Kafka Franz?“ „Zde!“ - Před 140 lety se narodilo česko-německé literární eso
nakl. Argo, Reiner Stach
Franz Kafka se narodil 3. července 1883. Byl dítě chráněné a prožil prvních šest let života v prostorné kleci. Jistěže se i zde vyskytovali protivníci, ale vždy byla na dosah nějaká apelační instance a dostatek příležitostí si postěžovat i dát si osušit slzičky. Avšak v první školní den, 15. září 1889, se vnořil do celého houfu druhů v utrpení, z nichž většina byla hlučnější a silnější, mnozí možná chytřejší a někteří i lépe oblečení.
Režijní legenda a absolventka pražské FAMU Agnieszka Holland momentálně připravuje Kafkovu biografii s názvem Franz podle scénáře Marka Epsteina. Česko-německo-francouzsko-polský film se dočkal podpory od tuzemského Státního fondu kinematografie. Premiéry by se měl dočkat příští rok, tedy v roce 100. výročí úmrtí Franze Kafky. 3. června 1924 nejslavnější pražský literární rodák zemřel na tuberkulózu hrtanu v rakouském sanatoriu.
„Do školy mě každé ráno vodila naše kuchařka, drobná, suchá, hubená, s propadlými tvářemi, špičatým nosem, nažloutlé pleti, avšak pevná, energická a nadřazená. Bydleli jsme v tom domě, který odděluje malé náměstí od velkého. Chodili jsme tedy nejprve přes náměstí, pak do Týnské uličky, pak takovým klenutým průchodem do Masné ulice směrem na Masný trh. A každé ráno se opakovalo totéž snad po celý rok. Když jsme vycházeli z domu, řekla kuchařka, že poví učiteli, jak jsem doma zlobil. Já jsem ovšem zřejmě nijak zvlášť nezlobil, ale přece jen jsem byl vzpurný, daremný, smutný, nazlobený a asi by se z toho dalo pro učitele pokaždé poskládat něco pěkného. To jsem věděl a kuchařčinu výhrůžku jsem nebral na lehkou váhu. Ale nejdřív jsem si ještě myslel, že cesta do školy je nesmírně dlouhá, že se toho ještě může spousta přihodit (z takové zdánlivě dětské lehkovážnosti se pozvolna vyvíjí, protože cesty právě nejsou nesmírně dlouhé, ona úzkostnost a smrtelná vážnost), také jsem byl, alespoň ještě na Staroměstském náměstí, velice na pochybách, že by se kuchařka, která sice měla respekt, ale přece jen to byla osoba služebná, vůbec odvážila promluvit s učitelem, osobou, jež měla respekt veřejnosti. Možná jsem i něco v tom smyslu řekl, ale kuchařka pak úzkými nemilosrdnými rty obvykle odtušila, že věřit jí nemusím, ona že to ale řekne.
Někde tam, kde se vchází do Masné ulice […] strach z hrozby převážil. Vždyť už škola sama o sobě byla taková hrůza a kuchařka mi to chtěla ještě ztížit. Začal jsem prosit, ona vrtěla hlavou, čím víc jsem prosil, tím cennější se mi jevilo to, oč jsem prosil, tím větší bylo nebezpečí, zastavil jsem se a prosil za odpuštění, ona mě táhla dál, já jsem hrozil odplatou rodičů, ona se smála, tady byla všemocná, zachytával jsem se domovních portálů, nárožních kamenů, nechtěl jsem dál, dokud mi neodpustí, strhával jsem ji za sukni zpět (snadné to také neměla), ale ona mě vlekla dál, ujišťujíc, že i tohle ještě učiteli vypoví, bylo už pozdě, na Svatém Jakubu bila osmá, bylo slyšet školní zvonění, jiné děti se rozběhly, přijít pozdě, z toho jsem měl vždycky největší strach, teď jsme se museli dát do běhu i my, a pořád ta nejistota: řekne to, neřekne to – ovšem že to neřekla, nikdy, ale vždycky měla tu možnost, a dokonce stupňující se možnost (včera jsem to neřekla, ale dnes to řeknu docela určitě), a té se nikdy nevzdala.“
citace z knihy Reinera Stacha Kafka - Rané roky
30.6.2023
