Jan Šulc o svém setkávání s literaturou a lidmi kolem ní

nakl. Torst

Nakladatelský redaktor a editor Jan Šulc (1965) napsal za posledních třicet čtyři let více než dvě stovky vzpomínkových, popularizačních a polemických textů o české literatuře, vedl rozhovory s českými spisovateli a proslovil řadu přednášek. Z těchto textů vychází nyní výbor, jehož cílem je popularizovat literaturu, četbu a české literární osobnosti mezi nejširšími vrstvami čtenářů.

Jan Šulc (1965), po studiu anglistiky a portugalštiny pracoval v jednom z pražských antikvariátů a od roku 1990 tři roky v nakladatelství Odeon. V současné době je Šulcovo jméno úzce spojeno zejména s nakladatelstvím Torst, které je zaměřeno na vydávání memoárů, beletrie a odborné literatury.

Slovo úvodem

Nedlouho poté, co jsem v březnu 1990 začal pracovat jako redaktor v nakladatelství Odeon, nadchla mne práce, v níž jsem mohl uplatnit to, k čemu mám vlohy a co mne dodnes baví a těší. Je to práce nakladatelská, ona zvláštní směs čtení textů a práce s lidmi, systematická a koncepční činnost, která vyhovuje mému sklonu k promýšlení a rozvrhování věcí do budoucna. Zdálo se mi tehdy, že jsem na svém místě. A byl jsem na něm šťastný. Jestli jsem v tu chvíli něco nechtěl, tak sám psát. Napsal jsem do té doby tři článečky do cyklostylovaných časopisů Čigoligo a Horizont a několik textů do strojopisných časopisů Dolmen a Kritický sborník. To mi úplně stačilo, k dalšímu psaní jsem se necítil dostatečně způsobilý. Ani co do talentu, ani pro svou nedostatečnou vzdělanost. Navíc se mi vždy psalo a píše velmi těžce, pomalu a zadrhávaně. Byl zde však člověk, který mne v životě velmi ovlivnil, jehož jsem si vážil a který mne k psaní opakovaně vybízel: literární kritik Jan Lopatka, v té době redaktor obnovených Literárních novin. Cítil jsem se mu zavázaný, byl jsem jeho žák. Vždyť to byl on, kdo v Kritickém sborníku redigoval mé články a ukázal mi, jak má odpovědná práce s textem vypadat. A tak téměř všechno, co jsem v letech 1990–1993 napsal, napsal jsem jen díky němu a pro něj.

Vedle toho přibývaly i podobné osobní výzvy od dalších lidí, jichž jsem si vážil: k napsání článků do Lidových novin, Nových knih, Kurýru Odeonu, Světové literatury, Střední Evropy či do katalogu brněnské výstavy Bohuslava Reynka. Psal jsem tehdy převážně o české literatuře, ačkoli jsem nevystudoval bohemistiku a byl jsem v ní samouk. Anglistiku, již jsem vystudoval, jsem po třech pracích – překladu románu Maria Puza Sicilián (Práce 1992), doslovu k románu Richarda Brautigana Potrat. Historická romance 1966 v překladu Jana Jařaba (Argo 1993) a redakce Slovníku spisovatelů Anglie, afrických literatur v angličtině, australské literatury, indické literatury v angličtině, irské literatury, kanadské literatury v angličtině, karibské literatury v angličtině, novozélandské literatury, skotské literatury a waleské literatury, edičně připraveného kolektivem 26 autorů za vedení Martina Procházky a Zdeňka Stříbrného (Libri 1996) na 24 let opustil a k soustavné četbě v angličtině jsem se vrátil až v roce 2020.

Vše, co jsem po smrti Jana Lopatky v červenci 1993 napsal, byly jednotlivé články, vzniklé většinou z podnětu přátel a díky nim. Až v roce 2004 mě oslovil Pavel Kosatík, tehdy redaktor kulturní rubriky Hospodářských novin, zda bych pro něj nechtěl psát kritické články o současné české beletrii. Byla to doba plná negativních společenských emocí, měl jsem tedy pocit, že bych do ní mohl vnést trochu projasnění: souhlasil jsem, ale s podmínkou, že ve svých článcích nebudu nikoho kritizovat, ale jen chválit. Tomu odpovídal výběr recenzovaných knih. Nakonec jsem pro Pavla Kosatíka napsal článků jenom pět, protože jazyková redakce novin mi texty měnila a zestručňovala, z dlouhých vět mi dělala krátké a měnila mi názvy článků. Zjistil jsem, že psát za těchto podmínek mne příliš netěší. Pavel také zanedlouho z redakce odešel. Třetí období, v němž jsem se vedle práce nakladatelské věnoval soustavněji psaní, byla léta 2010–2015. Tehdy jsem napsal hodně článků a vedl řadu rozhovorů do časopisu Kočka, neprodejného periodika jarovského sboru Českobratrské církve evangelické. Dívám-li se zpět na uplynulých 32 let, bylo to mé psaní nejradostnější, možná i proto, že nebylo určeno širokému publiku, ale jen lidem, které jsem osobně znal a uměl jsem si je při něm představit a své články jim adresovat zblízka. V té době jsem psal poměrně často i do evangelických časopisů Český bratr a Protestant.

