Hrát šachy o život
nakl. Argo
Může vám šachová figurka zachránit v Osvětimi život? Porazíte v partiích na život a na smrt dostatečný počet dozorců? Můžete se skrze šachy i uprostřed nekonečné přesily přece jen pomstít? Gabriella Saabová: Poslední šachmat
Ukázka:
Kapitola 1
Před třemi měsíci jsem utekla z vězení, které drželo mé tělo, ale z vězení, jež drží moji duši, jsem se ještě nevysvobodila. Jako bych se nezbavila šedomodře pruhovaného mundúru ani nevykročila za plot s ostnatým drátem nabitým elektřinou. Hledám svobodu vyžadující úplně jiný druh útěku a dosáhnout jí můžu až teď, když jsem se sem vrátila. Kolem mě mží a do šedého mlhavého rána se vkrádá tajuplný opar. Podobně to vypadalo, když jsem přesně na tomhle místě stanula poprvé a upřeně hleděla na tmavý kovový nápis, který na mě volal už z dáli. ARBEIT MACHT FREI. Vyndám z kabelky dopis a znovu si přečtu slova vrytá do paměti, pak vytáhnu pistoli a prohlédnu ji. Je to Luger P08, přesně takovou pistoli si táta přivezl jako trofej ze světové války. Přesně takovou mě naučil používat.
Upustím kabelku na mokrou zem, upravím si halenku a strčím si pistoli do kapsy v sukni. Při každém mém kroku na štěrkové cestě se vůně čerstvé hlíny smísí s deštěm, ale přísahala bych, že cítím i tlející mrtvoly, kouř z cigaret, pušek a krematorií. Chvěju se, obejmu se rukama kolem pasu, nadechnu se a ujistím se, že se ve vzduchu žádný pach nevznáší. Jen projdu bránou, zastavím se. Žádné nadávky, výsměch ani urážky, žádné šlehání bičem, mlácení holemi, štěkot psů, dupající jezdecké holínky ani orchestr vyhrávající německé pochody. Osvětim je opuštěná. V duchu slyším důrazný hlas, zrazuje mě, ale tichý šepot mě upozorní, že jsem přece na tenhle den čekala, a jestli to nedotáhnu do konce, další příležitost se mi už nejspíš nenaskytne. Jdu po prázdné silnici dál, kolem kuchyně a lágrového bordelu. U bloku 14 odbočím a dojdu k cíli, ruku mám položenou na druhé kapse, abych cítila růženec.
Apelplac. Místo našeho setkání. Ten hajzl už na mě čeká. Stojí u dřevěné budky a vypadá přesně tak, jak si ho pamatuju. Je štíhlý, ne o moc vyšší než já a ničím nápadný. Na sobě má esesáckou uniformu, vypranou a navzdory dešti pořád ještě nažehlenou, holínky se mu lesknou i s cákanci bláta. Na boku má pistoli. Zastavím se pár metrů od něj a on mě upřeně sleduje korálkovitýma očima. „Jedna šest šest sedm jedničko,“ spustí. „V pruhovaném ses mi líbila víc.“ I když mě číslem oslovil už tolikrát, tón, jakým to jedna šest šest sedm jedničko vyřkl, mě umlčel. Přejedu si palcem po tetování na předloktí, které ostře kontrastuje s mojí světlou pletí, i po pěti kulatých jizvách nad ním. Tímhle jednoduchým pohybem přiměju svůj jazyk, aby zformoval slova. „Jmenuju se Maria Florkowská.“ Uchechtne se. „Polko, pořád si ještě neumíš dávat pozor na pusu?“
Právě jsme zahájili koncovku. Můj intelekt je můj král, bolest je dáma, pistole je věž a já jsem pěšec. Už mám na téhle obří šachovnici rozestavěné figurky. Bílý pěšec proti černému králi. Fritzsch mi trhnutím hlavy pokyne a ukáže na stolek uprostřed apelplacu. Tuhle šachovnici a šachové figurky bych poznala kdekoliv. Jsou slyšet jen naše kroky na štěrku, ale když chci zasednout k bílým, jeho hlas mě zarazí. „Zapomnělas snad znění naší dohody? Jestli mě chceš nudit, nevidím jediný důvod, proč bychom měli poslední partii sehrát.“ Chce mi zastoupit cestu, jednu ruku má položenou na pistoli a já se pomalu nadechnu. Nevím proč, ale už zase mám pocit, že jsem na apelplacu obklopená muži, všichni mě sledují a já sehrávám partii s chlapem, který mi prostřelí lebku, jakmile mi dá šachmat. Zavládne napjaté ticho, ale nakonec ho dokážu prolomit. „Co po mně chcete?“ Z hrdla se mu vydere souhlasné zabručení a já se nenávidím za to, že jsem k němu zavdala důvod. „S povolností dojdeš dál než s drzostí,“ prohodí, vydá se ke mně a já se mu dívám na nohy.
„Přesedni si.“ Připravil mě o bílé a výhodu prvního tahu tak hravě, jako mě připravil o všechno ostatní. Jenže já ho stejně porazím. Přejdu na druhou stranu šachovnice a dívám se, jak se na černých figurkách lesknou kapky. Fritzsch rozehraje dámský gambit. Vím to, protože to je moje oblíbené zahájení. Určitě mi ho taky odepře. Taky že to udělá. Královnin pěšec na d4. Osamělý pěšec stojí o dvě řady dál než ostatní, už se snaží opanovat střed šachovnice. Když se s ním setká můj černý pěšec, Fritzsch zareaguje dalším pěšcem, postaví ho vlevo od toho prvního a ukončí tak zahájení. Opře se předloktím o stolek. „Jedna šest šest sedm jedničko, jsi na tahu.“
Polknu Jawohl, Herr Lagerführer, které se mi dere na rty. Už není zástupce velitele. Nebudu ho tak oslovovat. Mlčím, jemu ztuhne koutek a mně tělem projede vlna spokojeného tepla, jež se mísí s chladem dnešního pošmourného rána. Obhlížím šachovnici, obě ruce položené tak, aby byly vidět – pistoli mám nadále zastrčenou v kapse sukně, v klíně cítím, jak je těžká. Vezmu do ruky dalšího pěšce, Fritzsch mě sleduje, oči mu planou, jako by čekal, že něco řeknu. Něco mě v duchu nabádá, ať se podvolím, abych od něj i od tohohle místa měla pokoj, ale já nemůžu, ještě ne. Dokud nenastane ta správná chvíle. Pak budu požadovat vytoužené odpovědi, ale kdybych se tím teď nechala přemoct, kdybych se přestala soustředit – Udělám tah a uhladím si navlhlou sukni, abych měla důvod skrýt ruce pod stolem. Teď se mi nesmí začít třást. Tahle partie je příliš důležitá. Zatím se mi netřesou, ale stačí malá změna. Marie, dohraj to. Šachy jsou moje hra. Už odmala. A tahle partie nakonec dopadne tak, jak budu chtít já.
překlad Olga Bártová
3.2.2023
