Když horolezci vstoupí do údolí, zmocní se jich zlověstný pocit, že nejsou sami
nakl. Argo
Nejsou to nic víc než siluety, černé siluety na černém pozadí, jenže ona cítí, že na ni upírají pohled, cítí, že jejich přítomnost má nějaký záměr. Šest, sedm postav, namačkaných na schodišti, nehybných. Echo Thomase Oldeho Heuvelta je mrazivý thriller o posedlosti a nezdolné síle přírody.
Ukázka:
Julie ty lidi na schodech spatří, když v noci musí na záchod. Stojí tam ve tmě a nehybně na ni nahoru zírají, jako by na ni čekali. Levou nohu už má na horním schodu a zrovna se chystá stoupnout pravou nohou na další schod, ale prsty křečovitě sevře zábradlí a zarazí se. Samozřejmě se zarazí, protože najednou jí do polobdělého mozku pronikne: na schodech stojí lidé a nehybně na ni nahoru zírají. Před chvílí se s hrůzou probudila. Lampička u postele vyhání z chaty stíny, ale venku skučí kolem střechy vítr tak bezútěšným nářkem, že se chvějí okenice a trámy vržou. Zvuk větru v Julii instinktivně vzbudí pocit zkázy, důvěrně známý pocit zkázy. Vrací ji zpátky do Huckleberry Wall, které vyhořelo právě v takové bouři. To bylo před patnácti lety v pohoří Catskills a tohle je teď a tisíce kilometrů od domova ve švýcarských Alpách. Ale když se v noci lepí sníh na okna a vítr sílí, je každá horská chata stejná. Creepy as fuck a úplně odříznutá od světa.
Pod polštářem sáhne po iPhonu. Je 1.15, žádné zprávy od Sama. Dammit. Sevře ji úzkost. Odhodí peřinu a teplo těla zadržované peřím odvane průvan. V podkroví se vznáší chlad noci. Byl to právě průvan, vířící chatou jako ozvěna bouře, který jí předtím toho večera zabránil, aby zapálila oheň. Představuje si, že až bude spát, průvan vdechne uhlíkům život, způsobí, že se žhavé částečky popela roztančí po koberci a zapálí závěsy. Před patnácti lety tu byl její velký bratr, který ji vzbudil, než se stihla udusit kouřem – jí bylo šest, jemu devět – ale když dnes večer volal naposledy, chvíli před půl jedenáctou, trčel na dálnici u Bernu. Sněhové pluhy dělají, co můžou, tvrdil Sam přes vypadávající spojení, ale postupuje sotva krokem a tu nejhorší část v horách má teprve před sebou. Tedy pokud je cesta údolím vůbec ještě otevřená. Možná to vzdal a našel si hotel. Julie v to vlastně doufá, protože Sam je pod obrovským tlakem a ona je strachy bez sebe, že sjede ze silnice a vybourá se. Slyší, že má Sam v hlase něco víc než jenom neklid, když ji úpěnlivě prosí, aby vyhlížela Nicka… a měla se před ním na pozoru. Jenomže teď je skoro o tři hodiny víc a on se už neozval. Po Nickovi ani stopy.
I Julie je teď víc než jenom znepokojená. Je vyděšená. Bosky projde kolem opěrné zdi po parketách, vrzajících pod její váhou, do chodbičky ke schodům. K těm schodům. Vedou přímo do tmy. Je tam vypínač, ale ještě než se ho stačí dotknout, zastaví se na nejvyšším schodu a uvidí dole na příkrých schodech ty lidi, jak se dívají nahoru. Nejsou to nic víc než siluety, černé siluety na černém pozadí, jenže ona cítí, že na ni upírají pohled, cítí, že jejich přítomnost má nějaký záměr. Šest, sedm postav, namačkaných na schodišti, nehybných. Okamžitě je jí jasné, že to nejsou žádní vetřelci, na to je chata příliš odlehlá, noc příliš neúprosná. Taky je jí díky primitivnímu instinktu jasné, že nesmí rozsvítit světlo. Ve světle už lidé na schodech nebudou vidět – a nevidět je, když víte, že tam jsou, je horší, než je vidět. Mnohem horší.
Chlad, který ji obklopuje, když se vrací do postele, není jenom obyčejný tělesný chlad. Je to chlad v duši, tak elementární, že se musí bránit síle, kterou si ji přisvojuje. Pod chodidlem jí jedna parketa zapraská jako výstřel z pistole a ona se přikrčí, skočí do postele a přitáhne si peřinu až k bradě. Vytřeštěnýma očima zírá na pozůstatek stínů na sítnici, příliš paralyzovaná, než aby mohla uvažovat o tom, co má udělat. Schody odsud nejsou vidět. V bezpečí postele Julii pomalu dochází úplně samozřejmé vysvětlení: zdálo se jí to. Pochopitelně. Tuhle možnost vítá až příliš horlivě, ovšem logika je nevyvratitelná. Opravdu vstala z postele – koneckonců na chodidlech ještě pořád cítí chlad –, ovšem její napůl spící mysl jí ukázala věci, které neexistují. Stíny na odpočívadle přetvořené v lidské postavy, otupělou projekci jejího strachu. Byla jsi dost vzhůru na to, aby ses racionálně ptala, kde je Sam. Dost vzhůru na to, aby ses opravdu bála. Tu myšlenku potlačuje. Na schodech ve skutečnosti žádní lidé nestojí. Je v chatě sama. Ještě si vybavuje, že zasunula zástrčky na dveřích, než odešla nahoru. Protože opravdu držela hlídku, jak ji požádal Sam. Sice ne u hořícího krbu, ale zato se zapnutými elektrickými kamny a s dekou přehozenou přes ramena, zatímco se snažila zvyknout si na cizí zvuky domu. Jako by žil. Jeho tep odtikávají kukačkové hodiny. Šikmá střecha sténá pod tíhou sněhu. Čas od času se ho sesunou celé hromady.