Na konci roku 2013 mne oslovil Mirek Balaštík, zda bych nechtěl do příštího ročníku Hosta psát pravidelně sloupky. To byla velká výzva, pro mě něco nového. Lákalo mě to tím, že bych si při takovém psaní mohl trochu uspořádat myšlenky. Začal jsem tedy sloupky psát. Zanedlouho se jejich redakce ujal Jan Němec. S ním jsem spolupracoval až do konce roku 2017. V letech 2014–2017 jsem do Hosta napsal čtyřicet sloupků. Jak se postupně měnil svět, začali z něj odcházet lidé, které jsem měl rád a kteří ho pro mě z velké části tvořili. V mém psaní tak přibývaly vzpomínky, ohlédnutí a nekrology. To již nebylo něco, co bych psal na něčí výzvu či na požádání. To byla moje osobní potřeba. Ti lidé mi chyběli, můj život se bez nich stával chudším. A napsat o nich bylo pro mne často tím nejcennějším způsobem, jak se s nimi rozloučit. Vedle psaní článků jsem inicioval i vznik jedenácti rozhovorů s lidmi, jichž si vážím. Považoval jsem za důležité, aby bylo jejich vlastními slovy zachyceno svědectví o jejich životě, názorech a tvorbě. Tyto rozhovory považuji za to nejdůležitější, co se mi v psaní podařilo zachytit.

Nikdy jsem si nevybíral noviny a časopisy. Řídil jsem se názorem Karla Kryla, že každé noviny a každý časopis dělají a čtou lidé a že důležité je říkat to, co si myslím, ať už je to otištěno kdekoli. Proto jsem příležitostně psal téměř do všech českých deníků, literárních časopisů a do církevního tisku katolického, evangelického, ekumenického i do Židovské ročenky. Moje texty vyšly v Revolver Revue, surrealistickém Analogonu i v Evangelickém kalendáři a katolickém Cyrilometodějském kalendáři. Jestli jsem něčemu rád, pak právě tomuto. Přesto jsem postupně během let získal blízký vztah k časopisu, kam psát je pro mne nejpřirozenější – k Souvislostem v redakci Martina Valáška a Petra Šrámka. Moje psaní nikdy nebylo soustavné, stálo na okraji mé práce nakladatelské. Bylo neúplné, dílčí, jeho celek nevznikal záměrně. Vždy jsem psal texty pouze publicistické, určené běžným čtenářům, nikdy nešlo o vážnou literární kritiku či esejistiku psanou pro odborné publikum. Jsou to texty, o nichž se nestydím říci, že jsou v pravém slova smyslu lidovýchovné.

Ostatně současná rezignace na tento typ psaní a rozevírání nůžek mezi bulvárem a úzce zaměřeným psaním o literatuře určeným jen několika stovkám zájemců je jev, který mne velmi trápí již mnoho let. Jan Lopatka velmi rád užíval rčení „znát své pappenheimské“. Mluvili jsme spolu někdy v roce 1988 například o knize Jana Lukeše Prozaická skutečnost, již vydalo pražské nakladatelství Mladá fronta v roce 1982. Lopatka si té knihy velmi vážil, upozorňoval mě však, že Lukeš píše tak, jako by předpokládal, že všichni její čtenáři „znají své pappenheimské“, tedy vědí, že v danou chvíli u nás podstatná část našich spisovatelů nesmí publikovat, že existuje řada samizdatových nakladatelství a že v zahraničí působí četná nakladatelství exilová. Problém byl podle Lopatky v tom, že většina čtenářů Lukešovy knihy „své pappenheimské“ neznala, a u nich pak mohl autorův předpoklad vést k jinému způsobu čtení a rozumění. Když se dívám kolem sebe, čtu současný denní tisk, literární časopisy, internetové portály a poslouchám rozhlas a televizi, často mívám pocit, že „své pappenheimské“, jež se snažím učinit všeobecně sdíleným statkem již 32 let, zná čím dál tím méně lidí, a to i mezi těmi, kteří se o českou literaturu soustavně zajímají. Vždyť kolik lidí u nás běžně ví, kdo byli Vojmír a Vladimír Vokolkovi či Zbyněk Havlíček? Tedy osobnosti pro českou literaturu, kulturu a společnost zcela základního významu, nikoli autoři okrajoví či druhořadí!

