Unesený Západ - esej Milana Kundery plus jeho projev na sjezdu spisovatelů 1967
Tomáš Weiss
První textem je Nesamozřejmost národa - vstupní projev sjezdu spisovatelů v roce 1967. Druhým je esej Unesený Západ. Ta pochází ze začátku 80. let minulého století a je určena západním čtenářům. Těm předkládá tezi, že střední Evropa je na východ násilně zavlečená, "unesená", avšak v jádru stále západní Evropa. Že země jako Česko nebo Polsko jsou dědičkami renesance a osvícenství. Že leží kulturně na Západě, zeměpisně uprostřed a jen politickým nedopatřením na Východě.
Na vstupní projev Milana Kundery na sjezdu spisovatelů v roce 1967, obsažený v této knížce pod názvem Nesamozřejmost národa, reagovala komunistická strana obviněním, že vytvořil „politickou a filozofickou platformu“ opozice. Kundera však nemířil jen do prostoru tehdejší politiky. Problém nesamozřejmosti, tj. i ohroženosti kultury národa nastolil jako problém evropský. Překračování národních kultur interpretoval jako výrazný rys českého bytí v dějinách, jako osvobozující duchovní rozměr; a návrat české kultury k evropským hodnotám jako jedinou možnou alternativu.
Jiří Brabec
Esej Milana Kundery představuje západnímu čtenáři, že to, co po Jaltě postihlo střední Evropu, se velmi blízce týká i jeho. Na Východ byla „unesena“ část kontinentu, která kulturně a historicky patří jinam. Ve střední Evropě se bojuje nikoli o nějakou lokální věc, ale o Evropu a její dědictví. Střední Evropa je totiž „zmenšeným modelem Evropy, vytvářeným podle jediného pravidla: co největší rozmanitost na co nejmenším prostoru“. Kundera upozorňuje, že strach z Ruska — za únosce považuje Rusko, nikoli komunismus — je v této oblasti dlouhodobý, a při této příležitosti se dovolává F. Palackého, K. Havlíčka a traumatické polské zkušenosti s ruskou agresí. Velmi silně se ohrazuje vůči ideji slovanského světa, kterou považuje za „klišé světové historiografie“. Posléze se ptá, zda je střední Evropa vinna „tím, že Západ ani nepostřehl její zmizení“. A dochází k tomu, že vina z větší části neleží na její straně. Důvodem je, že tuto oblast nelze určit zeměpisně a politicky, ale přesto střední Evropa dala světu velkou kulturu, zejména na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Za tmelící prvek považuje M. Kundera Židy: „Žádná jiná část světa nebyla tak hluboce poznamenána působením židovského génia. Židé, všude cizinci a všude doma, byli ve dvacátém století hlavním kosmopolitním, integrujícím živlem ve střední Evropě.“ Autor se pokouší střední Evropu vymezit i geograficky: je to „nejistá oblast mezi Ruskem a Německem, obývaná malými národy“. Na závěr se Kundera vrací ke svému východisku, jímž je Evropa. Tragédie střední Evropy podle něj spočívá v tom, že Evropa „sama ztrácí svou kulturní identitu, nevidí ve střední Evropě nic jiného než politický režim. Jinými slovy, vidí ve střední Evropě toliko východní Evropu“.
z textu Jiřího Trávníčka v knize V kleštích dějin (Host, 2009)
29.3.2023