Meziřádky Zdenko Pavelky - tentokrát 100% Hašek
Zdenko Pavelka
Rok 2023 nám literárně začal připomenutím 100. výročí úmrtí Jaroslava Haška. 30. dubna to také bude 140 let od jeho narození v Praze. Hašek se bude číst i když my už tady dávno nebudeme, tím si buďte jistí. Víc v textové podobně pořadu Českého rozhlasu Vltava, který je pravidelně vysílán jako součást sobotní Víkendové přílohy.
Meziřádky 7.1. 2023
Tentokrát jsem se ohlédnul hlavně po knihách, které postupně přispívaly k tomu, abychom si od Jaroslava Haška mohli přečíst všechno, co napsal. A připomenu ještě některé další, Haškem inspirované.
Nejsem a nechci být, pokud jde o Haška, objektivní. Už jsem se právě tady na Vltavě před časem přiznal, že jsem Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války poprvé četl někdy v devíti letech, a že jsem je pochopitelně nemohl chápat v celé ironické velkoleposti. Švejk mi byl tehdy srozumitelný jako pohádkový Honza, který se hloupým staví, aby přežil v divném světě mocnějších. Až později, přesto dosti záhy se mi kniha stala tím, co spisovatel Zdeněk Mahler vyjádřil větou: V Bibli je téměř všecko, ve Švejkovi je úplně všecko. A tak Osudy občas na libovolném místě otevřu a Haškovo nemilosrdné vyprávění mi rozjasní i ten nejtemnější den.
A teď k těm objevným haškovským knihám. Za nenápadnou, přitom ale velkou ediční práci považuji triptych objevených či znovuobjevených drobnějších Haškových textů. Shromáždil je básník, novinář a literární historik Petr Kovařík a vydal je ve svém nakladatelství Modrý stůl v letech 2005 až 2007. Ty svazky se jmenují Když bolševici zrušili Vánoce, Nešťastný policejní ředitel a Postrach domu. První dva soubory jsou pořád v distribucích, jen poslední je vyprodaný. Kovařík do nich posbíral především knižně dosud nevydané texty, u nichž není o Haškově autorství pochyb. To je případ Vánočního fejetonu, jehož první věta inspirovala název svazku. Ta věta zní: Bolševická vláda národních komisařů v Petrohradě zrušila vánoční svátky. Fejeton vyšel v Čechoslovanu v prosinci roku 1917. Čechoslovan byl časopis vydávaný Svazem československých spolků na Rusi v Kyjevě, v té době už to byl fakticky časopis československých legií a Hašek do něj hojně psal. Do roku 1948 v žádném knižním výboru tenhle text nevyšel a pak do roku 1989 ho nemohl pochopitelně žádný editor do jakéhokoli knižního vydání zařadit. Vánoční fejeton je zároveň ilustrací, že Hašek nebyl cenzurován jen za života, ale ještě dlouho po smrti.
Petr Kovařík do jmenovaných souborů zařadil také texty, u nichž je Haškovo autorství možné, ale nikoli jisté. Pro i proti shrnuje Kovařík v edičních poznámkách a v doslovech líčí také okolnosti, za jakých se texty dostávaly či naopak nemohly dostat ke čtenářům.
Mimořádnou práci odvedli dva výteční haškologové, Čech Jaroslav Šerák a Nor Jomar Hønsi. V nakladatelství Machart vydali v roce 2016 knihu Jaroslav Hašek – sebrané verše s podtitulem Opilec s buclatýma rukama převzatým z črty Dušička Jaroslava Haška vypravuje. Editoři do tohoto unikátního souboru téměř stovky básní zařadili jen verše, jichž je Hašek nepochybným autorem. Ty, které nelze s jistotou doložit, v poznámkách zmiňují. Část básní z válečného období se dochovala jen díky opisům a deníkům Haškových přátel. Kromě jiných jsou to také dvě drsná čtyřverší, která tu číst nemůžu. První napsal Hašek na vrata ubikace v Brucku, druhé na dveře vagónu, v němž jeli na frontu. Nejpozoruhodnější, nejdelší a nejhaškovštější je epická báseň o roce 1917, jmenuje se Co všechno v minulém roce na světě se stalo. Tu přetiskl už Petr Kovařík poprvé v knize Nešťastný policejní ředitel, měla totiž kvůli protibolševským invektivám stejný úděl jako Vánoční fejeton. Podobně na tom byly, i když trochu lépe, povídky shrnuté do svazku Velitelem města Bugulmy. Ty zůstávají ve Švejkově stínu, ale snesou srovnání s proslulými povídkami Isaaka Babela. A napovídají, že Hašek z Ruska utíkal, protože vytušil, co by ho čekalo.
Oba haškologové provozují také výtečné webové stránky. Šerák stojí za webovkami svejkmuseum.cz a Hønsi provozuje honsi.org v norštině a angličtině.
