Když vás manipulátor dostane do stavu, kdy už nevěříte ani sami sobě

nakl. Host

Gaslighting je zvláštní druh psychického nátlaku. Nátlaku, který směřuje k vašemu totálnímu znejistění. Vyvolává pocit hlubokých pochybností o vás samotných a vašich kompetencích, nedůvěru ve vlastní paměť a vzpomínky a pocit, že nemůžete věřit vlastním smyslům. Gaslighting je tématem knihy Jakuba Stanjury Srpny.

Ukázka:

Téměř sedmnáct let poté, co Daniela ochutnala první horko, se léto už poněkolikáté obrátí proti ní. Červené šaty ji svazují, mačkají z ní vzduch. Nekompromisně, jako by žádný nepotřebovala, jako by s každým dalším rokem postupně ztrácela právo se v klidu nadechnout. Oblečení, které s matkou nedávno pořídily, už je Daniele zase těsné. Látka najednou nedovoluje ani milimetr těla navíc. Přestože se na dort ještě před chvílí těšila, položí vidličku zpátky na stůl.

Na zátylku ji cosi šimrá. Matka sedí opodál a Daniela tuší, že ji nenápadně sleduje. Znovu se pro kus příboru natáhne, ale nakonec ucukne zpátky. Rychle, trhavě, aby si jejího zaváhání nikdo nevšiml. „Tak dobrou chuť,“ zahlaholí teta Klára, když na talířek naloží poslední kousek dezertu. Ani ne o pár vteřin později už si zase sedá ke stolu blonďatých hlav a zaposlouchává se do historky, kterou zrovna vykládá Danielin otec.

Daniele je jasné, že je to jen naoko. Že teta ve skutečnosti nebude otce vnímat, že se bude netrpělivě rozhlížet a vyčkávat, kdo jí dort pochválí jako první. Stejně je to zvláštní druh zábavy, napadne Danielu. Proč by někdo chtěl slavit narozeniny takhle? S lidmi, kteří si nerozumějí. S lidmi, kteří rozhovory jen předstírají. Jsou tady, zavření na miniaturní zahradě, a musejí si povídat, i když nemají společná slova, která by k tomu použili.

Je třicet dva stupňů. Dusno se vplétá do vlasů, rodina cinká nádobím. Skoro to vypadá, že sestřenice a bratranci, u nichž Daniela sedí, soutěží v pantomimě. Mlčí, zatímco se zacpávají kakaovým korpusem a s plnými pusami posílají tetě pohledem signály, že se jí dort povedl. Srpen číslo sedmnáct „Ty nebudeš, Dany?“ ozve se zpoza Danieliny židle. Matka má na očích sluneční brýle, i když je pod mrakem. Ještě dvě skleničky a půjdou domů, odhadne Daniela. „Nemám na to v tomhle horku chuť.“

Každý rok jde o totéž. Přijít, pronést pár nacvičených vět, modlit se, ať co nejdřív jedou domů. Už několik let má Daniela stejnou roli, kterou si promyslí minimálně dva dny předem. V komunikaci s příbuznými manévruje slovy obezřetně a s maximálním soustředěním. Stačí jedno slůvko pronesené nesprávným tónem a hned trvá rozhovor déle, než by se člověku zamlouvalo. Bez strategie se žádná z oslav neobejde. Daniela se rozhlédne po zahradě. Chtěla by si číst. Všechny odehnat pryč a schoulit se k nejbližšímu stromu s knihou v ruce. Ne proto, že by měla rozečtené něco obzvlášť zajímavého, ale spíš proto, že je na čtení zvyklá. Text jí pomáhá uspořádat myšlenky ve chvílích, kdy srpen ztěžkne, ztvrdne. Ve chvílích jako teď.

Pozoruje dort před sebou. Představuje si, jak asi chutná. Mohla by si dát aspoň kousek, stejně jsou teď všichni zabraní do svých talířů a diskuzí. Nakonec se ale jen natáhne pro sklenici džusu a odvrátí od zákusku zrak. V batohu, kousek od stolu, má schovaný román Na Větrné hůrce. Vzala si ho tajně, jako to dělá s každou knížkou, která patří matce. Považovala by to za výpůjčku, nebo za krádež, kdyby se o tom dověděla? Daniela čte primárně to, co matka. V neděli — nejčastěji večer — ji vídá ve starém žlutém křesle. Přes ramena má přehozenou deku, za ušima zastrčený pramínek vlasů. Daniela tiše zkoumá obálku, v duchu si poznamenává název. Když pak matka knihu dočte, vytáhne ji Daniela z knihovny v obýváku a pustí se do ní. Jakmile je sama doma, sedá si do žlutého křesla, zastrkává si vlasy za uši a napodobuje matčinu polohu. Snaží se odhadnout veškerou mimiku, kterou by matka u čtení měla. Schoulená v dece proniká do matčiny hlavy.

