Nejprve Krvavý poledník audio, pak Pasažér a Stella Maris
nakl. Argo, nakl. Témbr
30. července 2023 se doufejme Cormac McCarthy dožije devadesátin. Český zájemce o jeho dílo bude mít možnost slavit jak se patří. V březnu vyjde audio Krvavý poledník, který v režii Petra Gojdy načetl Marek Hlavica, později postupně v průběhu roku vyjdou dvě novinky - Pasažér a Stella Maris.
Jeden z nejlegendárnějších spisovatelů současnosti, o jehož díle se už za života pořádají konference a vycházejí o něm knihy, sborníky a časopisy, si, jak známo, drží svět médií pěkně od těla. Pokud už se s někým veřejně baví, tak většinou jde o vědecká témata. Takovým místem, kde s oblibou tráví čas je vědecký institut v Santa Fe (Nové Mexiko) - viz jeden z mála rozhovorů s autorem na youtube.
Jeho dvě novinky - Pasažér a Stella Maris - vyšly původně těsně v originálu za sebou s měsíčním odstupem - v říjnu a listopadu roku 2022. Zabývají se mimo jiné intelektuálními tématy: historií matematiky a fyziky, povahou reality a vědomí, otázkou, zda mohou náboženství a věda koexistovat, a vztahem mezi genialitou a šílenstvím. McCarthy se vrátil se dvěma propojenými romány: jedním relativně klasickým a druhým – prezentovaným jako coda a vydaným o měsíc později – úsporným, zlověstným a radikálním. A apokalyptičnost ho ani na stará kolena nepřechází: "Až bude nástup univerzální noci konečně uznán za nezvratný, i ten nejchladnější cynik bude ohromen rychlostí, s jakou je opuštěno každé pravidlo a omezení podpírající tuto skřípající budovu a každá úchylka přijata." Devadesátiletý spisovatel zůstavá dál na svém: jsem prorokem toho, že Bůh není.
Načtení Krvavého poledníku je audio pokořením další osmitisícovky literárního kánonu - stejně jako tomu bylo nedávno u Muže bez vlastností, Odyssea nebo Topolovy Sestry. Kniha dlouhých souvětí, kde se setkává krása a majestát přírody s hrůzou a nízkostí lidské existence se nezdá jako úplně snadné sousto pro audioverzi. Její překladatel Martin Svoboda ale vysvětuje, že sama kniha už má vlastně určitý tón a rytmus - a jde jen o to, přečíst ji tak, jak byla napsaná. A režisér Petr Gojda to spolu s interpretem Lukášem Hlavicou dokázali.
Připomeňme si první věty Krvavého poledníku aneb Večerních červánků na západě:
Hleďte, dítě. Kluk vychrtlý a bledý, na sobě má tenkou rozedranou lněnou košili. Přikládá do ohně v kuchyni. Venku se táhnou temná zoraná pole s cáry sněhu, za nimi ještě temnější lesy, v nichž se doposud skrývá posledních pár vlků. Pochází z rodu dřevorubců a nosičů vody, ale otec byl, pravda, učitel. Teď leží věčně zpitý a cituje básníky, jejichž jména odvál čas. Chlapec se krčí u ohně a dívá se na něj. Tu noc, co ses narodil. V třiatřicátém. Říkalo se jim Leonidy. Bože můj, hvězdy padaly jak splašené. Hledal jsem černý prostor, díry na nebi. Velký vůz se rozlámal. Matka, dnes už čtrnáct let po smrti, nosila pod srdcem stvoření, jež ji poslalo na onen svět. Otec její jméno jakživ nezmíní, chlapec je nezná. Má na tomto světě sestru, kterou už nikdy nespatří. Jen se dívá, bledý a nemytý. Neumí číst ani psát a již nyní se v něm líhne touha po bezuzdném násilí. V té tváři se zračí celé dějiny – dítě je otcem člověka.
8.2.2023
