Meziřádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
V pravidelném pořadu Českého rozhlasu Vltava, který můžete poslouchat každý týden v rámci sobotní Víkendové přílohy, tentokrát literární redaktor a nakladatel vyskládal velmi pestrou mozaiku z nedávno vydaných knih od několika spisovatelek - kromě těch domácích se představí i Moldavanka, Polka, Slovenka a Američanka.
Dnes jsem pro vás připravil genderově velmi nevyvážený výběr. Samé spisovatelky a jejich světy, v množném čísle, protože každá z autorek vypráví o jiném světě, svém i kolem sebe. Putování po vesmírech jejich knih začnu na východě, v Moldavsku, v někdejší Besarábii.
Ve stínu současného ruského imperiálního útoku na Ukrajinu je tahle země skoro neviditelná, ale její historie, dnešní, a hlavně budoucí osud jsou s ruským expanzionismem a obranou proti němu spjaté podobně jako Ukrajina. Rusko si Moldávii přivlastnilo už roku 1812 a krátce poté zahájilo rusifikaci odstraněním rumunštiny jako úředního jazyka. Po krátkém nádechu ve 20. a 30. letech 20. století Moskva na základě paktu s Hitlerem Besarábii obsadila a tvrdě ji dál rusifikovala až do roku 1991. Moldavané v roce 1994 odmítli v referendu sjednocení s Rumunskem a v dnešním světle se to jeví jako promarněná příležitost – Rusové by se do Moldavska zřejmě velmi rádi vrátili.
Moldavanka Tatiana Ţîbuleac se narodila v roce 1978 a vypravěčka jejího románu Skleněná zahrada je její vrstevnice. Ale Lastočka, čili Vlaštovka, je holka z děcáku, a když je jí sedm, adoptuje ji starší, navíc hodně chudá žena. Velké vlídnosti se u ní Vlaštovka nedočká, ale ještě těžší je přežití mezi dětmi, které popisuje takhle: Měsíce běžely a já jsem pochopila, že jsem se z malého děcáku dostala do většího. A taky do skupiny holek. Stejné debaty, stejná pravidla, stejná krutost smísená se strachem a závistí. Z dívek se staly ženy. Vyrostla jim prsa, ale ne srdce.
Skleněná zahrada je dickensovsky smutný román, zároveň také žalující svědectví o zmíněné rusifikaci. Ta totiž za sovětů vypadala tak, že zakázali latinku a přikázali psát rumunštinu azbukou. Autorka se k tomu vrací v doslovu: Mým rodičům ten jazyk přinesl odtržení od všeho, co pro ně znamenala důstojnost, příslušnost k národu, potvrzení existence. Nikdy jsem nevěřila, že někdy uvidím tátu, jak vyhazuje knihy do smetí, ale stalo se. Knihy v jazyce, který ho rozpůlil vedví.
Za román Skleněná zahrada získala Tatiana Ţîbuleac v roce 2019 Cenu Evropské unie za literaturu. V překladu Jarmily Horákové vydalo knihu nakladatelství Větrné mlýny.
Jednu z nejvýraznějších současných polských spisovatelek Martu Dzido objevuje českým čtenářům či spíše čtenářkám nakladatelství Dokořán. Po novele Slast, kterou jsem tu – jak to utíká – doporučoval krátce po začátku covidového průšvihu, vyšly teď v českém překladu Anny Šaškové Plasové povídky s názvem podle jedné z nich Jahodová sezóna. Devět příběhů z ženského světa, otevřených, jak jen možno myslet, zároveň empatických a sugestivních. Těžko hledám srovnání s některou českou autorkou. Nejblíže má Marta Dzido asi k Petře Hůlové a k její novele Umělohmotný třípokoj. Jahodová sezóna se dá číst jako vyprávění o tom, jak žijí, přemýšlejí, a hlavně cítí současné Polky. Nebo spíš Středoevropanky, neboť Marta Dzido má k Česku a Praze blízko podobně jako řada jejích polských kolegů-spisovatelů. Na setkání v kavárně pražského knihkupectví Božská lahvice v půlce letošního února Marta Dzido na obligátní otázku, co chce psát dál, odpověděla, že ji zajímá svět žen po čtyřicítce, které, jak řekla, jako kdyby nejen pro literaturu skoro neexistovaly.
Ivana Gibová se narodila v roce 1985 v Prešově a východňárská energie a smysl pro humor jí nechybějí. Rozpomínám se, že tyhle atributy přitáhly svého času českou pozornost k její krajance Milce Zimkové. Ivana Gibová sice slovenštinu a literaturu vystudovala také v Prešově, ale brzy se zabydlela v Bratislavě a patří dnes k nejčtenějším slovenským spisovatelkám. Kromě jiného i proto, že její nejsilnější zbraní je humor a že píše o svých vrstevnících. Prvním českým překladem je povídková kniha s poněkud ujetým, sebeironickým názvem Eklektik Bastard.
