Meziřádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Další várka informací o knihách, které je pro nadšené čtenáře dobré objevit, pokud se tak už nestalo. Ze záplavy novinek posledních měsíců vybírá, čte a referuje literární redaktor a nakladatel v pořadu Českého rozhlasu Vltava, který můžete pravidelně slyšet v sobotní Víkendové příloze.
V posledních několika měsících se objevily hned tři podle mne pozoruhodné knihy, které zvedají téma česko-německý střetů 20. století s neobvyklou přesvědčivostí a bravurou.
Marek Epstein, nejstarší z trojice, ročník 1975, svůj nový román nazval neobvykle jednoduše, a přesto velmi metaforicky Země. Zpřesnil jej podtitulem Příběh české rodiny.
Epstein je zkušený filmový a televizní scenárista, k próze vlastně občas jen poodejde, ale vždycky jeho příběhy stojí za přečtení. Román Země je však výjimečný záběrem časovým, hloubkou příběhu i proplétajícími se osudy postav. Ústřední postavou je dítě, dívka, žena, a nakonec stárnoucí paní Lea, narozená těsně před zánikem první republiky. Němci a pohraničí mají v jejím příběhu roli katalyzátorů. V roce 1942 při razii v pražském bytě gestapo zatkne a pak na kobyliskou střelnici veze její zmučenou matku. Čtyřletou dceru by čekal stejný osud, ale asistující esesák Hermann, který už má za sebou Ukrajinu a strážní službu v koncentráku, podlehne vzpomínkám na své dětství. Dítě vyreklamuje k poněmčení, obstará si povolení a děvče odveze ke svému bezdětnému strýci na statek na samé říšské hranici za Tachovem. Kurt a jeho žena Trude dítě přijmou za své. Při odsunu jim Leu vezmou a v Křimicích pro ni najdou českou rodinu, pro niž by děvče mohlo být náhražkou za zemřelého synka, ale o nějakém citu nemůže být řeč. Lea se pokusí utéct za odsunutými německými pěstouny, skončí v pasťáku. Přesto se dostane na střední školu a zamiluje se do učitele. Jenže učitel je bývalý pilot RAF a píše se rok 1952…
Epstein nevypráví tu historii přímočaře, ale v krátkých kapitolách se napřeskáčku v čase věnuje jednotlivým postavám. Střídá útržky z jejich životů a postupně tak kompletuje obraz, jako kdyby skládal puzzle. Nebo střihal film, ale v tomhle případě přirovnání moc nesedí – taková dynamická a zároveň komplexní kompozice je přístupnější jako čtený příběh. Zároveň tímhle způsobem vyprávění udržuje čtenáře v napětí. Jak epizod přibývá, stupňuje se i zvědavost, kam Lein příběh, a zároveň příběh její dcery Mirabelky dospěje. Závěr je, pravda, trochu filmový, ale to mu na katarzním účinku neubírá.
Čtvrtou knihu Marka Epsteina Země. Příběh české rodiny vydala Euromedia v edici Listen.
Alice Horáčková se postupně od novinařiny a publicistiky přes knižní rozhovory a portréty posunula až k první a hned rozsahem velké próze, k románu Rozpůlený dům s podtitulem podobným tomu Epsteinovu, ale právě z druhé strany, jako bezděčné opozitum: Příběh sudetské rodiny.
