Jednorožci dávají prostor křehkým samotářům a věčným hledačům
Nikola Kochová - nakl. Host
Knižní debut Barbory Hrínové Jednorožci získal na Slovensku ocenění Anasoft litera 2021. Přináší silné příběhy našich současníků o hledání. Jednorožci symbolizují odlišnost a jedinečnost, ale také křehkost, která postavy jednotlivých příběhů spojuje.
Hrdinové jednotlivých povídek patří k naší generaci, jsou to lidé 35+. Co vás vedlo k tomu psát právě o nás?
Materiál jsem sbírala dlouho, nebyl to vlastně ani záměr. Zažívala jsem různé situace a některé z nich se mi zdály zajímavé a možná i typické pro více lidí v mém okolí. Tak jsem si je postupně zapisovala a začala jsem přemýšlet nad tématy, která jsou spojená s určitým životním stylem, ať už je to větší míra samoty, nebo nejistota, jinakost. K nim jsem potom dotvářela jednotlivé příběhy.
Téměř v každé povídce se vyskytuje postava trpící neurózou, případně psychickým onemocněním. Skoro to působí, že jde o společný jmenovatel osob po třicítce, které nemohou najít toho pravého partnera.
Pro mě je samozřejmé vidět v lidech křehkost, která je přirozená, ale když překročí určitou míru, tak už se možná stává chorobou. V povídce „Chemie“ vystupuje muž s bipolární poruchou, jež ovlivňuje jeho běžné fungování, seznamování se se ženami. Má to o dost těžší. Ale i postavy v jiných povídkách jsou svým způsobem neurotické. Podle mě je právě ta jinakost někdy příčinou vyšší míry úzkosti, která potom člověku může způsobit i neurózu.
Ve zmíněné povídce se hrdina dlouhodobě setkává s jednou ženou. Oba by si partnerský vztah s tím druhým přáli, ale spolu jim to nefunguje. Což mi připadá jako další důležité téma sbírky.
Ano, to je pocit, který asi tato povídka vzbuzuje. Chtěla jsem zobrazit člověka, který už dlouho hledá a stále nenašel, opět naráží na nějakou nemožnost. A má pocit, že to je jeho osud, že mu partnerství zkrátka není souzeno, ačkoli si to moc přeje. Jeho protějškem v této povídce je také osobitá žena. Je asexuální a má svoje vlastní problémy. Sbližuje se s hlavním hrdinou, ale ne způsobem, jaký si představuje on.
Poslední povídka „Klepy“ z tohoto povídkového celku vybočuje, vypráví totiž o lidech, kteří jsou o generaci starší. Jak se tento text k ostatním připletl?
Myslím si, že ji s dalšími povídkami spojuje téma samoty. Odehrává se na vesnici a vystupuje v ní postava staré paní, která žije už velmi dlouho úplně sama. Do vedlejšího domu na léto přijíždí starší pár. Oni jsou sice spolu, ale jejich komunikace má spoustu úskalí. Jsou tak trochu partnery, v něčem však spíše nejsou. V životě jejich syna, s nímž komunikují přes Skype, se odrážejí témata současných třicátníků, hledačů a digitálních nomádů. Takže jsem tam našla spojující prvky s dalšími texty ve sbírce. Materiál na tuto povídku jsem čerpala ze spišského regionu, kde mám rodinu. Je to pro mě blízký příběh a zobrazuje se v něm i má osobní zkušenost.
S povídkami se často trápím, protože se mi nelíbí, že mě rychle vyvrhnou ze světa, kde jsem se teprve rozkoukala. Ale mám pocit, že jedno z kouzel vašich povídek spočívá právě v tom, že tuto zradu po jejich dočtení necítím. Jak je to možné?
Já jsem si předem neurčila, že to mají být povídky, a některé texty svým rozsahem povídku nejspíš přesahují. Mám vždy představu o závěru textu, ale většinou se do něj hlavně snažím dostat komplexnost situace a vyčerpat její možnosti. A potom se už spontánně nepokouším zachytit jen nějaký fragment, ale na malé ploše chci vyprávět co nejhutněji. Jednotlivé texty ve sbírce jsou možná zárodky novel, které se ale momentálně nechystám nijak rozpracovávat.
Na čem právě pracujete?
Nyní jsem v Praze na Visegrádském literárním rezidenčním programu Mezinárodního visegrádského fondu a pracuji na delší próze, která by mohla být románem, ačkoli zatím jsem si to ještě přesně nestanovila. Text je volně inspirovaný mým otcem. Je to fiktivní příběh odvozený od jeho i od našich společných zážitků.
Pozn. Tento rozhovor vznikl v květnu 2023 v rámci veletrhu Svět knihy, psáno pro Kavárnu Hostu
