Přihodilo se při hlídání venkovského domu
nakl. Cosmopolis
Ilustrátorka Ellla odjede z milovaného Londýna na venkov hlídat dům své kmotry Magdy poté, co jí přítel oznámil, že si potřebuje dát pauzu. Chce si tam utřídit myšlenky a přijít na to, co od života doopravdy chce. Julie Caplinová: Útěk na venkov
Kapitola 1 (ukázka)
Když se vlak s mírným zaduněním zastavil, Ella posbírala skoro všechny věci, které jí říkaly paní. Zdálo se, že se její život uzavřel v kruhu a ona se vrátila tam, kde začala, až na to, že ve skutečnosti nebyla tak daleko. Prodírala se nástupištěm jako nákladní želva, s batohem na zádech, táhnoucí dva kufry a žonglující s nejrůznějšími nesourodými taškami. Musela ale zatnout zuby a dvakrát vystoupat po dlouhých schodech, než se vydala po mostě na parkoviště, každý krok těžkopádnější než ten předchozí. „Ello, zlatíčko,“ vyrazila k ní matka přes parkoviště. „Proboha, vypadáš unaveně. Jak ti je?“ zeptala se a spočinula na ní svým ostřížím zrakem. „Jsem v pořádku.“
Při její stručné, úsečné odpovědi se matka na okamžik ustaraně zamračila. Ella odvrátila pohled. Stačila jedna nepatrná trhlinka v obranné zdi, kterou si kolem sebe tak odhodlaně vybudovala, a matka by ji doširoka otevřela jako zdráhající se mušli a všechno by z ní dostala ven. „Pomůžu ti.“ Navzdory svojí drobné postavě se matka pokusila vzít větší kufr. „Panebože, co v tom máš?“ „Všechno,“ zamumlala Ella procítěně, protože už ho táhla ze čtvrti Shoreditch přes celý Londýn a posledních třiačtyřicet minut cestou z Eustonu do Tringu ho měla zaklíněný mezi nohama. Sbalila si, co šlo, a vzala si s sebou většinu svých výtvarných potřeb a oblečení. Všechno ostatní – což nebylo mnoho – si uložila do skladu. Matka nespokojeně zamlaskala. „Nevím, proč jsi nám neřekla, abychom pro tebe přijeli. Bylo by to mnohem jednodušší.“ Ella se neurčitě usmála a dokázala se zarazit dřív, než prohodila, že by to bylo hodně podobné, jako by ji vyzvedli po konci semestru na vysoké škole. Znamenalo by to přiznat porážku. Usadila se na přední sedadlo spolujezdce malého autíčka, stejně dokonale naleštěného jako v den, kdy vyjelo ze showroomu, s malými kapsami a vychytávkami, díky nimž bylo všechno na svém místě. Mentolky, rozmrazovač skel, utěrky, náhradní osvěžovač vzduchu. Z nějakého důvodu ji všechna ta úhledná pořádkumilovnost dráždila, až zatoužila přejet jedním prstem po mírně zamlženém čelním skle, jen aby na něm zanechala šmouhu. Jako když autor podepíše svoje graffiti.
Ella byla tady. Ella byla někde. Ella pořád někde byla. „Tvůj otec se s námi sejde přímo na místě,“ spustila matka rozzářeně. „Magda ti připravila celý dům a já jsem dala do ledničky něco na zub. Chovej se tam jako doma. Můžeš si vzít, co budeš chtít, a samozřejmě –“ „Mami, já jsem s Magdou mluvila.“ „Jistě, jistě. A jak… ehm… víš… jak se cítíš?“ „Mami, můžeš zmínit Patrickovo jméno, aniž se rozbrečím.“ Ella sevřela ústa a nasadila netečnou masku. „Jen jsme si dali pauzu. Chvíli na rozmyšlenou.“ Mluvila vyrovnaným tónem a její vysvětlení znělo naprosto normálně. Promyšleně. Logicky. Tak, jak se mají chovat dospělí lidé. Trhla sebou, když matka vyjela z parkoviště a nechybělo mnoho, aby urazila boční zrcátko protijedoucího auta. Máma s tátou byli konvenční až do morku kostí a neměli nejmenší ponětí o tom, jak dnes fungují vztahy. Někdy uvažovala, jestli to vůbec ví ona.
Žaludek měla jako na vodě, jak matka neustále zrychlovala na rovinkách, prudce řezala zatáčky a zpomalovala, když se venkovské silničky zužovaly. „Víš jistě, že to tady sama zvládneš?“ Matka pohodila hlavou směrem k ceduli s názvem vesnice, když projížděly kolem. „Mami, nezapomeň, že jsem žila v Londýně. Myslím, že ve Wilsgravu je kriminalita podstatně nižší, pokud tady ovšem nepobíhá nějaký sériový vrah, o kterém jsem neslyšela.“ Před nimi se začal vynořovat první pruh malých domků a matka zpomalila. „Myslela jsem spíš to, že budeš úplně sama. Nikoho tady neznáš. Vždycky se můžeš vrátit domů.“ „Bude to v pohodě.“ Už tak to brala jako porážku. Díkybohu, že bude mít k dispozici Magdino auto. Za pětačtyřicet minut může být zpátky v centru Londýna.
Matka obratně zajela na místo přímo před pěkným dvoupatrovým řadovým domkem. „Tak jsme tady. Klíče mám u sebe. Po tvém otci zatím není nikde ani vidu. Tess mu bude chybět.“ Že by jeho nová chiropraktička? Mírnější verze slečny Whiplashové? Ella si odepnula bezpečnostní pás, vzala si klíče, které jí matka podávala, a vystoupila z auta. Narcisy, tulipány, krokusy a sasanky tančily v kropenatém světle, které na ně vrhaly převislé větve stromů. Lemovaly úzkou cihlovou cestu vedoucí k domovním dveřím natřeným vkusným odstínem světle zelené barvy a vzduchem se nesla jejich vůně. Ella se na okamžik zarazila. Sluníčkově žlutá kontrastovala s jasnou modří. Kdyby jen měla schopnost nebo dovednost zachytit naději a příslib těch jarních barev, tvarů a textur, toho báječného lomeného světla, nebo dokonce podstatu tohohle ročního období, nový život, novou naději. Hruď se jí stáhla bolestí, následovaná nelítostnou prázdnotou. Odvrátila pohled, zaměřila svoji pozornost na hlavní dveře a vykročila po cestě.
............
26.5.2023
