat = „skutek“, Sache = „záležitost“) doslova slyší, že se jedná o záležitost konání či skutku. U faktů musí tudíž existovat původce, který něco zapříčinil či dal k něčemu podnět. Pro Lessinga podle všeho existují takovíto původci výlučně v oblasti dějin, ne v přírodě. „Historickou jistotou“ totiž je, že World Trade Center bylo zničeno 11. září 2001, nikoli však skutečnost, že černé díry pohlcují světlo.

Nic nás samozřejmě nenutí uznat pojmovou definici nějakého filosofa či filosofky za nezpochybnitelnou pravdu, zvláště když různí filosofové často hovoří o téže věci velmi různě. Musíme ale chápat, že úzus určitého pojmu včetně jeho jasnosti a nejasnosti závisí na definici. Jak ještě uvidíme, pro Hannah Arendtovou jsou „faktické pravdy“ tím, čím jsou pro Lessinga historické události. I když chápání faktů jakožto záležitostí historického jednání zjevně vytyčuje jistý význam, vyjde najevo, že pokud faktům rozumíme tímto způsobem, nedává nakonec mnoho smyslu hledat je pouze a výhradně v dějinách.

Je samozřejmě faktem, že černé díry vždy pohlcovaly světlo: černé díry byly i v době, kdy zde nebyla žádná bytost, která by je pozorovala, natož aby je „vytvořila“. Stejně tak bezpochyby existuje Mount Everest nebo orangutan. Pokud to vše jsou fakta, nebo lépe řečeno: pokud to vše můžeme za fakta označovat, znovu to nepochybně souvisí s aspektem, který je stejně relevantní u faktu historického, totiž s konstatováním, s fixací jejich existence. Německé vítězství na fotbalovém mistrovství světa roku 1954 je faktem také proto, že je závěrečné utkání mezi Německem a Maďarskem v Bernu dodnes zdokumentováno na kamerových i zvukových záznamech. Navíc jsou zde zprávy očitých svědků, zachycené v určitých textech. Právě tak je možno konstatovat a zdokumentovat existenci černé díry, Mount Everestu nebo orangutana. Nemá smysl se přít, zda je covidová pandemie faktem. Avšak je zde nutné zmínit jeden sporný bod, který poukazuje k dalšímu významu pojmu „fakt“.

Lessing i Arendtová zdůrazňují nahodilost historických faktů. Útok na World Trade Center je faktem proto, že byl jedinečnou a nečekanou událostí — tou byl proto, že terorističtí pachatelé byli svobodně jednajícími lidmi. Jinými slovy, konání či jednání ve smyslu činu (Tat) může být pouze lidské, totiž svobodné. Proto také Hannah Arendtová říká: „fakta a události — nevyhnutelný výsledek toho, že lidé spolu žijí a jednají — navíc ustavují samotný charakter politické sféry“. To je ale u přírodních fakt zjevně jinak. Existence Mount Everestu nebo orangutana není důsledkem svobodného jednání, politické akce, nýbrž přírodních procesů, které nutně probíhají tak a nejinak. Jestliže tedy připouštím, že existují přírodní fakty, ignoruji tím jednu složku pojmu faktu, jak jej užívá Lessing a Arendtová. Činím to, protože uznávám, že zjištěná a doložená existence objektu, který vzešel z nutně probíhajícího přírodního procesu, má s historickým faktem společnou metodu tohoto zjištění a doložení — a tedy (dodejme) také metodu interpretace.

V danou chvíli bych ale rád omezil význam pojmu fakt na to, co bylo řečeno výše. O matematických a logických faktech hovořit odmítám. Byť si dokážeme představit, že podoba Mount Everestu nebo jednotlivého orangutana je ovlivněna řadou náhod, byť je možno se domnívat, že se tyto náhody mohou uplatnit při zjištění a doložení faktů, byť je dokonce možno interpretovat i horu, například japonskou Fudži, v případě matematické rovnice nebo logického zákona už je to vyloučeno: 1 + 1 = 2 je vždy a všude správná rovnice; říci o nějakém předmětu současně, že v tomtéž čase, na tomtéž místě a v tomtéž ohledu existuje i neexistuje, je vždy a všude nesprávné. Tím se samozřejmě netvrdí, že by matematika a logika nebyly pro pravdu relevantní. Omezuji-li dosah faktu na historii a přírodu, pouze tím následuji staré filosofické rozlišení pravd faktických a pravd rozumových.

