Domů se všichni nevrátí

nakl. Cosmopolis

Tři páry se vydají na svatbu jednoho z nich do Portugalska na romantický obřad na pobřeží. Idylický výlet ale naruší šokující tajemství. Ale ukáže se, že nastávající nevěsta není zdaleka jediná, kdo něco skrývá, a jak začínají jednotlivá tajemství vyplouvat na povrch, hrozí, že se přátelství i manželství rozpadnou. Domů se navíc nevrátí všichni. Sandie Jonesová: Víkend plný viny

Ukázka:

„Nemůžu ho najít,“ prohlásí Ali s lehce hysterickým nádechem v hlase, když se už potřetí přehrabuje v tašce. Rachel cítí, jak se jí do tváří začíná vkrádat horkost, jak touží uvěřit, že Alin pas tam někde opravdu je, a zároveň rychle uvažuje o tom, jak se změní plán celé akce, pokud tam nebude. Střelí pohledem po Jackovi, který stojí u odbavovací přepážky na letišti a trpělivě čeká, až rostoucí pocit paniky, který Ali vyvolává, zase pozbyde na síle. Všichni vědí, že pro Ali nejsou takové průšvihy ničím výjimečným – kamarádce by se klidně dalo přezdívat královna dramatu –, ale právě teď si je Rachel jistá, že by se všichni obešli bez úzkosti, kterou tím způsobuje. „Když jsem se tě v autě ptala, jestli máš všechno, řekla jsi, že ano,“ připomene jí Rachel a dává si pozor, aby mluvila lehkým tónem. „Odškrtla sis všechno, včetně pasu.“ „Já vím, já vím,“ odpoví Ali, vysype obsah tašky na naleštěné dlaždice a klekne si na podlahu.

Zběsile listuje stránkami knížky, kterou má právě rozečtenou, vyprázdní kosmetickou taštičku a vytáhne iPad z pouzdra, jak hledá vínový předmět a nenechá přitom kámen na kameni. „Určitě jsem ho měla v tašce,“ přesvědčuje nás, zatímco se jí v očích lesknou slzy frustrace. „Jsem si jistá, že jsem ho viděla – vůbec tomu nerozumím.“ Rachel se prosebně zadívá na Jacka, ale její manžel jen pokrčí rameny, jako by chtěl říct: „To je její problém.“ „Nenechala jsi ho doma?“ zeptá se Rachel opatrně. „Co se vrátit stejnou cestou na parkoviště, abychom se podívali, jestli ti někde nevypadl?“ Pohlédne na hodinky a je vděčná Jackovi, že trval na tom, aby odjeli z domu dřív, než chtěla. „Jestli bude velký provoz, nechci se stresovat, že nemáme dost času,“ prohlásil včera večer. „A nezapomeň, že musíme cestou vyzvednout Ali.“

Rachel cítila, jak se do ní vkrádá podráždění, když se kolem ní ráno motal, zatímco se rozmýšlela, jestli si má zabalit modré, nebo žluté šaty. Čertila se kvůli jeho neustálé potřebě být všude co nejdřív, ale teď je za jeho dochvilnost upřímně vděčná, protože jestli se budou muset vrátit k Ali a hledat její pas, budou rádi, že si nechali nějakou rezervu. „Jestli do toho letadla nenastoupím, Will bude pěkně vyvádět…,“ hlesne Ali a zoufale pátrá v jejich očích po odpovědi, kterou jí nemohou dát. „Vrátíme se zpátky,“ rozhodne Rachel a pomůže Ali posbírat věci z podlahy. „Přemýšlej, jen přemýšlej,“ řekne si Ali pro sebe, zavře oči a donutí se soustředit. „V kolik zavírá odbavovací přepážka?“ zeptá se Rachel zmatené úřednice British Airways. „Čtyřicet minut před odletem.“ „A předpokládám, že nemůžete…,“ začne Rachel, aniž si je sama jistá, kam tím míří. Žena se omluvně usměje jasně nalíčenými rty. „Nemůžu odbavit zavazadla, aniž mám všechny pasy.“ „Dobře,“ přikývne Rachel a rozhlédne se po pěti kufrech, které stojí mezi nimi třemi. Jen jeden z nich je její a Jackův – po dlouhém vyjednávání se dohodli, že se podělí o jedno zavazadlo, a to za přísného pravidla, že to bude tři ku jedné v její prospěch.

