Dobře ví, že je s ní něco špatně
nakl. Argo
Tenhle román o lásce, o rodině a jedné duševní nemoci je jako emoční tobogán, z něhož se vám zatočí hlava. Ale díky vtipu a lehkosti, s nimiž Meg Masonová vybírá i ty nejtemnější zákruty rodinného života, je to až podivuhodně povznášející kniha.
Ukázky:
Na jedné svatbě, která se konala krátce po té naší, mě Patrick provedl tlačenicí u banketu až k osamoceně stojící ženě. Navrhl mi, že místo toho, abych se na ni každých pět minut podívala a politovala ji, bych za ní radši měla jít a pochválit jí klobouk. „I když se mi nelíbí?“ Samozřejmě, Marto, řekl. „Tobě se přece nelíbí nic. No tak.“
Žena si nás všimla ve chvíli, kdy si od číšníka vzala jednohubku a hned se do ní pustila, načež jí došlo, že naráz ji spořádat nezvládne. Zatímco jsme se k ní blížili, sklonila bradu, aby skryla, jak se mermomocí snaží nacpat si do pusy i celý zbytek, ale pak ji raději zas vytáhne ven, v druhé ruce prázdnou skleničku a zásobu koktejlových ubrousků. Ačkoli Patrick prodlužoval úvodní fráze, seč mohl, v odpověď jen cosi nesrozumitelně zamumlala. Očividně jí bylo hrozně trapně, a tak jsem začala řečnit, jako bych dostala za úkol mluvit minutu na téma dámských klobouků.
Žena několikrát lehce přikývla, a jakmile to šlo, začala chrlit otázky, kde bydlíme a co děláme a jestli se nemýlí, když se domnívá, že jsme manželé, jak dlouho už jsme svoji a jakpak jsme se vlastně seznámili; množství a rychlost těch otázek měly odvrátit pozornost od oné napůl snědené věci, která jí trůnila v promaštěném ubrousku na dlani. Zatímco jsem se jí snažila na všechno odpovědět, nenápadně se mi dívala přes rameno, kam by ji mohla odložit. Když jsem domluvila, prohlásila, že nejspíš přesně nepochopila, co myslím tím, že jsme se s Patrickem ve skutečnosti nikdy neseznámili, že „tu prostě odjakživa byl“.
Obrátila jsem se na manžela, který se právě pokoušel prstem vylovit nějaký neviditelný předmět ze skleničky, pak zpátky na ženu, načež jsem prohlásila, že Patrick je něco jako pohovka, kterou jste měli doma od dětství. „Její existence je zkrátka daná. Nikdy jste nepřemýšlela, kde se tam vzala, protože tam byla, co vaše paměť sahá. Ani teď, pokud tam pořád je, o ní nikdo vědomě nepřemýšlí.“ „Ačkoli,“ pokračovala jsem, protože to nevypadalo, že by ta žena chtěla něco dodat, „kdyby vás někdo nutil, nejspíš byste dokázala vyjmenovat každý její nedostatek. A co ho způsobilo.“ Patrick prohlásil, že to je bohužel pravda. „Martha by vám skutečně mohla poskytnout celý inventář mých chyb.“ Žena se zasmála, pak zběžně pohlédla na kabelku, jež jí na tenkém řemínku visela na předloktí, jako by zvažovala, co všechno se do ní vejde. „Takže, kdo potřebuje dolít?“ Patrick na mě namířil oběma ukazováčky a palci zmáčkl neviditelnou spoušť. „Martho, vím, že ty neodmítneš.“ Ukázal na ženinu skleničku a ona si ji nechala vzít. Pak řekl: „Mám odnést i tohle?“ Usmála se a vypadala, že má na krajíčku, když ji té jednohubky konečně zbavil.
Jakmile byl pryč, prohlásila: „Jistě jste šťastná, že máte takového manžela.“ Odpověděla jsem, že ano, a přitom jsem zvažovala, zda jí začnu líčit nevýhody situace, kdy máte za muže někoho, kdo všem připadá sympatický, ale místo toho jsem se jí zeptala, odkud má ten úžasný klobouk, a čekala jsem, až se Patrick vrátí. Pohovka se stala naší standardní odpovědí na dotazy, odkud se známe. Používali jsme ji osm let, jen s drobnými obměnami. Lidé se vždycky smáli.
*
Existuje GIF s názvem „Princ William se ptá Kate, jestli chce další drink“. Moje sestra mi ho jednou poslala. Napsala: „Brečím smíchy!!!!“ Jsou na nějaké recepci. William má na sobě smoking. Zamává na Kate přes celou místnost a naznačí, jak do sebe kopne celou skleničku, načež na ni ukáže prstem. „To gesto,“ psala sestra. „Celej Patrick, doslova.“ Odpověděla jsem jí: „Celej Patrick, ale obrazně.“ Poslala mi emoji s očima v sloup, skleničku na šampaňské a vztyčený ukazováček. V den, kdy jsem se nastěhovala zpátky k rodičům, jsem ten GIF znovu objevila. Přehrála jsem si ho snad 5000krát.
*
Moje sestra se jmenuje Ingrid. Je o patnáct měsíců mladší a vzala si muže, s nímž se seznámila tak, že zakopla před jeho domem, když vyndával ven popelnice. Teď s ním čeká čtvrté dítě. V esemesce, ve které mi sdělovala, že to bude další kluk, mi poslala emoji lilku, třešní a rozevřených nůžek s dodatkem: „Hamish se nechá podvázat, a to myslím naprosto neobrazně.“ Když jsme byly malé, lidi si o nás mysleli, že jsme dvojčata. Zoufale jsme se snažily oblékat stejně, ale matka nám to zatrhla. Ingrid se jí zeptala: „A proč nemůžeme?“ „Protože by si lidi mysleli, že je to můj nápad…“ rozhlédla se po místnosti, kde jsme tehdy stály. „Nic z tohohle nebyl můj nápad.“
Později, když jsme byly obě ve spárech puberty, matka prohlásila, že jelikož Ingrid je evidentně obdařená poprsím, musíme jen doufat, že já budu inteligentní. Ptaly jsme se jí, co je lepší. Odpověděla, že je lepší mít buď obojí, anebo nic z toho, jedno bez druhého je vždycky smrtící. Se sestrou vypadáme stejně. Obě máme příliš hranaté čelisti, ale podle matky nám to nějak projde. Vlasy mají tendenci cuchat se nám oběma, obvykle jsme je měly dlouhé a podobně špinavě blond, až do mých devětatřiceti, kdy mi jednoho rána došlo, že tu čtyřicítku už nezastavím. Odpoledne jsem si je nechala ostříhat po tu příliš hranatou čelist, přišla jsem domů a odbarvila si je peroxidem ze samoobsluhy. Ingrid se u mě zrovna stavila a dopotřebovala zbytek. Obě jsme dost bojovaly s údržbou. Ingrid pak prohlásila, že by snad bylo jednodušší mít další dítě. Od mládí jsem věděla, že ačkoli jsme si podobné, lidem přijde hezčí Ingrid. Jednou jsem se s tím svěřila otci. Řekl: „Možná že se na ni podívají jako na první. Ale na tebe se budou chtít koukat déle.“
...........
překlad Michaela Ritter Konárková
21.7.2023