Musím ti napísnout, jak ve škole pokrokávám...
nakl. Argo
Takzvaný etnický humor, pověstně nemilosrdný k nemotornostem a chybám jiných národností, byl díky Rostenovi v příhodách pana Kaplana obohacen o tóny nezvyklé, protože účastné. Slabé, omylné postavičky se na těchto stránkách utkávají s vesmírem jazyka, a je to boj s přesilou, přesnou a krásnou, ba skvostnou — právě proto však přesilou. Odtud náš smích, odtud naše sympatie: čteme knížku založenou na nedorozumění i porozumění.
Zahájení aneb Tah klopýtavým pěšcem
Čtyřiadvacetiletý Američan neznámého jména napíše povídku ze školního prostředí a nabídne ji netuctovému týdeníku, kde být tištěn je pro zavedené autory vyznamenáním, pro začátečníky snem. Redakce povídku zařadí jako ústřední prózu čísla a povzbuzený začátečník napíše během dvou let dalších čtrnáct povídek z téhož prostředí, s týmiž hlavními postavami a pro tentýž časopis. Všechny jsou otištěny a posléze shrnuty do knížky, která autorovi vyslouží trvalý věhlas a soustavný přísun čtenářských dopisů se známkami tuzemskými i nejexotičtějšími.
Knížka, vycházející od té doby v nových a nových vydáních, spatří světlo vděčného světa v roce 1937 pod názvem Studia Hymana Kaplana (The Education of Hyman Kaplan). Týdeník s vyběravou redakcí se jmenuje The New Yorker a mladý autor se kryje pseudonymem Leonard Q. Ross, protože právě pracuje na odborné studii o washingtonských dopisovatelích a má strach, aby důstojnou vědeckou instituci, která mu poskytla stipendium, nepobouřil tím, že se zabývá humoristickým psaním. Pro klid svědomí vyhrazuje humoru jen víkendy, všechny ostatní dny a večery zasvěcuje vědě, od níž si slibuje existenční zajištění. Leo Calvin Rosten, narozený 11. 4. 1908 v polské Lodži — jen dva roky předtím, než se s ním rodiče vystěhovali do Spojených států, kde pak vyrůstal jako dvojjazyčné dítě, střídající jidiš s americkou angličtinou —, dostudoval totiž na chicagské univerzitě krátce poté, co neslavným „černým pátkem“ explodovala světová hospodářská krize, a tedy v době, kdy započít dráhu profesionálního sociologa bylo ještě nesnadnější než ucházet se o debut v New Yorkeru.
Mladý bakalář filozofie, pomýšlející na doktorát, si počátkem třicátých let vypomáhá částečným úvazkem na jedné večerní chicagské škole, kde učí anglicky přistěhovalce z různých koutů světa, zaměstnané vesměs v konfekci. Právě taková škola se stala scénou jeho první úspěšné povídky a první slavné knížky. Škola pro dospělé, přenesená však do New Yorku… Světová literatura není nijak chudá na díla a dílka o vřavě všeho druhu, kterou ve škole i za ní rozpoutává žactvo nedospělé, ale příběhy z lavic, do nichž večer zalézají žáci více než odrostlí, jsou v ní vzácností. Rosten narazil v tomto námětu na nový, ještě nevyčerpaný zdroj humoru. A vytrvale z něj těžil navzdory tomu, že třída složená většinou ze znavených, upracovaných či jinak ztěžklých matek, otců a praotců rodin je těleso značně statické a pramálo způsobilé k bujným recesím, v jakých má tradice školního humoru své nejspolehlivější pilíře.
Začínající humorista objevil pilíře nové: jedním je urputná vážnost, s jakou dospělí ke svému vzdělávání přistupují (na rozdíl od urputné nevážnosti, s níž nedospělí touží obrátit vyučování v absolutní psinu), a druhým je fakt, že o tuto vážnost usilují jazykem, který neovládají, jak by měli. Jako by se postarší účastníci plesu pokoušeli zatančit při swingové hudbě něco velebně barokního, o čem se doslechli z rozhlasové přednášky. Vznikly tak příhody, v nichž se bláznivé situace přestěhovaly z vnějšku dovnitř — do křehkých stěn studovaného jazyka. Uklouznutí, kozelce, fanfarónská salta, pasti a šarvátky, to vše se stalo dílem mluvidel, mluvnice a mluvy. A publikum bylo touto ztřeštěnou akrobacií uchváceno.
Ne že by se smálo slovním hříčkám poprvé, Rostenova hra slov se však od kouzel virtuózních stylistů citelně lišila — bylo to cosi propojeného s neumělostí, přehmatem, náhodou, cosi při vší nadsázce blízkého každodennímu údělu člověka a jeho jazyka; zejména jazyka, který si do hlavy teprve vpravuje. Čtenáři poznali v Rostenových příbězích záchvěvy tenkého lana, na něž museli vkročit, kdykoli opustili pevnou půdu mateřštiny, a které zdolávali všelijak, třeba i ručkováním nebo zbrklými skoky do neznáma, o pádech nemluvě. Přistěhovalcům, pro něž bylo obstojné zvládnutí angličtiny platidlem za státní občanství i za pocit sebejistoty, mohl tento humor znít dokonce konejšivě: tak jako Chaplinův tulák býval smolařštější než všichni smolaři a Laurel s Hardym vrtáčtější než všichni vrtáci, Rostenovi cizinci v čele s nezkrotným panem Kaplanem demolovali angličtinu hůř a zarputileji než všichni jazykoví greenhorni.
Ještě vděčnější čtenáře našla Rostenova prvotina mezi těmi, kdo už měli jazyková úskalí za sebou, anebo je vůbec překonávat nemuseli, protože se do angličtiny přímo narodili. Jak rádi se zkušení řidiči (lyžaři, cvičenci, hráči) baví neobratností začátečníků… Ze škodolibosti? I ta bývá rozbuškou smíchu, ale spíše v syrovém životě nebo ve sférách satiry než na hřišti humoru. Smějeme se snad nešikovnému klaunovi proto, že si při jeho výstupu uvědomujeme svou převahu? Anebo to v našem smíchu vybuchla radost z toho, že jeho hra na nešiku je krásně vynalézavá a že jí dokážeme být účastni i my? V tom případě se patrně neopájíme převahou, ale náš smích je štěstím z dorozumění a rovnováhy.
..............
z předmluvy překladatele Antonína Přidala
12.4.2023