„Nemůžeš přece čekat, že se mi všechno, co potřebuju na čtyřdenní výlet, vejde do půlky kufru,“ naříkala, když Jack namítal, že musí zaplatit letecké společnosti dalších pětatřicet liber jenom za to, že si s sebou na dovolenou vezmou svoje věci. „Vždyť máš samé miniaturní hadříky, kolik místa asi tak potřebuješ?“ „Ale já si musím vzít víc věcí než ty,“ odpověděla bez většího přesvědčení, protože věděla, že si prosadí svou. „Ty potřebuješ jen jeden oblek a ten bude v samostatném obalu, takže pro mě zbyde víc místa.“ Usmál se, zakoulel očima, ale bez protestů začal třídit trička a šortky, které ležely na hromadě na jejich posteli. „Nechápu, proč si musíš brát věcí jako na měsíc, když tam jedeme jen na pár dní.“ Při pohledu na Aliny čtyři kufry teď Rachel přemýšlí, jestli přítelkyně náhodou nejede na celý rok.

„Dobře, takže to provedeme následovně,“ rozhodne autoritativně. „Jacku, co kdybyste se s Ali vrátili do auta…?“ „Ale…,“ protestuje. „Já zůstanu tady s kufry a počkám na Noaha a Paige.“ „A proč tady nemůžu počkat já?“ diví se Jack. „Protože jestli ten pas nenajdete, budete mít tak akorát dost času, abyste se otočili k Ali. Budeš tam rychleji než já a kromě toho jsi přišel o šest bodů, takže další tři už ti nemůžou uškodit.“ Mrkne na něj ve snaze vnést do situace trochu tolik potřebného humoru, ale jeho čelist je pevně semknutá, oči upřené na tabuli odletů. „Já to tady zatím pohlídám, a až dorazí ostatní, vysvětlím jim situaci.“

„A co se stane, když se nevrátíme včas?“ zeptá se Ali udýchaně. „Pak budeme muset nasednout na nejbližší volný let,“ opáčí Rachel s úsměvem, ačkoli ji představa, že bude sedět na letišti Gatwick déle, než je nezbytně nutné, naplňuje hrůzou. „Jediný, o koho teď jde, je Will – nikdo z vašich dalších hostů nepřijede dřív než zítra pozdě večer, takže máme spoustu času.“ „Ale jestli se tam do večera nedostaneme, bude tam sám,“ řekne Ali plačtivě. „Jsem si jistá, že na svých výpravách po Asii strávil horší noci,“ uklidňuje ji Rachel. „Nemyslím si, že by ho vila v Portugalsku vyvedla z míry.“ „Nevadilo by ti to, Jacku?“ zeptá se Ali prosebně a otočí se k němu s výrazem ztracené holčičky. „Nedokázala bych se dostat zpátky na parkoviště, ani kdybys mi zaplatil.“ Jack se podívá na Rachel, jako by chtěl říct: „Opravdu mě hodláš donutit k něčemu takovému?“ Rachel netuší, proč ho Ali tak štve.

Dřív spolu vycházeli docela dobře – alespoň do té doby, než spolu přestali pracovat. Byl to právě Jack, kdo ji představil svému bratru Willovi, takže za to, že ji přivedl do rodiny, si může jenom on sám. Ale od té doby, co Will s Ali oznámili zasnoubení, jako by ho všechno, co řekne a udělá, rozčilovalo. Dokonce i včera večer, když Ali napsala Rachel, že nemůže spát, protože dole slyší nějaké zvuky, neprojevil ani nejmenší soucit. „Řekni jí, ať si s tím nějak poradí sama,“ vyštěkl. „To není fér,“ namítla Rachel. „Není zvyklá být doma bez Willa a teď je v domě úplně sama, takže je vyděšená.“ „Tak ať zavolá jemu – teď je to jeho problém.“ Způsob, jakým to řekl, vyvolal v Rachel jisté obavy, protože obvykle se dobrovolně hlásil jako první, když bylo potřeba namontovat kamerový systém u rodičů nebo bezpečnostní západku paní Wickesové odvedle. Byla si jistá, že zpočátku občas zaskočil Ali zkontrolovat, když si ještě Will užíval života a každou chvíli byl někde v tahu a ona se cítila zranitelná. Co se tedy změnilo? „Myslí si, že slyšela rozbíjení skla,“ řekla Rachel. Jack přestal dělat kliky na podlaze v ložnici a s podrážděným výrazem se na ni otočil. „Bydlí dvacet minut odsud,“ namítl. „Opravdu chceš, abych jel až tam, protože tvrdí, že slyšela nějaký hluk?“ „Já jen vím, jaké to je, když jsi pozdě večer sám,“ opáčila Rachel, aniž odpověděla na otázku. „Ano, ale ty naštěstí neděláš z komára velblouda, jako to dělá ona.“ „Nemyslí to zle,“ omlouvala ji Rachel. „No, doufejme, že nám v příštích dnech nenachystá víc takových velbloudů.“

.................

překlad Michaela Martinová

6.2.2023