Na svejkmuseum.cz najdete samozřejmě přepis románu, ale i povídky, fejetony a básně, naskenované originály, dále bohatství odkazů, vysvětlivek. Ve fragmentech z knihy Václava Mengera Lidský profil Jaroslava Haška nepřehlédnete faksimile Haškova křestního list, který dokládá, že byl pokřtěn jako Jaroslav Matěj František Hašek. Virtuální muzeum Jaroslava Haška & Josefa Švejka, jak zní plný název webu svejkmuseum.cz, je naprosto jedinečnou platformou, kde najdete o Haškovi skoro všechno.
O posledním Haškově roku na Lipnici napsala zasvěcený román Medvědí tanec Irena Dousková, vydalo ho v roce 2014 nakladatelství Druhé město. Je také ještě ke koupi. Není to biografie, ale jedinečná próza zachycující dobu, místo a protagonistu s mimořádnou empatií a zároveň slovesným nadáním. Medvědí tanec považuji za jednu z nejpůsobivějších knih o Haškovi, i když nepatří k bestsellerům a moc si ho nevšímali ani čtenáři odborní. Tím hůř pro ně, utrousil by možná Hašek.
K Haškovu dvojitému výročí ‒ neboť nejen před sto lety zemřel, ale 30. dubna před sto čtyřiceti se narodil ‒ jsem zatím neobjevil žádnou chystanou novinku. Povím vám tedy o tom, jak jsem se setkal se Švejkovým vnukem. Jako nakladatel a zároveň Haškův ctitel dostal jsem před asi čtyřmi lety tip. Prý jeden chlapík, také Haškův milovník, vozíčkář s mimořádným pochopením pro zvolání „Na Bělehrad!“, má rozepsaný román, jehož hrdinou je vnuk Josefa Švejka. Neboť Švejk je prý sice známá literární postava, ale v literatuře je možné všechno, a tak žil doopravdy. Jeho vnuk, ač s hendikepem, po Praze a okolí dnes taxikaří. Připomněl jsem si nepovedené Vaňkovo pokračování Osudů, ale zvědavost mi nedala. A rukopis prvního dílu zamýšlené trilogie nazvaný Švejk afghánským veteránem mě přesvědčil, že tahle grandiózní aluze si zaslouží, aby se dostala ke čtenářům. Nikoliv proto, že Švejkův vnuk je podobný kecálista jako jeho dědeček, ale proto, že tenhle Josef III. se světem válčí podobně – nesmiřitelně s pitomci, laskavě a s pochopením jedná s každým, v kom tuší dobrého člověka. Netrpí předsudky. Domů si nastěhoval hospodyni Eržiku ze Zakarpatské Ukrajiny, tedy po staru z Podkarpatské Rusi. Se kterou se pak v druhém dílu nazvaném podle druhé kapitoly druhého dílu Osudů výmluvně Švejkova manželská anabáze ožení a dokonce i přes už přece jen vyšší věk s ní zplodí syna. Ovšem tady se josefská řada přerušuje, čtvrtý Švejk dostane jméno po jiném literárním hrdinovi Mykola. Tak totiž znělo původní jméno zbojníka, z něhož Olbracht stvořil dodnes živou legendu.
Bigstainův Švejk je současný muž, který si v duchu Haškovy stručné předmluvy k Osudům na nic nehraje a platí pro něj podle mne i Haškova slova: …jsem přesvědčen, že vy všichni budete sympatizovat s tím skromným nepoznaným hrdinou.
Nemohu si k těmhle haškovským poznámkám a úvahám odpustit dovětek. Osudy byly přeloženy do asi šedesáti jazyků. Hašek je a zřejmě nadlouho zůstane spolu s o dva měsíce mladším Franzem Kafkou nejznámějším a nejpřekládanějším pražským spisovatelem. Jsou ovšem Češi, kteří považují Švejka za reprezentanta české malosti. Nabízí se otázka: To ty miliony čtenářů, nejrůznější národy, od Basků přes Turky, Indonésany, Číňany po Japonce zajímá malý český člověk, prý symbol čecháčkovství? Anebo v románu a jeho hrdinovi nacházejí to, co Hašek zamýšlel: tedy enšpíglovský způsob sebeobrany před blbostí a nadřazeností všeho druhu, výsměch všem chytrákům, co pořád zkoušejí své bližní ovládnout nebo okrást, případně zničit? Když Švejk nastoupil k nadporučíku Lukášovi, vyložil mu souhlasně, jak ctí pravdu a poctivost. A Lukáš se při tom Švejkově výkladu dopouští pozoruhodné kritické sebereflexe: Můj bože, vždyť i já často stejně mluvím takové blbosti a rozdíl je jen ve formě, kterou to podávám.
Se Švejkem jde také o to, jestli se zasmějeme tomu, že se poznáváme.
20.3.2023