Básník Zdeněk Rotrekl opakovaně upozorňoval na to, že česká kultura dvacátého století je kulturou opakované diskontinuity. Nyní, kdy jsou vytvořeny všechny předpoklady pro to, aby se předchozí dějinné rány podařilo překonat, překlenout a zahojit, vnímám současnou situaci jako diskontinuitu dobrovolně přijatou. Na to ostatně již před rokem 1989 upozorňoval básník, prozaik a esejista Jiří Gruša: na to, že – parafrázuji – ve svobodné, otevřené společnosti přijde člověk o sebe sama a ani si toho nevšimne. Protože právě toto cítím, rozhodl jsem se ze svých lidovýchovných článků vydat výbor, který není určen v prvé řadě těm, kteří „své pappenheimské“ znají, ale právě těm, kteří je neznají a jimž snad může být jistým přehledem, návodem k četbě, svého druhu učebnicí či příručkou…

Prvním člověkem, který mne k uspořádání výboru z mých textů před lety vyzval, byl bohemista a nakladatel Filip Tomáš, majitel nakladatelství Akropolis, dnes žijící v Opavě. V roce 2020, když jsme v covidové době seděli s Viktorem Stoilovem na lavičce v parku nad Francouzskou ulicí v Praze na Vinohradech, vyzval mě k uspořádání takového výboru i on. Díky němu jsem se pustil do přípravy této knihy, do níž jsem zařadil zhruba polovinu textů, jež jsem napsal. Když jsem své staré a mnohdy již zapomenuté texty pročítal, začal přede mnou vystupovat celý průvod těch, které jsem měl rád a kteří již nežijí. V tu chvíli jsem se rozhodl právě je připomenout v této knize i jejich portrétními fotografiemi. Ty fotografie zachycují jen ty, jež jsem měl možnost poznat či vidět osobně. V tomto směru je výběr fotografií v této knize osobní, ryze subjektivní. Když si ty fotografie prohlížím a vzpomínám na ty, jež zachycují, nemohu zapomenout ani na ty, jež jsem měl rád, byli mi blízcí a poznal jsem je často velice zblízka, s nimiž jsem hovořil často desítky hodin, ale o nichž jsem nic nenapsal a jejichž fotografie zde nejsou. S vděčnou vzpomínkou na ně si jejich jména dovolím zde připomenout, snad mi onen dlouhý sled jmen prominete. Byli to: básník, prozaik a esejista Ivan Jelínek, herečka a prozaička Lilly Hodáčová, literární historik, editor a překladatel Rudolf Havel, básník, překladatel a historik umění Jan M. Tomeš, historička umění a prozaička Miloslava Holubová, básník, překladatel, výtvarník a fotograf Jiří Kolář, básník, prozaik, dramatik, esejista, editor a překladatel Ludvík Kundera, básník, prozaik a divadelní režisér František Listopad, básník, prozaik a esejista Ivan Diviš, literární historik-rusista, básník a překladatel Jiří Honzík, literární historička a překladatelka Růžena Grebeníčková, básník, překladatel a výtvarník Ladislav Novák, literární kritik, prozaik a překladatel Josef Vohryzek, publicistka, scenáristka a dramaturgyně Alena Munková, editorka a jazyková redaktorka Jarmila Víšková, literární historik Jiří Rambousek, historička fotografie a editorka Anna Fárová, básník, prozaik, literární vědec, překladatel a editor Jiří Pechar, překladatel, esejista a editor Zdeněk Frýbort, básník, literární vědec a překladatel Miroslav Červenka, jazykovědec, literární historik, esejista a editor Alexandr Stich, literární historička, editorka a prozaička Marie Rút Křížková, básník, prozaik, esejista, překladatel a editor Jiří Gruša, básník a knižní grafik Vladimír Nárožník, překladatel a nakladatel Jaroslav Kořán, básník, kritik, překladatel a editor Antonín Brousek, básník, esejista a kulturní organizátor Ivan M. Jirous, literární historik, editor, prozaik a hudebník Petr Holman, knižní redaktor, překladatel a nakladatel Jiří Josek, knižní redaktorka a nakladatelská pracovnice Eva Slámová a knižní redaktor Milan Macháček. Nepřipomínám zde ty, jež jsem poznal méně, okrajověji či jen letmo, přestože i na ně na všechny často myslívám. Dovolím si však připomenout ty, s nimiž jsem hovořil třeba jen jeden či dva dny, několikahodinové hovory s nimi mě však ovlivnily na celý život. Byli to: prozaik Richard Glazar, přeživší uvěznění v Treblince, historik a prozaik Otto Dov Kulka, jemuž se jako zázrakem podařilo přežít uvěznění v Osvětimi, rakousko-britský historik umění Ernst Hans Gombrich, polský básník, prozaik, esejista, literární historik, publicista, překladatel a editor Czesław Miłosz, polský prozaik, literární kritik a publicista Gustaw Herling-Grudziński, pražský rodák německého jazyka, literární historik, esejista a filosof žijící ve Velké Británii a píšící anglicky Joseph Peter Stern a francouzský filosof Jacques Derrida. Bez vzpomínky na ně, na jejich myšlenky, jejich zájem o českou kulturu, jejich hlas, jejich gesta, jejich vřelost, jejich skromné chování a vstřícnost by knížka O lidech a knihách nebyla úplná.

Jan Šulc

31.1.2023