Divoké papíry – a na nich básně v próze
nakl. Fra
Marosa di Giorgio (1932–2004) se narodila v uruguayském Saltu. Extravagantní žena přitahovala pozornost od dětství navzdory vrozené plachosti. Nikdy se nevdala ani neměla děti. Dlouhé hodiny trávila o samotě v montevidejském baru Sorocabana, kde kouřila navlečená v těsné sukni a v botách na vysokých podpatcích. Vystřídala několik zaměstnání. Zároveň žila ve světě, který sama vytvořila, plném znepokojivých tvorů a rostlin živených přízračnou sexualitou.
Byla to zvláštní paní: dlouhatánské vlasy, které jí klesaly na záda, v létě opravdu velmi obnažená, které si v zimě zaplétala do šál, jenž neustále povlávaly nad ňadry... velmi úzký pas, snad až příliš utažený stuhami à la Marylin Monroe, který dělalo radio Salto nadšenou reklamu, nekonečné náhrdelníky, s nimi sladěné a ještě nekonečnější náušnice, a potom podpatky, ty podpatky, které vypadaly, jakoby vycházely ze země a vrážely se do bot, ty podpatky, na kterých se pohybovala, nepřítomná, vzpřímená, s pohledem, u nějž nebylo jasné, kam míří, protože byl zakrytý brýlemi zašpičatělými do výšky a podle mě posetými třpytivými kamínky, i když mám pocit, že se nedívala nikam – a už vůbec ne do výkladních skříní. Zato jedna věc je jistá: všichni ostatní civěli na ni.
Ramón Metrica, novinář
Ukázka:
Ukázka:
(Pro mrtvého muže)
Luna seděla na vejcích; padají z ní bílá stébla; létá šest malých jeřábů. A ty, s perleťovou šíjí, kterou jsi právě získal a kterou nemůžeš drtit, s dřevem, které se nerozklíží. A my hlídáme tvou smrt – vzdálené sousedky, hatmatilka cvrlikání, tam v břízách a vrbách. Sníme o nemožných věcech – už nás omamuje rosa, káva – že házíme svatební rýži na tvé obočí, lehký zázvor na tvé zranění, koláček na tvé rty, motýla pečeného ve vlastním peří jak barevná máta, nazlátlá mandle, koláček z barevného cukru, a že ho hltáš. A dokud nepřijde sen a noc neprotne svou půlnoc a neuplyne nevím kolik času, a znovu neotevírám oči, a už je moc brzy, už poletují sousedky, cvrlikání, nad něžnými ovečkami a někde tam vzadu u zvonice, u pagod, světýlko kreslí obzor. Jenže v tu chvíli se ty otřásáš, zvedáš rudý hřebínek, černá křídla, a necháváš zaznít svůj zpěv.
........................
Někdy rodiče napadlo hrát tu zlověstnou hru. V době, kdy hyacinty vzcházejí jako hejno ptáků z ukryté půdy nicoty, modré, černé, žluté jako motýli, nebo jako červené pomeranče s tenoučkou slupkou a stříbřitým alkoholem, jako dýně a tulipány, jako slepičky a jemní fantastičtí havrani s jediným křídlem – krákorají, kdákají, potichounku. V tu dobu jsem si chodila ke stolu pro sklenici medu. A rodiče začínali zlověstně žertovat; strkali do mě, naráželi do mě – ze vzduchu padaly hrůzostrašné papíry –; viděla jsem chrupy, chléb rozchechtaný dokořán. V tu chvíli jsem musela jít ven, pustit se do pláče. Jakýsi alkoholem zpitý kolibřík si spletl narcis. Po očku prchalo jmelí, duby, ořech, hrozen štěstí; na všech kmenech byly napsané básně; ale všechny končily stejně a nebylo moc jasné, co vlastně říkají. Tiché skučení rodičů mi nahánělo hrůzu, zamrzal mi cop; musela jsem jít daleko za všechno, za planinu, za druidský pomník.
překlad Petr Zavadil, který je také editorem výboru
7.6.2023