Pátrá po tom, jaké to je být Jolanou. Před Větrnou hůrkou četla Daniela román Morčata. Už si nepamatuje, kdo ho napsal, ale měl stejné příjmení jako jeden český herec, jehož jméno slýchala v televizi. Příběh byl krátký a nudný. Hlavní postava jí byla vyloženě nesympatická, a pokaždé když se Daniela na knížku chystala, začaly se jí mírně kroutit vnitřnosti. Poslední kapitolu už ani nedočetla. V noci se jí totiž zdálo, že ji po bytě honí obří morčata, a tak usoudila, že všechno má své meze. I chuť zjistit, co její matka čte. Větrná hůrka ji ale docela baví. Obzvlášť teď ke konci srpna. Obzvlášť v horkých dnech, kdy Daniela závidí kus deště úplně komukoliv — i literárním postavám. Ráda se s nimi ztrácí v bažinách, ráda sleduje vztah Catherine a Heathcliffa, vztah dvou lidí, kteří jsou nepřístupní, ale Daniele přesto něčím blízcí.

Zezadu ji pohladí čísi ruka. „Kde je Jana?“ Když se k otci otočí, všimne si, že jsou jeho oči — na rozdíl od těch matčiných — průhledné. Vidí, co se mu honí hlavou. „Nevím. Teď tu byla.“ Nechce ji jít hledat. Dneska ne. „Já ji viděla,“ ozve se sestřenice, která sedí vedle Daniely. „Pomáhala s tvojí mámou v kuchyni, ale spadl jí tác se skleničkama, tak to tam teď uklízí.“ Otec nic neřekne a odejde zpátky ke stolu dospělých.

Vypadá to na bouřku. Do nebe prosakují tmavší mraky a nenápadně pojídají ty světlé. Daniela vstane od stolu a vydá se k domku. Srpen číslo sedmnáct Zahrada je ztěžklá pylem a vzduch v ní visí nehybně, ospale. Není to poprvé, co Jana na oslavě něco rozbila. Nebo shodila. Často o něco zakopne, něco zničí, vylije, zašpiní nebo rozsype. Vždycky to je omylem a vždycky u někoho na návštěvě. Zatímco doma je celkem obratná, u cizích hostitelů by ji nejradši celá rodina zabalila do bublinkové fólie. Jednou si u babičky špatně oblékla kabát, zamotal se jí rukáv, a když mávla rukou, aby ho narovnala, rozbila vitrínu s dědovými medailemi. Matka zakřičela, zem pokryly kusy skla, z Janina předloktí začala vytékat tenká červená nit. Cestou domů se pak autem plazilo nepříjemné ticho. Vyčítavé, obviňující ticho. Daniela zahne za roh a vidí, že dveře do domu jsou otevřené. „Jani?“ „Tady,“ ozve se zevnitř.

„Ale nechoď sem, ať na nic nešlápneš.“ Daniela se protáhne mezerami mezi střepy, přeskočí pár hromádek a rozhlédne se kolem. „Je tu někde další smeták?“ „Kašli na to. Já to zvládnu sama,“ odpoví Jana. Cop se jí rozvázal a napůl rozpletené prameny se teď houpou ve vzduchu. Jana nabírá titěrné vločky skla na lopatku. Ještě jí není ani šestnáct, ale zkušeností s úklidem má dvakrát víc než průměrný dospělý člověk, napadne Danielu. „Proč ti nepomohla máma?“ „Šla to nějak opatrně říct tetě. Tyhle byly sváteční.“ Daniela se v kuchyni otočí k posvátné poličce, k níž se jako malé nesměly přibližovat. Je prázdná. Začne se hlasitě smát. „Jsi v pohodě?“ prohlédne si ji Jana. „Nerozbila jsi je schválně, že ne? Za to, že nám je zakazovala používat.“ „Vidíš, to mě nenapadlo,“ ušklíbne se její sestra, „z toho by byla o dost lepší historka.“

