Hrozba, o které se mluví v össenských Knihách, je tady
nakl. Argo
Mycelium Vilmy Kadlečkové už prorostlo do české žánrové literatury a je připraveno kolonizovat další a další generace. Sága z 27. století vypráví o tom, jak lidé osídlili planety sluneční soustavy a začali navazovat kontakty s mimozemskými civilizacemi. Jednou z nejvýhodnějších se zdá být spolupráce s planetou Össe. Ta disponuje vyspělými technologiemi ale je také přísně teokratická, s hodně krvavými obětními praktikami, jejíž náboženský fanatismus infiltruje pozemské sekulární společnosti.
Ukázka z Mycelia IV. - Vidění:
Pětice posvátných drog. Pět stupňů na cestě k Osvícení: to nejskvělejší a nejstrašnější, co přinesla civilizace Össeanů lidským planetám. Gömeršaül, terronsky zvaný Jantarové oči, prolomí hradby příčetnosti. Laëgühr, Led pod kůží, zaostří mysl na vzdálený cíl. Ökrë, Pád do temnot, sežehne plamenem všechno, co bylo; a yantrün, Vidění, otevře bránu do nového světa a nové reality. Nakonec přímo k duši promluví räwë, Hlasy a hvězdy – a spojí chaos pochybností do jediného a jedinečného celku, do Vesmírného kruhu Dokonalého Bytí. Taková je víra Össeanů. Jenže pak jsou tady ti ostatní. Lidi jako Lucas Hildebrandt, kteří sice pochopili, co se po nich chce, ale stejně to jaktěživi neudělají správně. Vesmírnému kruhu Dokonalého Bytí zásadně říkají Nesmírný puch Dokonaného Zblití; a místo aby stoupali k Bohu, zarytě klopýtají přesně opačným směrem. Pro ně je to opravdové peklo. Nebo aspoň boj o život. Pět stupňů nesvobody, závislosti, šílenství.
.................
Nejdůležitější věci se odehrají vskrytu, protože tím, jak zůstávají utajeny naší mysli, nad námi získávají moc. V hlubinách padne rozhodnutí, ukováno bez účasti toho, čemu říkáme Skutečnost – a zatím naše vědomí, připoutané k sítím Zjevného, je vyneseno na povrch, smýkáno větrem přeludů, vláčeno v zajetí iluzí, klamáno bez ustání; to je urrümaë. Hmotný svět je urrümaë. To, co přinášejí smysly, je urrümaë. A ten, kdo nechá svou mysl ulpívat ve světě hmoty, drží v rukou jenom stín stínů, urrümaë, nicotu.
Tohle se pravilo na třetím listu papíru, který nechal Lucas Hildebrandt Fioně Fergussonové na stole, když jí překládal obsah jejích značně össenských snů. Ve fonetickém přepisu ještě zůstal tvar össenských veršů, uhlazených a plných dvojhlásek a přehlásek. On se to ovšem nepokoušel umělecky přebásnit. Hodil jí to pod nohy, jak to stojí a leží, nahrubo a v próze… protože v hloubi duše byl stejně přesvědčený, že tahle slova, ať už v jakékoliv podobě, jen neškodně stečou po nesmáčivé vrstvě zdravého rozumu, která chrání pozemské Bytí před monádami z vesmíru, a nikdy neprosáknou skrz. Vždyť kdo tu o to stojí? Kdo chce to jejich šílenství? Lucas se nikdy nepokoušel jít ve stopách svého otce a zasvětit život tomu, co je zbožným přáním všech össeistů – totiž sblížení a porozumění mezi Össe a Zemí.
Nikdy neuvěřil, že je to vůbec proveditelné: že se ty dva světy mohou prolnout a smísit a vytvořit emulzi nových a zázračných kvalit, která následně pozvedne, osvítí nebo rovnou spasí kdejakého kolemjdoucího. Bylo to fyzikálně nemožné. I v jeho vlastním nitru zůstaly Země a Össe jako dvě nesourodé vrstvy. Vyžadovalo to jistou dávku schizofrenie, takhle s tím žít; ale jaktěživ nedokázal vměstnat össenskou touhu po nesmírnosti do stísněných zákoutí pozemské reality – ani pozemskou touhu po svobodě do otěží össenského řádu. Nakonec k tomu muselo dojít proti jeho vůli. Nedobrovolně. Násilím.
14.6.2023
