Konec dětství - klenot vytažený ze zlatého věku science fiction
nakl. Argo
Číst Konec dětství Arthura C. Clarka je jako číst historický román extrapolovaný do smyšlené vzdálené budoucnosti. Pocit úžasu a kosmické ohromnosti skoro nejde unést. Clarke píše majestátně, jeho hlas je vzdálený, doléhá ozvěnami, ale zaměřuje se na blízké a důvěrné; stranu za stranou lze cokoli zpochybnit a to vyvažování úhlů pohledu a možností je neodmyslitelnou součástí Clarkova stylu – literární ztvárnění vědecké metody.
PŘEDMLUVA
Konec dětství jsem psal od února do prosince 1952 a na jaře 1953 text ještě důkladně zrevidoval. První část vychází ze starší povídky Strážný anděl, která vyšla časopisecky v roce 1950 s tvůrčími redakčními zásahy Jamese Blishe. Data jmenuji, abych příběh zasadil do historické perspektivy, protože 24. srpna 1953, kdy knihu vydalo nakladatelství Ballantine, velká většina dnešních čtenářů ještě ani nebyla na světě. První umělá družice se dostala na oběžnou dráhu Země až za čtyři roky, ačkoli ani největší optimisté nečekali, že to bude tak brzy; „někdy koncem století“ – byly naše nejnadějnější odhady.
Kdyby mi někdo řekl, že už v příštím desetiletí budu stát pět kilometrů od startu první rakety na Měsíc, byl bych se mu vysmál. Přesto byla tato kniha už šestnáct let stará, když Armstrong s Aldrinem přistáli na Moři klidu a rozhodli o vítězi závodu mezi USA a SSSR, jímž začínala původní verze Konce dětství. Rozhodl jsem se tedy vyprávění posunout do dalšího století, a už jsem měl napůl hotovo, když v den dvacátého výročí Apolla 11 přišlo oznámení, že dalším cílem amerického vesmírného programu je Mars. Děkuji za dovolení, pane Bushi.
Počátkem padesátých let, kdy tato kniha vznikala, jsem ještě věřil důkazům tzv. paranormálních jevů a použil je jako hlavní téma příběhu. O čtyřicet let a několik milionů dolarů později (mluvím o penězích, které Yorkshire Television vložila do mých pořadů Záhady světa a Svět tajemných sil) je ze mě téměř bezvýhradný skeptik. Slyšel jsem víc než dost falešných tvrzení a viděl až moc podvodnických triků. K poznání jsem dospíval dlouho a občas jsem se ztrapnil. Například: I když je těžké si vybavit ten hektický a popletený den s Arthurem Koestlerem, Johnem Taylorem, Davidem Bohmem a Johnem Hastedem na Birkbeck College ve čtyřiasedmdesátém, myslím, že podání Uriho Gellera v My Story je nepříjemně přesné. „Arthur C. Clarke v tu chvíli už nepochyboval. Řekl něco jako: ‚Bože! Ona je to pravda! O tomhle jsem psal v Konci dětství… Ti pochybovační kouzelníci a novináři ať přinesou důkazy, nebo sklapnou. Pokud nedovedou zopakovat to, co Geller dělá v přísně kontrolovaných podmínkách, nemají se k tomu co vyjadřovat.‘“
V kontextu chaosu, jaký na Birkbecku panoval, je formulace „přísně kontrolované podmínky“ k smíchu. Poslední věta ale sedí, protože právě k tomu později došlo. (Příklad najdete třeba v The Magic of Uri Geller Jamese Randiho.) Přesto musím přiznat, že mám pro Uriho Gellera slabost; i když za sebou po celém světě zanechal brázdu zohýbaných lžic a popraskaných reputací, poskytoval potřebné rozptýlení v nejistých a nešťastných časech.
