Když Kerouacovi zemřel bratr
nakl. Argo
Vize Gerarda jsou jedinou Kerouacovou knihou, kde se zabývá vlastním dětstvím spojeným se smrtí osmiletého bratra Gerarda. V době smrti Gerarda byly Kerouacovi čtyři roky. Bratrova smrt měla na pozdější Kerouacovu práci značný vliv. Knihu Kerouac napsal v roce 1956, ve stejném roce, kdy rozepsal Anděly zoufalství a dokončil Tristessu, a jako by v ní utíkal ke vzpomínkám na dětskou čistotu a nevinnost. Milujícího a milovaného bratra vidí spisovatel jako svého prvního učitele.
Ukázka:
Gerard Duluoz se narodil roku 1917 jako neduživé děcko s revmatickým srdcem a mnoha dalšími obtížemi, kvůli nimž byl nemocný po většinu života, a ten skončil v červenci 1926, když bylo Gerardovi 9, a sestry ve farní škole sv. Ludvíka Francouzského seděly u jeho postele, aby mohly zapsat jeho poslední slova, protože od něj už dřív slyšely ohromující zjevení o nebesích, pronášel je v hodinách náboženství a povzbuzovalo ho k tomu jenom to, že právě přišel na řadu — Světec Gerard, čistá a poklidná tvář, jeho truchlivá podoba, žalostnost roušky měkkých vlasů, které mu padaly po čele do modrých vážných očí a ruka je shrnovala stranou — Kdybych tak jen mohl zabránit tomu, aby mi jeho do paměti obtištěná tvář přestala unikat, už bych tuhle zemi nikdy nepomlouval, už bych jí nespílal, jen bych úpěnlivě volal k Bohu — Neboť první čtyři roky mého života, kdy byl naživu, jsem nebyl Ti Jean Duluoz, byl jsem Gerard, svět byl jeho tvář, květina jeho tváře, pobledlá nachýlená letora, srdceryvnost a svatost a učení o láskyplnosti, jež jsem od něj slýchal, a maminka mi pořád kladla na srdce, abych si všímal jeho dobroty a rad —
O letních odpoledních polehával na zádech na zahradě, ruku na očích, zíral na bílá plynoucí oblaka, dokonalé taoistické přeludy, jež se zhmotní a putují a pak mizí, odhmotněné, v jediné planetární prázdnotě, jako duše lidí, jako samotní reální lidé z masa a kostí, jako tyhlety dosti reálné cihlové komíny lowellských továren u řeky ve smutném rudém slunci nedělních odpolední, kdy velký zakaboněný Emil Taťka Duluoz, náš otec, jen tak v košili četl kreslené vtipy v koutě vedle pokojové květiny času a domova — S dlaní na hlavě svého stonavého malého Gerarda, „Mon pauvre ti Loup, ty můj nešťastný Vlčku, narodil ses, abys trpěl“ (ani ve snu by ho nejspíš nenapadlo, jak brzy to jeho utrpení skončí, jak blízko je déšť, kadidlo a slzavé příšeří pohřbu, který se bude konat naproti přes ulici ve sklepní kapli v suterénu sv. Ludvíka Francouzského na rohu Boisvert Street a Západní šesté).