Alice Horáčková, ročník 1980, se sice také jako Marek Epstein narodila v Praze, ale po předcích je z pohraničí, z krkonošského Benecka, z česko-německé rodiny. A román Rozpůlený dům je velmi důkladnou literární rekonstrukcí spletitých příběhů jejích bližších i vzdálenějších příbuzných. Jedním z impulsů bylo zjištění, že její pradědeček byl nacista. Možná i překvapivě nechává v příběhu postavám skutečná jména. Jak si s těžkou látkou, navíc velmi osobní, poradila, popsala pro internetový literární magazín VašeLiteratura.cz
Moje rodina Hollmannových byla dost rozvětvená a mezi jejími členy byly velké názorové rozdíly, které jsem se v románu snažila popsat. Z jedenácti sourozenců byli odsunutí jenom tři bratři, včetně mého pradědy. Čtvrtý bratr, který se dostal až do nejvyšších nacistických kruhů k Reinhardu Heydrichovi, spáchal sebevraždu. Ale pak tam byli i další bratři, kteří se už před válkou přikláněli k Čechům a které odsud nikdo nevyháněl. Ten nejstarší byl dokonce legionář, který na konci první světové války prošel Sibiří, a ten nejmladší zase pojmenoval své dcery Zlatuše a Raduše – více česká jména mě nenapadají… No a k tomu si připočtěte jejich sestry, které si všechny vzaly Čechy. A já si tuhle komplikovanou historii, o které se u nás nemluvilo, musela kousek po kousku skládat dohromady. A hlavně jsem si musela ty moje dávno mrtvé příbuzné představit: jak si vyznávali lásku, o čem se asi hádali, jak umírali. Musela jsem se rozhodnout, o kom z nich stojí za to psát, jaký jim dám slovník, charakter, pocity.
A ještě dodala, jak knihu přijali ti, o jejichž předcích kniha vypráví:
Příbuzní z Benecka mi chodí na čtení a další z Hollmannů dokonce uspořádali vědomostní soutěž o moji knihu. Můj táta původně nebyl moc nadšený, že píšu o vlastní rodině, a knihu číst ani nechtěl. Ale když si nedávno na čtení ve Špindlerově Mlýně vyslechl kapitolu Třicet kilo, v níž popisuju odsun Němců z Benecka, úplně se divil, jak je to pravdivé. Tak třeba nakonec ještě celou knížku přelouská.
Román Alice Horáčkové Rozpůlený dům. Příběh sudetské rodiny vydalo nakladatelství Argo.
Nejmladší z trojice autorů, Štěpán Kučera, se narodil v roce 1985 v Jablonci nad Nisou českým rodičům z vnitrozemí, kteří si Jablonec vybrali k životu rok před narozením příštího spisovatele.
Knihou s česko-německým názvem Gablonz Jablonec vytvořil Štěpán Kučera svému městu svérázný literární pomník. Je to vlastně kronika jabloneckého 20. století poskládaná z dlouhé řady pramenů, někdy více, jindy jen nezbytně provázená autorovými komentáři či přesněji spojovacími, informačními texty.
Kučera už je literát zkušený, se dvěma předchozími prózami dosáhl na nominace Magnesie Litery. Nezapře ani novinářskou praxi a samozřejmě sečtělost. S touhle výbavou a zároveň s touhou poznat své město našel i vhodný klíč: kniha Gablonz Jablonec se pohybuje na úzké hranici mezi dokumentem a prózou. Je to vyprávění v drobných kapitolách, útržcích, přitom velmi pečlivě, skoro lékárnicky váží míru odstupu a vlídné, pobavené ironie. Když cituje z protestního dopisu občanů proti stavbě nové radnice v roce 1930, vystačí si s komentářem v podobě názvu kapitolky: Některé věci se nemění. Ten protest totiž obhajuje místo pro parkování, které výstavbou radnice zmizí, a stěžovatelé líčí, jakou velikánskou škodu tím Jablonec utrpí.
Jablonečák Štěpán Kučera má svoje město rád, koneckonců to byl hlavní důvod proč tuhle knihu napsal. Přesto nebo právě proto vidí i jeho minusy, jak se někdejší bižuterní pupek světa přezdívaný Paříž severu i v demokratické éře propadá do ještě nižších pater. K charakteristice Kučerova jabloneckého rozpomínání by se možná dalo připsat také: hořká láska.
Knihu Štěpána Kučery o městě pod Jizerskými horami Gablonz Jablonec vydalo nakladatelství Druhé město.
20.4.2023