V prvním vydání Konce dětství mnoho čtenářů zarazilo prohlášení „Názory vyjádřené v této knize nejsou názory jejího autora“. To jsem nemyslel jako vtip; nedávno mi vyšlo Zkoumání vesmíru, kde jsem vykreslil optimistický obrázek naší budoucí expanze do kosmu. Teď jsem napsal knížku, která hlásala, že „hvězdy nejsou pro člověka“, a nepřál jsem si, aby si někdo myslel, že jsem najednou obrátil. Dnes bych záběr onoho prohlášení omezil na devadesát devět procent „paranormálních úkazů“ (přece nemohou být všechny podfuk) a sto procent „setkání“ s mimozemšťany. Velmi by mě mrzelo, kdyby i tato kniha přispěla ke klamání důvěřivců, které tak cynicky zneužívají média. Knihkupectví, trafiky i éter zamořily oblbující slátaniny o ufounech, parapsychických schopnostech, astrologii, energii pyramid, „propojení“ a tak dále. Někdo na tom chce s koncem tisíciletí ještě vydělat.
Znamená to, že Konec dětství, když se zabývá jak paranormálnem, tak návštěvníky z vesmíru, už nemá co říci? Rozhodně ne, vždyť je to literární dílo! Válka světů nás stále baví, i když Marťani v roce 1898 neugrilovali Woking, dokonce ani New Jersey v roce 1938. Nepochybuji o tom, že vesmír překypuje životem, a řekl jsem to tolikrát, že to ani nechci počítat. SETI (pátrání po mimozemské inteligenci) je dnes etablovaným astronomickým oborem. Že je to věda, která nemá co zkoumat, nás nemůže ani překvapit, ani zklamat. Techniku, která umí naslouchat hvězdám, máme sotva po dobu poloviny lidského života.
Krátce po vydání se o Konec dětství začali zajímat filmaři a práva od té doby prošla nesčetnýma rukama a nesčetnými adaptacemi. Mezi scenáristy byl i můj starý přítel Howard Koch, který k mému velkému nadšení nedávno prodal svůj proslulý scénář (viz předchozí odstavec) pro Orsona Wellese za šesticifernou sumu. Podle toho, co se mi doneslo z hollywoodského gulagu, se teď práva na zfilmování Konce dětství nabízejí za částku dvěstěkrát vyšší než suma, s níž jsem byl v roce 1956 naprosto spokojený. A i kdyby se román na plátno nakonec nedostal, velice působivou variaci na druhou kapitolu přinesl televizní seriál V. Musím se přiznat, že když jsem viděl první díl V, ukonejšilo mě jen maličko, že jsem se objevil ve scénáři. Pak jsem si vzpomněl, že Ted Sturgeon má na tuhle situaci mnohem starší copyright. Už v roce 1947 – ano, 1947! – napsal povídku s nezapomenutelným názvem (a poslední větou) Nebe bylo plné lodí.
Sotva jsem upravil předchozí odstavec, když mi v hlavě explodovala další vzpomínka. Šest let před Tedovou povídkou jsem něco podobného viděl na vlastní oči. Ne, nezbláznil jsem se z toho všeho psaní sci-fi… Byl krásný letní večer roku 1941. Jel jsem do Londýna autem se svým dnes už zesnulým přítelem Valem Cleaverem, jako já nadšeným členem Britské meziplanetární společnosti a po válce hlavním inženýrem Oddělení raketového pohonu ve firmě Rolls-Royce. Za zády nám zapadalo slunce, do města zbývalo dvacet mil. Přejeli jsme hřeben kopce a naskytl se nám pohled tak neuvěřitelný, že Val zastavil. Bylo to stejně krásné jako děsivé, ale doufám, že to už žádná příští generace neuvidí. Na nebi nad Londýnem kotvily desítky, stovky zářivě stříbrných protiletadlových balónů. Bachratá torpéda odrážela poslední paprsky slunce, až to opravdu vypadalo, že nad městem visí flotila kosmických lodí. Dlouho jsme společně snili o daleké budoucnosti a vůbec nemysleli na aktuální nebezpečí, proti němuž měl ten vzdušný plot chránit. Možná z toho okamžiku vzešel zárodek Konce dětství.
Arthur C. Clarke, Colombo, Srí Lanka 27. července 1989
23.1.2023
