Meziřádky Zdenko Pavelky

Zdenko Pavelka

Průvodce novinkami knižního světa se vždycky hodí. Pravidelně o nich informuje knižní specialista Zdenko Pavelka. Je jedním z tvůrců pořadu Meziřádky, který je součástí každotýdenní sobotní Víkendové přílohy ČRo Vltava.

MeziŘádky 3. 12. 2022 

V roce 2012 ocenila Švédská akademie teprve druhého Číňana. Byl jím letos sedmašedesátiletý Mo Jen, autor řady povídek, novel a hlavně románů. Česky už některé vyšly, všechny v překladech Denise Molčanova: Krev a mlíko, Velký třesk, Země alkoholu. Nejnověji je to Rod rudého čiroku v nakladatelství Verzone jako už dvacátý svazek edice Xin.

Nejprve něco z encyklopedie. Čirok dvoubarevný je pátá ve světě nejrozšířenější malozrnná obilnina, ale v Česku se zatím nepěstuje a do kuchyní ho doporučují jen alternativní a zdravovědné weby. Teprve v letošním prvním čísle časopisu Vesmír se objevil článek o úspěšném vyšlechtění odrůdy Ruzrok ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby a následném využití čirokového sladu potštejnským pivovarem Clock k výrobě bezlepkového piva. Pro čínské zemědělství a zejména nakrmení milionů lidí je však čirok klíčovým produktem, ale pálí se z něj i oblíbená čirokovka.

Čirok i čirokovka jsou klíčové rekvizity Mo Jenovy románové prvotiny z roku 1986. Děj Rodu rudého čiroku se odehrává na venkově, na několika kilometrech čtverečních v oblasti Náhorní Pustiny ve stomilionové východočínské provincii Šan-tung, uprostřed čirokových polí. Je to vyprávění o Mo Jenovu otci, ale zároveň a především hutný, krví zbarvený obraz čínských dějin od dvacátých do sedmdesátých let 20. století. Román vyšel v době mimořádného nástupu mladých čínských literátů, mezi než Mo Jen patřil a jejichž tvořivosti uvolnily cestu Tengovy reformy. Hlavní románové události se odehrávají během japonské okupace, nepředstavitelně kruté, ale autor dopovídá osudy přeživších až do let sedmdesátých, a komunisty nijak nešetří. Román, respektive jeho plné znění čítající pět částí, proto neměl cestu ke čtenářům tak snadnou. Přitom podle první knihy nazvané Rudý čirok natočil vzápětí po vydání režisér Čang I-mou film známý jako Rudé pole a dostal za něj v roce 1988 v Berlíně Zlatého medvěda. Teprve postupně bylo celé znění vzato režimními dohlížiteli na milost a v roce 2018 bylo pasováno na „nejvlivnější literární dílo období reforem a otevírání se světu“.

Rod rudého čiroku je úžasnou ságou, poctou lidem a zejména ženám, kteří to válečné a revoluční peklo prožívali a velmi často nepřežili. Román až přetéká nádhernou poetickou obrazností, kterou Denis Molčanov převádí do češtiny s nemenším nadáním. Na ukázku aspoň malý úryvek posmrtného portrétu jedné z hlavních postav přezdívané Lásenka:

Plné rty barvy rudého vína, jež bývají výsadou žen snědé pleti, dodávaly mé druhé babičce nevýslovný šarm a přitažlivost. Její původ a minulost již nikdo nikdy neodhalí, neboť pohřbeny jsou prachem času. Žlutý vlhký písek zalil její pružné vnadné tělo i líce jako lusk i nebesky modré oči, jež měly pro strach uděláno, písek navždy zastřel její lítý, nepříčetný pohled zpěčující se zákonům nebeským i pozemským, pohled čelící tomuto ohavnému světu a zároveň milující jeho jedinečnou krásu, pohled plný neústupné jasnozřivosti…

Mo Jen uvádí jako své hlavní blízké spisovatele Williama Faulknera a Gabriela Garcíu Márqueze, i když Sto roků samoty si přečetl až po vydání Rodu rudého čiroku a přiznal se, že byl naštvaný, že se nenarodil před Márquezem. Přesto se k Márquezovi hlásí. A v odůvodnění Nobelovy ceny se píše, že je udělována za, cituji, „halucinační realismus, v němž se snoubí lidové vyprávění, historie a současnost“. Více o Mo Jenovi v Molčanovově doslovu k románu Rod rudého čiroku.

 

S odkladem jsem se konečně začetl do českého vydání dochované korespondence polského spisovatele Bruna Schulze, magického haličského vypravěče, který svými povídkami kromě jiných čtenářu uhranul i Bohumila Hrabala. Kniha dopisů je výsledkem celoživotní hledačské práce polského básníka a Schulzova věrného obdivovatele Jerzyho Ficowského.

