Vratislav Brabenec - k osmdesátinám si nadělit novou básnickou sbírku
nakl. Maťa
Jmenuje se Cestou na Bořeň. Kromě poezie obsahuje vzpomínkové a jubilejní texty hudebnice Evy Turnové, Vladimíra Lábuse Drápala, spisovatele Jáchyma Topola nebo někdejšího disidenta Františka Stárka Čuňase, stejně jako výběrovou bibliografii Brabencova literárního díla. Edičně připravil Martin Machovec. "Mám stovky rozepsaných věcí, ale vzhledem k potížím se zhoršujícím se zrakem už to tady asi po mně zůstane," říká básník, hudebník - a jubilant.
Vráťa Mravenec...
Vráťa Mravenec, jak mu říkal Pavel Zajíček, je jednou z mytických postav českého undergroundu, ale hlavně člověk, jenž na prahu věku, který mu už čtyřicet let nikdo nepředvídal, s klidem sleduje mravenčení kolem a skrze neřesti nasává inspiraci. Jak rád říká: „Kdybych místo toho rumu, co jsem v životě vypil, ty peníze šetřil, to by bylo rumu!“ Je glosátorem nejobyčejnějšího života: „Nejlepší zubař je chodník!“, ale i filosofem běžného dne: „Text skladby Co znamená vésti koně je báseň složená z takovejch básnickejch obrazů. Ale když to překládal Paul Wilson, dal tomu název Leading Horses a říkal, že v angličtině je to takový přísloví, že i když odvedeš koně k vodě, neznamená to ještě, že se napije. Tomu já moc nerozumím, já se napiju vždycky!“
Je taky bezedným vypravěčem příběhů z kategorie „to nevymyslíš“: „Přijel jsem do Prahy, seděl v hospodě U Svitáků, kam jsme tehdy chodili, tam byl nějakej Láďa Bém a říkal, ‚Hele můj dvanáctiletej syn viděl Atentát na kulturu a ptal se, co je to za lidi. Tak mu říkám, že vás znám od Svitáků: to je Mejla, tohle Vráťa. A on se ptá: To jsou skutečný lidi? No, já s nima chodím ke Svitákům na pivo. A pak se osmělil: Hele nevadilo by ti, já bydlím tady za rohem, že bych skočil pro kluka, on by si chtěl na tebe šáhnout, jestli jsi skutečnej.‘ A ten malej kluk tam pak seděl s náma u stolu a posvátně na mě od tý limonády koukal.“
Ale je i praktickým rádcem: „Pokud děláš nějakou práci, která nemá smysl a nebaví tě, tak radši nedělej nic. Dělat něco, co je blbost, co vlastně nesnášíš, znamená prožít svůj život v nenávisti, v nasrání, možná třeba mezitím i zbohatneš, ale přitom nejsi vůbec šťastnej. A proto je tak sereme, protože my umíme bejt šťastný.“ Prostě, sedět s Vráťou u stolu je jako sedět s Vidoucím a Vědoucím, ale tak nějak mimochodem, kterej k tomu přišel jako slepej k saxofonu. Jeho největší obavou je momentálně to, aby nepřišel domů z hospody a nenašel se tam mrtvej. Tak všechno nejlepší k osmdesátinám a ještě aspoň jednou tolik!
Vladimír "Lábus" Drápal
27.4.2023