Okolní zdi na ně civí, jako by si tenhle moment měly zapamatovat a později o něm tetě povědět. V kuchyni visí aroma vonných svíček a hutný pach vajíčkové pomazánky. Daniela zahlédne nachystané chlebíčky a scvrkne se jí žaludek. „Ukaž. Posbírám ten zbytek. Sama venku rozhodně sedět nebudu.“ Pak se obě vydají zpátky na zahradu a už z dálky vidí, jak tetě Kláře zrudla tvář. Nad bílými ubrusy se vznáší červený ovál, který příliš rychle mrká a má nehybné rty. Vedle něj svítí menší, ne tak sytý, a zběsile plive omluvná slova. Daniela zaslechne mrzí mě to, pak zaplatím ti je a nakonec znáš ji, je nemožná. Rozhodne se, že se k těm větám nebude přibližovat, a když se Jana vydá jejich směrem, mimoděk zastaví. „Promiň, teto. Fakt je mi to líto,“ slyší Daniela a přimhouří oči.

Na stůl vedle ní spadnou první kapky, sněhobílou látku začnou pokrývat vlhké tečky. „To nevadí, zlato.“ Ale všichni vědí, že vadí. Že se mezi matkou a tetou něco hýbe, že si obě dospělé ženy přeměřují hranice, které si před lety samy vytyčily. „Stejně už pojedeme domů,“ uzavře věc Danielina matka. Udělá to však jen na povrchu, uvnitř pod kůží — její i Klářinou — se nikdy nic neuzavírá. Naopak. Každý pór jejich vztahu dychtí po nové hádce, slovní potyčce, nedorozumění, z nějž by se najedl. Jejich sesterské buňky takhle žijí už čtyřicet dva let, od té doby, co se Jolana, mladší z obou sourozenců, narodila. „Ještě nejezděte. Vždyť holky ani nedojedly dort.“ „Myslím, že to přežijou.“ „A proč jsem ho teda pekla?“

Tetiny rty už nejsou tak ochromené. Rozcvičují se. Připravují se. „Už musíme jet.“ „Když jsem je kupovala, stály dva tisíce. Prodávaly se tenkrát v sadě. Dneska už se dají sehnat jenom po jedné a myslím, že dohromady budou stát tak kolem tří tisíc,“ řekne teta nakonec a vstane ze židle, aby se rozloučila. Jolana nasadí neutrální výraz. Cestou k autu si Daniela rekapituluje celé odpoledne ve snaze odhadnout, kolik toho matka vypila.

Odjezd se táhne. Nejdřív si Jana vzpomene, že si na zahradě nechala sluneční brýle, hned potom si matka uvědomí, že nemá kabelku. Otec jen tiše protočí oči. „Tati?“ ozve se Daniela ze zadního sedadla po několika minutách čekání. „Hm?“ „Proč sem pořád jezdíme?“ Otec si promne nos a ve zpětném zrcátku upře pohled někam za Danielu. Žádná odpověď nepřijde. Za okny se táhnou černé cáry mraků. Každou chvilku se roztrhnou úplně a vylijí ven. Daniela pozoruje polomrtvý keř na tetině předzahrádce a napadá ji, jak je možné, že někdo, kdo leští příbory a vystavuje svoje skleničky, kdo na zahradní oslavě používá bílé ubrusy a po večerech peče okázalé kakaové dezerty, že někdo takový má před domem uschlou rostlinu.

Na kapotu dopadají kapky s čím dál větší silou. Pak přiběhne Jana se slunečními brýlemi v ruce. Už když nastupuje do auta, vidí Daniela, že má zarudlé rameno. „Co se ti stalo?“ zeptá se sestry. Hlasitě, aby to slyšel i otec, důrazně, aby si tenhle moment sama do budoucna zapamatovala. Skvrna je drobná a připomíná Daniele barvu otlučeného jablka. Jana mlčí, pokrčí rameny a Danielu najednou v puse řízne suchý jazyk. „To vypadá, že tě něco štíplo,“ odtuší otec a pohladí Janu po koleni. Zpoza tmavých stromů se vynoří matka, rychlým krokem míří k nim. Otec nastartuje, zapne stěrače a Daniela si uvědomí, že ani déšť, po kterém celý den touží, jí dnes náruč nenabídne. Dešťové kapky totiž celou cestu znějí jako slova. Nejde je přehlušit. Bubnují na střechu auta, na Danielinu hlavu. Není v tom rozdíl. Jako by na ni celá ta věta padala znovu a znovu v těžkých mokrých drobcích. To vypadá, že tě něco štíplo. A matka během toho slovního deště ani jednou nepromluví.

.................

21.6.2023