Byla jsem velmi mladá, bylo mi teprve dvacet, když jsem dostala smlouvu na knihu, kterou vlastně zatím nikdo nečetl. Úplně cizí lidé mi předpovídali, že budu další J. K. Rowlingová a že budu fenomenální. A já jim pořád odpovídala: „Nikdo moji knížku ještě nečetl, chci, aby mě hodnotili podle ní, a chci uspět jako Samantha Shannonová, ne J. K. Rowlingová.“ Byla jsem pod velkým tlakem. Celé to období bylo velmi stresující a těžké. Teď se cítím mnohem sebevědoměji, protože mám pocit, že mě skutečně hodnotí na základě mé práce. Vydala jsem od té doby šest knih, podle kterých mě veřejnost může soudit, a to už je myslím dobrý základ.
První kniha je málokdy nejlepší věc, kterou jste napsali. Stále se učíte psát, učíte se, jak strukturovat román, rozvíjíte svůj osobní styl psaní a získáváte potřebné zkušenosti a svůj hlas. Letos v létě uplyne deset let od vydání Kostičasu a můj vydavatel připravuje jubilejní vydání. Dostala jsem text zpátky k editaci a řekli mi, že tam můžu něco maličko změnit, pokud se mi to za těch deset let uleželo a vidím to jinak. Slíbila jsem jim, že provedu drobné úpravy. Jenže pak jsem se do toho ponořila. A vrátila jim úplně rudý text se spoustou změn. Myslím, že to krásně ukazuje, jak se člověk mění. Když publikujete, neustále se učíte a děláte chyby. Jen je neděláte sami před sebou, ale veřejně.
Je to obrovský závazek — vůči čtenářům, vůči mému nakladateli i vůči mně samotné. Ten proces je pomalejší, než bychom si všichni přáli. Od začátku jsem ale pevně rozhodnutá sérii dokončit. Text, který už je vytištěný, nemohu změnit. Musím s tím počítat v rozvíjení děje a někdy to opravdu komplikuje práci. Začala jsem psát v devatenácti a teď je mi jednatřicet. Když mě na autorských čteních a besedách přestali představovat jako „mladou autorku“, uvědomila jsem si, jak čas utíká, že už uplynula nějaká doba od první knihy, ale nemám z toho strach.
Naučila jsem se, že psaní vyžaduje svůj čas, i když celý ten proces je nesmírně frustrující. Každý autor, jehož osobně znám, měl ve své kariéře špatnou knihu, která ho téměř psychicky zničila. Pro mě to byla A zrodí se píseň (třetí díl série, pozn. red.). Při jejím psaní jsem hodně spěchala. Odevzdala jsem ji svému redaktorovi narychlo, abych dodržela termín a kniha se co nejdřív dostala ke čtenářům. Nakonec jsem si to jen zkomplikovala. Musela jsem ji celou přepsat. Od té doby si dávám větší pozor a pracuju pečlivěji, i když to znamená, že to bude trvat déle.
....................
psáno pro Kavárnu Hostu
7.6.2023