Nebát se přemýšlet mimo krabici
Josef Rauvolf
Kniha Návod k obsluze vesmírné lodi Země Buckminstera Fullera (1895 - 1983), amerického všeuměla, hlavně ale nepřekonatelného myslitele, je sice malá rozsahem, o to ale bohatší na neotřelé myšlenky.
A myšlenky velice nové, až třeskuté – a to i po více než padesáti letech od jejího vydání. Což, dodejme, není u Fullera ničím neobvyklým, spíše něčím zcela běžným, zkrátka standartem. Buckminster Fuller byl totiž přesně tím člověkem, který hledí daleko kupředu, přichází s myšlenkami a projekty, které mohou jeho současníkům připadat jako naprosté sci-fi, či nesmysly, jsou však vždy založeny na důkladné analýze současného stavu, jeho problémů a také, což je důležité, jejich příčin. Fuller přitom nebyl pouze vynikajícím analytikem, byli syntetikem, přicházejícím s neotřelými řešeními. A dodejme, že řešeními funkčními. Z toho všeho je jasné, že ač to zní jako klišé, předbíhal svou dobu o řadu délek, tedy let a desetiletí. Přitom je jedno, zabýval-li se architekturou, teorií systémů, návrhářstvím, filozofií či ekologií, a bylo toho daleko více.
Jak již bylo naznačeno, Návod k obsluze vesmírné lodi Země je skutečně knihou útlou, má pouhých devadesát stránek, není v ní však slovo navíc – a v žádném případě nepůsobí tezovitě, suše. Fuller opravdu plní, co slibuje, tedy: poskytnutí návodu.
Anebo, jak píše v úvodu Fullerův vnuk, jsou jeho knihy "nástroje myšlení, katalyzátory tranformací, podněty ke skoku z ‘krabice’ navyklých a standartních myšlenkových procesů." například, když píše, že jsme nahlédli rozdíl mezi schopnostmi mozku a ducha. "Pochopili jsme," dovozuje, "jaké pověry a komplexy méněcennosti jsou vštípeny celému lidstvu vlivem toho, že všechny historické včerejšky prožilo za podmínek propastné negramotnosti a nevědomosti, za kterých se mohli udržet jen ti nejbrutálnější, nejlstivější a nakonec nejzvířečtější, a i to jen po třetinu doby, o níž se ví, že se jí člověk může dožít."
Svazek samotný je rozdělen do osmi částí, z nichž každá je věnována důležitému aspektu našeho přebývání na planetě Zemi, hlavně ale tomu, aby ono přebývání nesměřovalo ke konci, abychom dokázali přežít a zároveň svou planetu nezničit. Fascinující přitom je, jak Fuller jasnozřivě mluví o tom, co je v současné době vysoce aktuální, jako třeba otázka spalování nenahraditelných fosilních paliv. "Zásoby fosilních paliv na naší vesmírné lodi Země odpovídají zásobní baterii v našem autě, kterou je nutné zachovat na spuštění startéru hlavního motoru. Poté už musí náš ‘hlavní motor’, tedy životně regenerační procesy, využívat výhradně náš ohromný denní energetický příjem z větru, slapových jevů, vody a přímé energie slunečního záření. [...] Nemůžeme si dovolit utrácet svá fosilní paliva rychleji, než ‘dobíjíme baterii’. " Těžko k tomu co, zvláště dnes, dodávat.
Fuller mluví přesvědčivě také o otázce specializace a dovozuje, že přílišná specializace byla důvodem vyhynutí přírodních druhů, protože "šlechtění a specializace vždy eliminují celkovou adaptibilitu".
Celou knihou se vinou úvahy o přežití, a to jak lidského druhu, tak všech dalších živých organismů, zkrátka, přežití celé planety Země. Jde ale dál: "Pro druhotné problémy v rámci celkového problému lidského přežití, jehož důsledky se dnes vymykají záběru plánovačů a je nutné je vyřešit, je typický problém obecného znečištění: nejenom znečištění vzduchu a vody, ale také informací ukládaných v našich mozcích." Opět, zvláště dnes problém dosti palčivý, a kritický.
Zkrátka, Fuller říká: přemýšlejme, nebojme se přemýšlet, nebojme se myšlenek, které mohou vypadat nepatřičně, nereálně, a také, buďme pokorní. Protože "nejde o zákony vytyčené člověkem. Jde o bezmezně uzpůsobivé zákony rozumového intergrálně vládnoucího univerza."
Návod tedy máme k disposici již přes padesát let. Logickou a neodbytnou otázku, jak moc jsme se jej drželi, ponechávám – raději – otevřenu. Respektive, je docela, bohužel, jasná. Snad tedy...
Josef Rauvolf
30.3.2023