Bastardem jsou povídky i formálně, označovány jsou jako komiksové. Autorka do nich sama kreslí. Někdy jen obrázek, obvykle s nějakou bublinou, ale také celý minikomiks, který supluje nějaký děj či vyprávěnou historku. Pro představu, jak to vypadá. Po dvojtečce má následovat promluva jedné z postav, ale místo sdělení v uvozovkách je kresba s dívkou, které jde od úst bublina a v ní: Ahoj, já jsem gerontofilka. A ty seš kdo? Text pokračuje takto: Cizího člověka to očividně pobavilo, protože mu bylo asi šedesát a zřejmě nečekal, že si k němu nad ránem přisedne nadraná neznámá gerontofilka a plácne hovadinu. Co povídky spojuje? Život třicátníků s jejich frustracemi líčený s někdy až vražedným vtipem. Podobně jako například v Historkách z podsvětí se postava z jedné povídky mihne či připomene v jiné epizodě. Není moc velkou nadsázkou, když řeknu, že Eklektik Bastard je takovou bratislavskou měkkou verzí Pulp fiction.
Povídky Ivany Gibové Eklektik Bastard ve výtečném českém překladu Lenky Brodecké vydalo nakladatelství Argo.
A teď o dvou českých autorkách. O generaci mladší než předchozí spisovatelky je pětadvacetiletá Sára Zeithammerová. Představuje pro mě jedno z velmi příjemných překvapení sezóny. Její novela Stehy o milostném trojúhelníku manželka-manžel-milenka má spád, střídavému vyprávění obou žen nemůžete nevěřit, ať už jsou vám sympatické, nebo ne. O společném muži se protagonistky jen zmiňují, jemu hlas dán není, a tahle personální elipsa čili výpustka překvapivě účinkuje ‒ jako kdyby se mužovou absencí stával příběh věrohodnějším, přesvědčivějším. Stehy jsou prozaickou prvotinou, ale právě svou zralostí a vlastně i stylem prozrazují zkušenost Sáry Zeithammerové s psaním. Je totiž spoluautorkou seriálu České televize TBH a scenáristkou desetidílné série Pět let z téže produkce.
Novelu Sáry Zeithammerové Stehy vydala Euromedia v edici Listen.
Sabrina Karasová je naopak z generace řekněme analogové. Debutovala básnicko-prozaickou sbírkou Moře modré už v roce 1990, a to v tehdejší, dnes už skoro legendární edici Nulté knížky nakladatelství Pražská imaginace, hned po Petru Borkovcovi a jeho básnické prvotině Prostírání do tichého. Pátá kniha Sabriny Karasové se jmenuje Přespávačka u slečny Broukové a jsou to krátké prózy navazující na dřívější sbírky miniatur. Ty se dají zařadit do surrealistického šuplíku, autorka přiznává jejich snovou genezi. Ale po víc než dvacetileté odmlce od předchozí knížečky Bílý pes způsobené především náročným zaměstnáním – šéfovala redakci lifestylového časopisu Cosmopolitan – přichází Sabrina Karasová s příběhy, někdy až anekdotami ještě rafinovanějšími. Jen některé z těch historek lze jednoznačně zařadit ke snům nebo naopak do reality. A možná některé z nich evokují ve čtenáři pocit déjâ vu. Jsou to hříčky podobně ulítlé jako v panoptikálních historkách Wernischova Doupěte latinářů. Minipovídky Sabriny Karasové Přespávačka u slečny Broukové vydalo nakladatelství Triton.
A nakonec Amerika a jedna z jejích legend, která ani po pětasedmdesátce neztrácí energii. Patti Smith je samozřejmě nejznámější jako rocková hvězda. Ale není jen zpěvačkou, je to i výtvarná umělkyně a také výtečná spisovatelka. O české překlady se dělí nakladatelství Volvox Globator a Dokořán. Dokořáni se jí v posledních letech věnují soustavně a zatím posledním titulem je Kniha dní. Je to – dá se říct – hybrid. 365 fotografií a pod každou nějaký kratičký komentář. Obrazově ale i textově pozoruhodná ročenka. Patti Smith není autorkou všech fotek, půjčila si třeba portrét T. S. Eliota, a ten provází vyznáním z 26. září. V ten den roku 1888 se totiž Eliot narodil. Patti Smith se hlásí i k dalším, zejména Arthuru Rimbaudovi nebo naopak překvapivě ke švédskému vypravěči Henningu Mankellovi, autorovi detektivek s už kultovním komisařem Kurtem Wallanderem. Mankella vyfotila krátce před jeho smrtí sama a vzpomíná na něj jako na dobrého přítele. Texty v Knize dní Patti Smith přeložil Ondřej Prokop.
2.5.2023