Je to konvolut zázrakem zachráněných dopisů jak Schulzových, tak adresovaných jemu od přátel, z nejznámějších od Witolda Gombrowicze a Stanisława Witkiewicze. Tu pestrou společnost přibližují jak doprovodné texty editora Ficowského, tak důkladný, podrobný poznámkový aparát. Nesamozřejmě pečlivou je i společná práce polonistů, překladatelky Hanele Palkové a redaktora Jana Jeništy. Česká verze vznikala asi šest let.

Schulzovy dopisy nejsou ledajakým souborem, památníkem či pomníčkem. Je to mimořádná epistolární literatura, zcela svébytná. Koneckonců i z dochovaného zlomku dopisů Debory Vogel vychází domněnka, že Skořicové krámy se rodily právě v dopisech této málo známé polské spisovatelce, ale pro Schulze mimořádně důležité literární důvěrnici.

Z Schulzových dopisů, které jsou opravdovou, osobitou literaturou i přemýšlením o literatuře, vybírám alespoň jednu charakteristickou větu: Žádná, ani ta nejgeniálnější metoda nenahradí námahu vydobývání vlastního obsahu.

Knihu dopisů Bruna Schulze vydalo nakladatelství Protimluv.

 

Podle osvědčeného vzoru některých privátních televizí jsem dnes vybral na závěr zvířátka. Před čtyřmi lety vzbudil zasloužený ohlas film režiséra Mariána Poláka Planeta Česko o naší fauně a flóře a jen v kinech ho vidělo nějakých sto tisíc diváků. Pro srovnání: Svěrákovo Betlémské světlo vidělo na jaře v kinech za prvních rozhodujících 8 týdnů 75 tisíc diváků.

Letos v srpnu měl premiéru další velmi podobný film Planeta Praha. Na Planetu Česko navazuje nejen inspirací a řekněme ideovým záměrem, ale i přístupem, neboť je výsledkem práce z velké části shodného týmu. Producentem obou filmů byl Radim Procházka, který Planetu Česko vyrobil v České televizi a Planetu Praha už ve vlastní společnosti Kuli Film. Mariánu Polákovi dělal v Planetě Česko asistenta Jan Hošek, který teď režíroval Planetu Praha a Marián Polák tu byl jedním z kameramanů.

A teď o knize Planeta Praha. Vznikala souběžně s filmem, na němž autoři knihy jako odborní poradci spolupracovali. Jsou to Jan Albert Šturma, Oldřich Sedláček, Petr Šípek a David Storch. Filmový dokument o živé přírodě je nutně zkratkou a výběrem nejen z mnoha záběrů, ale i z obrovského množství informací a z nich vyplývajících souvislostí. Ty se do filmu vtěsnat nedají. Zato kniha – a tohle je jeden z důkazů její nezastupitelné funkce – dovede převyprávět i ten nejkomplikovanější příběh. V Planetě Praha je příběhů skoro sedmdesát. Ještě musím upřesnit ‒ film ani kniha Planeta Praha nejsou jen o zvířátkách. Podle biologů je Praha v Česku lokalitou s největším počtem rostlinných druhů. Planeta Praha vypráví o živé přírodě kolem nás v kontextu kruhového času, jemuž biologové říkají succese. To například znamená, že na zvětrávajícím betonovém place se nejdříve uchytí jednoletky a teprve postupně se objeví křoviny, stromy, les, a ten skončí úhynem, požárem nebo vichřicí. A začíná se znovu od jednoletek. Do takové succese patří i historie pražského pobytu chocholouše obecného, původem z východoevropských stepí, který se odtud rozšířil postupně od 13. století se vznikem zemědělské krajiny. Praha mu až do poloviny minulého století vyhovovala, živil se dobrotami z kobylinců a hnízdil nejen na periferiích, ale i na Hlavním nádraží, na Letné či v Dejvicích. Jenže jak přibývalo asfaltu, aut, psů a ubývalo stavenišť a divokých travních ploch, nenacházel chocholouš vhodné bydlení. Jeho poslední hnízdo bylo zaznamenáno v roce 2010 na tubusu metra na Černém Mostě.

A jak působí kniha Planeta Praha literárně? Je to román v epizodách, naučný, svým způsobem dobrodružný cestopis. Ocenit musím vtipnost, smysl pro humor, v jehož rámci například autoři zaujímají výsměšný postoj k rekultivacím. Pro skutečnou přírodu je to často vražedný nástroj. Což můžeme chápat jako poslání textu: Milí čtenáři, dávejte pozor, jestli se někde ve vašem okolí neplánuje nějaká rekultivace. Pošlete rekultivátory někam, nejlépe k šípku.

Knihu Planeta Praha se stovkami fotografií a ilustrací vydalo ve spolupráci se společností Kuli Film nakladatelství Jany Kostelecké Jakost.

23.12.2022