Slovanská idea a skutečnost Slovanů
nakl. Argo
Kniha německého mediavelisty Eduarda Mühleho není omezena pouze na dějiny Slovanů mezi 6.-15. stoletím. Její druhou dimenzi představuje zkoumání Slovanů jako kulturního konstruktu, jako nástroje politiky od středověku do 21. století. V Mühleho knize je slovanský svět zachycen pohledem arabských, byzantských a latinských středověkých autorů. Jejich uvažování sice mnohdy bylo stereotypní, i přes onu stereotypnost nám ale zanechalo, byť někdy pokřivené, stopy života Slovanů ve středověku.
ÚVOD: VYNALEZENÍ SLOVANŮ V NOVOVĚKU
V roce 1525 proslovil dominikánský mnich a profesor teologie Vinko Pribojević v městské komuně Hvar, která tehdy náležela Benátkám, panegyrickou řeč. Věnoval ji oslavě svého rodného města a dalmátské vlasti. Jak řečník vysvětlil, obracel se na své spoluměšťany jako Dalmatinec (Dalmata), dále jako Ilyr (Illyrius) a konečně jako Slovan (ac demum Slauus). Proto nechtěl vyprávět pouze o minulosti ostrova Hvar a Dalmácie, ale rovněž chtěl Slovanům říci o jejich osudu (coram Slauis de Slauorum fortunis), resp. o původu a slávě slovanského pokolení (Slauonici generis).
„Národ Slovanů“ (Slauorum natio) pojal nejširším myslitelným způsobem. Počítal k němu nejen skoro všechny soudobé jazykově slovanské oblasti severní a jihovýchodní Evropy, ale také si činil jako Slovan nárok na Géty, antické Makedonce, Řeky, Thráky a Ilyry, a tím například i na Alexandra Makedonského, Aristotela, sv. Jeronýma a mnohé římské císaře. Současně připisoval Slovanům biblický původ a spojoval jejich rodokmen s představou, že Slované se po babylonském zmatení jazyků usadili na Balkáně jako potomci Jafetova syna Tyra (Thyre posteritas), jenž jim Balkán odkázal jako jejich vlast. Z této pravlasti se rozšířili v průběhu válečnických a slavných dobyvačných tažení do svých nynějších sídel. Přitom „díky své udatnosti potlačili domýšlivost Peršanů, oslabili moc Asyrů a Médů, překonali nadřazenost Egypťanů, ochromili výbojnost Řeků, ponížili surové Skýty, přemohli veliké množství Indů, zmohli obratnost obyvatel Hispanie, omezili bojechtivost Galů a osvojili si vznešenost Římanů“. „Rod Slovanů“ (Slauonicum genus) se tak představil, jak pravil nadšeně řečník ke svým posluchačům, v impozantní moci a velikosti.
Tento chvalozpěv, nesený humanistickou rétorikou a učeností, nevykreslil pouze „obraz velikosti a hrdé minulosti Slovanů, proniknutý všeslovanskou pýchou“. Současně se jednalo o historicko-politický pokus odrazit hrozící nároky cizinců a vyzvednout právo na politickou a kulturní svébytnost, konkrétně úsilí slovanskojazyčných Dalmatinců bránit se převrstvení ze strany Benátek a osmanských Turků a postavit se jim na odpor ve spojenectví s ostatními Slovany. Jestliže Pribojević, jenž pobýval několik let v Polsku, představil svým posluchačům panujícího polského krále Zikmunda I. Starého jako mimo jiné vítěze nad Turky, pak to snad mělo naznačovat, že toto spojenectví nesmí zůstat pouze v ideální podobě, nýbrž se může stát konkrétním vojenským spolkem proti Turkům. Obojí – vynález Slovanů jako ideálního společenství a politická instrumentalizace tohoto společenství – umožňují konstatovat, že Vinko Pribojević se stal zakladatelem moderní představy o slovanském společenství, založeném původem, jazykem a kulturou.
30.1.2023