Mezi rozumovými a faktickými pravdami rozlišuje Gottfried Wilhelm Leibniz v Monadologii, jednom z nejproslulejších textů novověké filosofie. První jsou podle Leibnize nutné a jejich opak je nemožný, druhé jsou nahodilé a jejich opak zcela dobře možný je. Za příklad prvních pravd Leibniz uvádí matematické „definice, axiomy a postuláty“, jakož i „původní principy“, které není možno dokázat. Takovýmto principem je například zásada sporu a věta o dostatečném důvodu. Zatímco je ale faktem, že roku 1954 se mistrem světa ve fotbale stalo Německo, pak to stejně dobře mohlo být Maďarsko. Vítězství Německa ve fotbale v sobě samo o sobě nemá žádné racionální jádro — zatímco to, že každý důsledek má příčinu, je tak nutně a nemůže to být jinak.

Tím, co mají všechny fakty společného, je nezpochybnitelná jistota jejich existence, jež je dána tak a nejinak. Za fakt označuji pouze to, co se mi ukazuje takovým způsobem, o němž se mohu domnívat, že se tak ukazuje jakémukoli jinému člověku, ba možná by se tak dokonce ukazoval i za naprosté absence kohokoli (což je samozřejmě v případě historických faktů vyloučeno).

Existuje však oblast lidského myšlení a jednání, která se faktičnosti vymyká, a tou je morálka. Morální jednání odlišujeme od nemorálních, dobrá od špatných. Co je kritériem tohoto odlišování? Je jím morální zákon, který nás vyzývá jednat tak, jak by mohl jednat každý druhý člověk. Jsem-li rasista, pak svým jednáním mnoho lidí vylučuji a tímto jednáním je zraňuji. Avšak tento morální zákon, který můžeme po Kantově vzoru nazvat „kategorický imperativ“, nepředstavuje faktickou, nýbrž rozumovou pravdu. Význam toho, co v nějakém jednání nazývám dobrým či zlým, pochází z rozumu. Hovořit o „morálním faktu“ je tudíž přinejmenším matoucí, ne-li nesprávné.

Ze skutků jakožto faktů totiž nemůžeme odvodit žádné morální důsledky. Ukazuje se to na nejméně dvou příkladech. Vražda bude obvykle považována za špatnou — a přece víme, že ji v podobě sebeobrany, vraždy tyrana nebo vykonání trestu smrti lze nejen ospravedlnit, ale dokonce ji i považovat za dobrou. Pro nás je otrokářství zločin — a přece víme, že byly doby (nejen v antickém Řecku a Římě), kdy je společnost uznávala a nezavrhovala. Pokud by tedy měla existovat fakta, jež bychom chtěli nazývat „morálními“, museli bychom na ně pohlížet ve vztahu k jejich aktuálnímu kontextu — což nám právě morální zákon zakazuje.

Odtud vyplývá, že buď máme co dělat s morálkou, nebo s fakty, nikdy však s „morálními fakty“. Je to zvláštní: pokud všechny fakty musí existovat pouze tímto a nejiným způsobem, abych je uznal jako skutečně existující, pokud si dokonce myslím, že kterýkoli fakt musí každý druhý člověk na mém místě uznat stejně jako já, pak je zvláštní, že se o významu pojmu „fakt“ přeme. Pokud by totiž bylo možné fakt stanovit a rozpoznat tak jednoznačně, jak jsem řekl, jak by potom mohl někdo považovat za fakt něco, co se tak někomu jinému vůbec nejeví? Snad jsem v tomto pokusu určit charakter faktu něco neopomenul?

Nu ano, opomenul jsem na roli výkladu a interpretace — nejen pokud jde o každý jednotlivý fakt, ale už ve vztahu k otázce, co vůbec za fakt označujeme a co ne. Platí tedy: co jsou fakta, není fakt. Co je a co není faktem, je nevyhnutelně předmětem určování, interpretace. Ve dvojím smyslu zjevně neexistuje žádný fakt bez interpretace: interpretací definujeme, co je to vlastně fakt, a následně interpretujeme identifikovaná fakta. Jedno však je nesporné: pokud krizi pravdy spojíme s faktickými pravdami, pak nutno konstatovat, že by bez nich lidský život nebyl možný. Na určitých faktech spočívá náš život: historické události a přírodní dění jsou naší normalitou. Den co den nám skýtají spolehlivou jistotu, kterou není možné doopravdy otřást. Vím a mohu se spolehnout na to, že druhá světová válka skončila 8. května 1945. Oprávněně vycházím z toho, že v posteli, ve které usínám, se zase probudím. Představme si, že by to bylo jinak. Když se proto v diskusích stále znovu varuje před tím, že nám fake news mohou zničit život, pak si zároveň musíme uvědomovat, že je to nebezpečí velice omezené a že je možná samo ukázkou fake news.

překlad Martin Pokorný

22.8.2023