Nejhorší je skučení bouře. Vyzařuje z ní totiž neodolatelná přitažlivost. Julie je zas a znovu nucena vyměnit teplé místečko na pohovce za studené vchodové dveře, odkud zírá okýnkem ven. Jedle lze ve sněhové vánici jen těžko rozeznat, ani nemluvě o hřebenech hor a cestičce, která vede podél potoka do vesnice. Chata stojí osamělá na konci slepého údolí. Nad ní leží jenom přehrada a za ní zrádný ledovec. Ruku neklidně drží na klice, jako by uvažovala o tom, že vyjde do noci. Ve čtvrt na dvanáct usoudí, že Nick se tam venku nemůže potulovat, v tomhle počasí ne. Zkontroluje zámky; když vypne kamna, zaposlouchá se do jejich nezvyklého cvakání a zhasne světla. Sam ji probudí, kdyby se náhodou přece jenom vrátil domů. Proti tomu by Julie rozhodně nic nenamítala. V domě zkrátka nemůže být nikdo další. Jen ona a vítr. Spodní patro je prázdné.
Jenomže… dům se nezdá být prázdný. To je ovšem samozřejmě nesmysl. Jediné, co musí udělat, aby se o tom přesvědčila, je jít se podívat. Samozřejmě se o ničem nemusí ubezpečovat a už vůbec nemusí nikomu nic dokazovat. Ale chce se jí koneckonců pořád čurat. Vyzbrojena iPhonem v ruce vstane z postele a neslyšně obejde stěnu. Tam čekají schody. Jako jáma v dřevěné podlaze. Musí dojít až ke kraji, aby se mohla podívat dolů, a to se jí upřímně řečeno příčí. Nechce, aby jediná cesta do koupelny vedla tou temnou dírou. A tak se zastaví. Zaposlouchá se do tikání kukačkových hodin ve spodním patře. Natáhne krk, ale její pohled nedosáhne dál než k nejvyššímu schodu.
Přeháníš. Neexistuje nic děsivějšího než prázdný dům. Julie se zhluboka nadechne a rychle popojde dopředu – to je jediný způsob, jak to provést. Když stane přímo nad schody a pohled jí utkví na tom, co je tam dole vidět, dostane se jí do těla násilím chladný vzduch a svět se s obrovským zachvěním zpomalí. Plíce se jí jako balony nafouknou k výkřiku, který uvnitř ní sílí, ale zdá se, jako by už z ní vzduch nemohl ucházet, protože když si připlácne ruce na pusu, ozve se jenom tlumené pípnutí. Ti lidé pořád stojí na schodech. Přišli blíž. Všichni zvedli obličej a zpříma se na ni dívají. Nejstrašnější je, že se dívají přímo do ní. Na tvářích se jim zračí zmrzlé ticho šílenství. První z nich, vytáhlá hubená žena v černém s téměř průsvitně bledou kůží, stojí nehybně na třetím schodu. Těsně za ní ji následuje tlustý muž v ušmudlané bílé košili. Ti ostatní za nimi jsou jenom stíny. Julie jim pohled ochromeně oplácí. Trvá dlouho, než může s jistotou říct, že lidé na schodech jsou něco víc než nehybný diapozitiv nebo neživý výjev.
Vtom si všimne, že se ženě chvěje ukazováček na pravé ruce a tmavá, fialovo-černá kůže pod víčky. Oči má doširoka otevřené, křečovitě pronikavé a soustředěné, plné nenávisti. Má výraz psychopata, který se chystá začít křičet. Pokud k tomu dojde, obličej se jí nejspíš rozpadne a v podobě střepů se z ní sesype. Julie konečně popadne dech. V sérii krátkých přerývaných výkřiků vytlačí vzduch z plic. Do očí jí vyhrknou slzy. Za lícními kostmi pocítí horko a v mozku praskavé píchnutí, jako elektřina. Už ti začíná strašit ve věži, pomyslí si zcela racionálně. Po nohou, které jako by už nebyly její, doběhne zpátky do postele. Když skočí na pružiny, zavržou. A tak tam sedí, narovnaná, rukou křečovitě svírá peřinu vytaženou do pasu, druhou se škrábe do obličeje, až to bolí. Bolest je dobrá, rozjasňuje jí mysl. Když ruku oddálí, zůstanou jí na pravé tváři a na chřípí krvavé půlměsíce. Zavrže schod.
............
překlad Veronika Horáčková
10.5.2023