První čtyři roky mého života jsou pro mě prostoupené a zšedlé vzpomínkou na laskavě vážnou tvář, která se nade mnou sklání a je mnou a žehná mi — Svět jako snůška duluozovské svatosti, a on sám jako kvočna, Gerard, jenž mi kladl na srdce, abych nebyl zlý na zvířátka, a vodil mě za ruku na zapomenuté procházky. „Allo zig lain — ziglain — zigluu —“ promlouval na naši kočku vysokým pištivým praštěným mňoukavým hláskem a kočka se zadívá přímo na něj, jako by ten kočičí jazyk byl ten pravý, ale kočky navíc rozumějí slovům, která zvěstují laskavost, a očima ho sledují, kamkoli se v našem šedivém domě hne, a zničehonic ho požehnají tím, že mu za soumraku vyskočí do klína, v té tiché hodině, kdy na plotně bublají ve vodě škrobovité irské brambory a ve všech domech plní uši ztlumené ticho oznamující požehnanou trvalou přítomnost Avalokitéšvary v hemživých stínech za čalouněnými židlemi a lampami s třásněmi, Dělohu bujné plodivosti světa, a smutné věci jsou v ní k smíchu, Gerard nejmenší a poslední, kdo by to neuznal, vsadil bych se, kdyby tu byl, aby požehnal mou tužku, když se chystám a nadechuju, abych vyprávěl jeho bolestný příběh světu, který potřebuje někoho tak mírného a milujícího. „Nebe je úplně bílé“ (le ciel yé tout blanc, mluvili jsme dětsky zkomolenou mateřskou francouzštinou), „andělé jsou jako beránci, a všechny děti a jejich rodiče jsou navždycky spolu,“ řekl mi a já na to: „Sont-ils content? Jsou rádi?“ „Můžou být jedině rádi —“ „Jakou barvu má Bůh? —“ „Blanc d’or rouge noir pit oute — Zlatobílou červenou černou a všechny —“ zní překlad. Čičina přijde k němu a drcá vlhkým čenichem a zoubky do Gerardova nataženého prstu, „Copak chceš, Plupli?“ —
I kdybych se dokázal rozpomenout na choulení a lásku těchhle dvou osamělých bratříčků v minulosti tak vzdálené od dneška mých pochybných cílů, nedosáhl bych na její léčivé ctnosti, ani kdybych měl most, protože jsem přišel o všechny tehdejší molekuly a zbyla po nich jen příchuť osvícení. Zabalí mě do kabátu a čepice, chce mi ukázat, jak si hrát na zahrádce — Mezitím kouř truchlivě stoupá ze soumračně červených střech zimní Nové Anglie a naše stíny na hnědé zmrzlé trávě jsou jako připomínky něčeho, co se muselo přihodit před miliony věkověků v Totožnosti a žhnoucím Sfouknutém-Rozsvíceném světle Nirvány-Samsáry. Mám pocit, že si pamatuju na šedivé ráno (musela to být neděle), kdy se Gerard objevil v domku na Burnaby Street (když mi byly 3) s malým klukem, jeho jméno nedokážu zapomenout, ani konzistenci toho jména evokující hroudy šedého bláta, Plourdes — Klubka zármutku, takové je to jméno — Popotahoval, protože se neměl do čeho vysmrkat, špinavý, na sobě děravý svetřík, Gerard ve školních podkolenkách a vysokých zapínacích botkách, stáli na zahrádce vedle malé verandy po straně vzadu, odkud se hledí ke smutným lukám (s lesíkem zšedlých borovic za nimi, za deštivých dní jsem na nich vídal zrození Mlhy indiánských tváří) — Gerard chtěl, aby máma Ange dala malému Plourdesovi kousek chleba s máslem a banány, „Ya faim, má hlad“ — Z chudé a nevzdělané rodiny, nejspíš, nedávali mu moc najíst, jen večeři a občas (snad) chleba se sádlem, Gerard byl tak pozorný, že si uvědomil, že to dítě má hlad a pláče z hladu, a protože znal štědrost domu své vlastní matky, přivedl ho tam a požádal o jídlo pro něj — A moje máma dala trochu jídla klukovi, kterého dnes, o tolik let později, vídám, nebo jsem ho viděl při poslední návštěvě v Lowellu, má dva metry a váží cent a spousta chleba a másla a banánů a dětské laskavosti se proměnily v nafukování rozkládající se hory masa — Snad i záblesk vzpomínky v jeho závoznickém mozku na drobného marůdka, který ho před tolika lety politoval a nakrmil a požehnal mu — Plourdes — Kanadské jméno, které podle mě obsahuje veškeré zoufalství, syrovou a šedivou svědivou beznaděj, studený a rozpraskaný zármutek Lowellu — Jako opuštěné psí vytí a nikdo neotevře dveře — Plourdesovi jeho osud, mně: — Gerard, aby mi ho otevřel Boží Lásce, čímž je teď, po třiceti letech, mé uzdravené srdce dosud horké, spasené — Co by bylo s Ti Jeanem bez Gerarda? Jsem na verandě zamotaný do kdečeho a sleduju to malé kristovské drama — Moje matka jde do kuchyně a maže chleba máslem a loupe banán, ty srdceryvné, pomalé, tápavé pohyby všech matek celého světa, jako když staré indiánské matky roztloukaly tortilly a vařily kaši v řinčení milénií a vytí větru — Mé srdce je tam, kam patří. Otec se vrátí z práce, slyší, co se stalo, a povídá, „To dítě má srdce na správným místě!“, kroutí hlavou u sporáku a kouše se do rtu.
přeložil Vít Penkala
9.3.2023